Potkávala jsem dnes
samé mladé ženy, co důrazně radily svým matkám. „Já na tebe volám, ty valíš
dál, nevidíš, nevnímáš, musíš zpomalit, změnit to, používat víc oči, když hůř
slyšíš,“ naléhala ta první na Budějovické. „Ty nesmíš utíkat, ale chodit
rychlejc, protáhnout krok,“ vysvětlovala protichůdně druhá v autobuse do
Krče. Jela jsem zalít k našim, totiž k mámě, táta zemřel na Velikonoce
a já stejně říkám k našim a až teď začalo se mi o něm zdát. Divný, zmatený
sny, v polospánku pak vím i nevím zároveň, jak je to doopravdy. Jedu zalít
a zas padá na mě smutek, i když zemřel dobře, smí se to snad říct, že dobře, ve
vysokém věku a rychle, spolu s tím smutkem vždycky i vděk. Taky za to, že
do týhle fáze, fáze razení, fáze „zrychlit musíš, zpomalit musíš, víc koukat,
pořádnějc dejchat“ jsme se nedostali. Kéž by nikdy a s nikým.
Ale dětem, nejen našim,
radím v těchto dnech poslouchat Hajaju. Vendulka a Jirka ve Městě hraček. Kopecký.
Nostalgie.
Žádné komentáře:
Okomentovat