Čtenář se musí umazat

Čtu 20 let nového Polska v reportážích podle Mariusze Szczygiela. Čtu a mám tu knížku pořád v hlavě. Název, obávám se, moc lákavý není. To už spíš jméno autora, který tak často výstižně, překvapivě píše o nás, o Češích. Tentokrát sebral reportáže své a svých kolegů, sestavil z nich knížku… a ta je neskutečně silná. Alespoň pro mě tedy. Ještě jsem sice nepřečetla všechny, zatím nadšená. Objevuji nečekané. V Polsku existuje, to jsem netušila, významná reportážní škola a navíc silná tradice, podle které reportáže často psali a píší výborní spisovatelé, Sinkiewicz například. Žurnalistické texty literárních kvalit. Polské reportáže jsou vystavěny na neskutečně jemných detailech a obrazech, fakticky v nich nenajdete téměř žádný komentář nebo názor autora vyřčený přímo, všechno je to meziřádkové, zatextové, zároveň tohle zdánlivě skryté nejde necítit, hrne se na vás obraz za obrazem, málo času na oddych, zůstávají, vracejí se, to nadechnutí, to musíte sami, já občas knížku odkládám, dávkuji...

Szczygiel cituje Wojciecha Tochmana (nebudu předstírat, to jméno jsem neznala, prý jeden z nejznámějších reportérů střední generace): „Musíme se snažit psát tak, aby čtenáře přešla chuť.  Aby ho to zabolelo, aby pocítil strach, mráz nebo smrad. Aby se ušpinil, pozvracel nebo rozplakal bezradností. Bylo by dobře, kdyby se čtenář aspoň na chvíli vcítil do kůže hrdiny. Aby se zachvěl a přitom ho napadlo: tohle se může stát i mně.“ (A přesně tak to dělají. Až na to zvracení zažila jsem snad vše.)

            A ten text nahoře? To autor (v tomto případě editor sbírky) potřeboval ukázat, nakolik je polská společnost ovlivněna americkými seriály, konkrétně (pro mě jakousi) Dynastií – odtud Krystal, v reportáži o tom, jak se lidé nechají zlákat firmou Amway. Obraz!