Šest miliard Sluncí

... donedávna hmotnost největší známé černé díry, název divadelní hry. O černých dírách v hlavě, o plíživém vytrácení paměti, o Alzheimerově chorobě. Jestli já vám nejsem divadelní masochista. (Ten den jsem zapomněla: vyzvednout lístky, poslat Jonášovi pohled k svátku, na stole knížku.) Představení nádherné, chování, mluvení odpozorované, výborně zahrané, ve chvilkách nečekaně úsměvné. Smáli jsme se?! A pak beseda a v ní nejsilnější vyprávění dvou žen trpících nemocí v poměrně raném stádiu, proto schopných reflektovat. Opravdu jsou to prý černé, hluboké jámy, do kterých ve dne znovu a znovu padáte, pak se „probouzíte“ s pocitem, že jste usnuli v cizí posteli, nevíte, kde teď rychle najít světlo, pocitem, že jste se ocitli nazí na ulici. V hlavě máte magnetofonovou kazetu, přemazáváte, ale ona se zkracuje. Slepujete kousky pásky, kousky vzpomínek, rozpadá se vám čas. Slyšíte, že je 15.30, ale vůbec nechápete, co to znamená. Tohle i vtipnost těch žen si tak pamatovat!