sobota 22. února 2014

Ještě jednou závody

Hned s tím skončím, ostatně psát o lyžování v tomhle počasí … koho to může napadnout. Mě tedy ano J. Sledovala jsem včera s Jonášem jeden z posledních biatlonů sezony, ženskou štafetu. A vzpomněla si na kamarádku, maminku klučičích dvojčat v nějaké páté třídě, jak si postýskává, že výsledky v Lize mistrů propočítávají chlapci brilantně, leč ve škole jim blízké není nic (a že jí ta škola celkově připadá tak nějak dělaná spíš pro holky).

Vzpomněla jsem si proto, že jsem s úžasem sledovala, co se takové pětileté dítě při jednom závodě naučí, pochopí a zopakuje si: Sleduje vlajky států u jmen závodníků. Zachytí informace o počtu medailí jednotlivých zemí, k čemuž se od maminky dozví, kolik je třeba takových Němců a kolik nás a že se to tedy musí posuzovat s ohledem na tahle čísla. Ode mne pak (abych se ukázala jako „vzdělávací teta“) něco málo o zemích, kde mají hory mnohem vyšší a sněhu tolik, že každé dítě po příchodu ze školy obouvá lyže (závist jeho i moje). To bychom měli zeměpis. Proč při předávce nový závozník vyráží o trochu dřív, než štafetu přebere, a kolik květin bude při štafetách předáno na stupních vítězů, patří do fyziky a matematiky. Dále něco z českých idiomů, obrazných pojmenování a ustálených spojení: „Závodnice si v zatáčce ustlala“ a „Tyhle brambory nemrzí“. K tomu ještě třeba chápání pravidel nebo situací, kdy se před vedoucí závodnicí najednou objeví nějaká soupeřka a ono se ukáže, že ji předjela okolo.


Možná toho tam bylo víc, ale to už jsem nevnímala ani já, natož on. Moralizující úvahy o tom, kolika věcí by se ve škole dalo využít, by zase mohly být tady. Každý si ale určitě doplní podle vlastních zkušeností. Skončila štafeta, biatlon se zase na nějakou dobu vrátí jen do her. Ostatně včera jsme kromě střelby, dobíjení a bruslení důkladně trénovali i květinový a medailový ceremoniál: nástup v zástupu, náskok na stupně vítězů, mávání divákům, smekání čepice před smyšlenou norskou hymnou. Objetí a polibky závodníků a gratulujících funkcionářů byly ale v našem pojetí rozhodně vřelejší než od skutečných protagonistů. Co dodat, jsme zkrátka lepší. 

Tady jsme se inspirovali :) : 

2 komentáře:

  1. Anonymní2/22/2014

    Helčo,
    velmi pěkné postřehy. Inu "fenomén teta", o kterém psala Rosa:))
    Já jsem si zase ve druhé třídě hrála s kamarádkou na Kratochvílovou a Kocembovou, běhaly jsme kolečko a v cíli se objímaly a mávaly.
    Zítra ještě zafandíme Bauerovi, ale jinak jsem docela ráda, že už olympiáda skončí.
    Měj se hezky! Martina

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Souhlas ve všem :). A na Kratochvílovou jsem si hrála taky, úplně jsem na to zapomněla!

      Vymazat