Jak jsem (ne)vyhrála

Byla jsem přihlášená, já,  žádná troškařka, že poběžím deset kiláků. Jenže to horko! V květnu, běh pro Paměť národa. Číslo jsme si vyzvedla večer, na sobotní jedenáctou už ale vyrážela dost rozhodnutá neběžet. Chtěla jsem jim hlavně poslat peníze, proč bych si tedy nakonec ve Hvězdě trochu „nedáchla“. Nechávám vyběhnout dav, vně kolem startovní brány (důležité) vyrážím za nimi dáchat a fandit, ti nejodvážnější fakt závodí, na trati povzbuzující nápisy typu „Nehoní vás nikdo s kvérem“. Vracím se s prvními vně kolem brány (opět důležité!), když tu slyším moderátora v cíli, co odchytává neodpadlé a padající na dojmy (a jestli za někoho běželi), jak trošku nejistě hlásí s pohledem na tablet: „Už by tu také podle mých informací měla být vítězka kategorie starších žen…“ A hlásí moje jméno J. To ten čip na čísle v baťůžku! Padáme smíchy. V měřícím voze, kam se jdu kajícně přiznat, už mě má slečna poznamenanou bokem, že mě na rozdíl od tabletu doběhnout neviděla. „Vy jste asi odstoupila, že jo?“ No, já vůbec nevyběhla. Ale poprvé jsme vyhrála nějaký závod.

Teď výborná výstava Paměti národa v Dejvické ulici. Protože nikde nezavřené, protože „všichni“ jdou kolem.

Hodně o rychlé změně společnosti.

Jdete-li kolem s dítětem, vysvětlíte něco bez problémů, něco sotva, něco děláte, že snad ani nevidíte (Myslím lidovou tvořivost z té doby: Aljošo, vrať se, mysli na sexuální využití Lenočky. Vrať se, vrať se, máma.)

                                                       

                                           Z různých úhlů.