Jako malá se mostů bála. Teď zvládá nejhrůznější,
železniční, úplně sama, soukromá olympiáda. Jak se blíží ze Smíchova, město jí připadá
opevněné. Železné nosníky, vysoko nad ulicí hradby, šifrující rackové v nepochopitelných
manévrech nad labutěmi – civilisty. U ucha mobil, krajkové železo před očima,
v telefonu řev. „Říkal jsem ti sakra, ať ten nůž z dílny vezmeš. Proč
jsi zapomněla?“ Ta otázka! Ruku opírá o zábradlí, na most vjíždí obrněnec, drnčící
dunění, mačká spoušť, míjí, i když jen fotí. Z odlétající labutě má rozmazané křídlo.
Pak pochopí, že musí ostrejma. Mobil drnkne o zábradlí, nezásah, ale potopeno. Ten most nemá jméno.
Žádné komentáře:
Okomentovat