Zasahuje mě poslední
dobou polská literatura. Hodně. Pískový
vrch Joanny Batorové. Slezsko, hornický Valbřich, odkud vyhnali Němce, sídliště, ženy jedné rodiny, tři
generace, válka a všechno potom. Dlouhatánské, samospádné věty, čtu rychlejc, než
nad tím myslím, raduju se z výborných metafor a z fantaskních obrazů. A do těch metafor a
krásných vět občas, často, tak trochu mimochodem, prosakují hrůzy. Nebo jalová
povrchnost. A polská společnost, antisemitismus, rasismus, mnohem víc. Někdy, tam kde sílí příběh, trochu slábne jazyk, kniha ale i tak výborná.
A čtu Projekt: pravda Mariusze Szczygiela. Toho,
co napsal Gottland. Krátké kapitoly, pozoroval, ptal se, na co si lidi v životě přišli, jakým střípkům velkých myšlenek věří, co je jejich pravda. Češi prý neunesou polský patos, proto nemáme literární reportáže.
Snad a snad tam i je, já ho od něj ale beru. A fotky Lenky Faltejskové, doporučuju
sledovat na FB!
Žádné komentáře:
Okomentovat