Několik dní nešel doma Internet.
Obrovská úleva, skoro jsem si říkala, jestli ho neodhlásit. Ale ne, ne, spousta
věcí by byla komplikovanější, stresovější, nemožnější… přesto příjemný oddech.
O divadlech, o divadlech vůbec
nestíhám psát. Tak teď rychle alespoň o jednom: Ucpanej systém v Dejvickém.
Na webu uvádějí, že pro velké množství
nutných vulgarit nedoporučují brát na představení děti do patnácti let a
vůbec nechodit, jste-li na takový způsob vyjadřování citliví. Ne že bych je
snad běžně měla ve slovníku, ale na jevišti mi sprostá slova vadí, jen když
jsou samoúčelná, když mají prvoplánově vzbudit smích – ostatně podobně jako
divadelní nahota. Tady to tak není. Známý pana Stránského si ve čtvrtek o
přestávce posteskl, že nebýt těch vulgarit, byla by to hezká hra. Asi nebyla,
mnohé by ztratila, to prostředí by uvěřitelné nebylo.
Edinburgh, putyka fotbalového
klubu v x-té lize. Alkohol, sex, násilí, bezohlednost, primitivnost… ale (na
rozdíl od některých autorů recenzí) myslím i velké pochopení, soucit s lidmi
ze dna společnosti. Vtipy, jazykové hříčky, gagy! Zabloudí sem i univerzitní
profesoři, aby vedli disputaci o existenci Boha. A k tomu Bůh sám. I on
mluví sprostě. Bůh hraný Ivanem Trojanem, který bydlí v patře nad putykou
a v županu dolů schází čekat na instalatéry, aby mu opravili havárii
kanalizačního systému, při níž byl ohozen lejnem. „To jsou vaše sračky,“
vykřikuje a čte si Nietzscheho. A právě
podobné skryté významy, vtipy postavené na tom, že víte, že si domyslíte, ty mě
bavily moc…. Gagy mizí, atmosféra houstne, dojde k tragédii, Bůh to
vzdává, instalatéři nepřicházejí. Ano, naše sračky.
Hra je dramatizací povídek z knihy
Acid House Irvina Welshe. Dobře napsaná, výborně zahraná, nejen zmiňovaným Trojanem,
ale i Krobotem, Čermákem, Pechlátem, Melíškovou. DD zkrátka není x-tá liga.
Žádné komentáře:
Okomentovat