Vyvažuju někdy úplně špatně!

To když jdu s několika studenty probírat do Terezy, jak udržet ekologično na škole. Jsou výborní a já pořád tři kroky za nimi. Přišla jsem k tomuhle týmu náhodou, Zuzka odešla rodit a já jsem  (eko)logický náhradník. „To jsi hodná, že jsi to zdědila,“ komentoval v květnu kolega. „Eko“ mě sice trochu durdí, nemám to slovo ráda, ale studenti bezvadní a jejich snaha obdivuhodná, bez ohledu na slova třeba hordy odpadu trápí i mě, není to otázka žádné „-logie“, spíš životního stylu, toho, na co má člověk právo. Probíráme, jak získat nové posily, odcházíme odhodlaní. A já si to pak zamířím přímou cestou do svého oblíbeného „Pod 7 kilo“, obchodu pro ty, kdo chtějí chodit po horách s lehčím batohem  a létat si životem jen s palubním zavazadlem. Ty věci vlastně vůbec nepotřebujete, ale výborně se tu kupují dárky. No a já sáhnu po žehličce ve spreji J a nikdy, nikdy, vůbec nikdy se nepodívám na etiketu. Škodlivost to musí být strašná a jednou mě za to vyhodí z ekotýmu!