Náplavka - díl první - a Ella Daniel

Náplavka, to jiný svět, nebo spíš každou chvíli jiný svět. Úplná Nepraha, ve vzduchu voda a železo kolejí. Teď zrovna pár stánků – víno, jídlo, tance, zpěv, Dny Jeruzaléma v Praze. To si tak člověk prochází, do uší zní mu basa, harmonika a ženský zpěv. Smutně nádherný jazzo-blues. Black Betty - tříčlenná skupina a taky pseudonym jejich zpěvačky Elly Daniel, ženy s krásným hlasem, co má ráda mordýřské balady, pařížské pouliční muzikanty a jako vzory Toma Waitse a Astoru Piazzollu. Můj dnešní objev k poslechu tady soundcloud.com/black-betty-1, asi dnes nepůjdu spát.

A celé to bylo docela harmonické, s večerním sluníčkem a houpacími židlemi u Lodi Tajemství. Pak jsem si najednou vzpomněla na „newsletter“ v dnešním mailu o přenosech operních představení do kin: V příští sezoně přenosů se ruší přenos moderní opery Smrt Klinghoffera, jež byla plánována na 15. listopadu 2014. „V mezinárodní židovské komunitě zaznívají obavy, že inscenace této opery by zvlášť dnes, kdy v Evropě vzrůstá nesnášenlivost vůči židům, mohla podnítit antisemitismus,” zdůvodnil rozhodnutí Peter Gelb, generální ředitel Metropolitní opery, ve včerejším prohlášení.

Přehánějí? Nevidíme? Ty idyly, jestli ony by se neměly zakázat. 

Jenomže já nechci končit smutně, tak Ella Daniel ještě jinak. Tahle rodačka z Azerbajdžánu (do Izraele rodina emigrovala v jejích dvou letech) má taky swingový dixiland The Beaty Bears a s ním bude k vidění  na United Islands na Střeleckém ostrově (prý jestli se říká Střelák nebo Střelečák, viděla jsem dneska někde dotaz :). Nebo taky tady (což tedy není příliš obrazové :): 

Blbůstka (nebo ne?:))

Dneska už to nebylo třeba, ale včera jsem v rozpáleném autobuse intenzivně myslela na zasněžené pláně, závěje, námrazu a sněhuláky. Fungovalo to do okamžiku, kdy mi naskočil také obraz bambulatých čepic, hodně tlustých bund a teplých šál. Pak se mi přitížilo.

Stávkovaly mozky i technika. Když mi na počítači nešel pustit zvuk, pobavila jsem studenty alespoň touhle životně poučnou blbůstkou - Nehádejte se s idioty:

 Jó, ono by se s ní dalo v hodině vymyslet ledacos, i mluvení při ní trénovat, v tom vedru jsem si/nám ale snížila laťku do mínusu a úplně a naprosto mi stačili úsměvy.

Knížka proti nudě!

Díru do světa literatury s tím pravda neudělám, ale radost mám, to zase jo! Dneska v balíčku Knížka proti nudě, co jsem ji loni v létě překládala. Hry, hrátky, hříčky pro mrňata a větší děti pro chvíle, kdy po ruce nemáte nic speciálního a jim už s vámi dochází trpělivost (o vás bohužel nikdo nemluví J) – ve frontě, v čekárně, v obchodě, v autě … . Ne že byste nějakou tu aktivitu nevymysleli sami, někdy se ale hodí, že už je vymyslel někdo za vás. Všechny nejsou prudce originální, ale některé, které jsem neprofesionálně prozradila ještě před vydáním, se docela „chytly“. Ttřeba tahle:

Jsou tam ale i přemýšlecí, běhají, jazykové, tvůrčí, bláznivé i téměř intelektuální. Jo a „blinkací sáčky“, co jsem se nad nimi tak napřemýšlela, tak ty nakonec zůstaly:

Na druhou stranu z původní američtiny musely některé zábavičky zmizet. Třeba takové rozmazávání kečupu (jsem se rozhodla českým dětem důvěřovat, že v případě potřeby budou dostatečně invenční samy), nebo skoro celá kapitolka hrátek v ordinaci (by se pediatři divili, až by jim tam naklusala kreativní matka s knihou v ruce a jala by se organizovat legraci) – jen několik jsem jich přesunula do čekárny.

Občas koukám do textu a nestačím se divit: „Jé, hele, to je fakt dobrý, to jsem vymyslela já?“. Tak kouknu do originálu a ono jo! (Nebo taky ne, to on pan redaktor, ale to tady rozhodně prozrazovat nebudu!).

Bavila mě tahle knížečka dost, škoda, že se člověk takovými překlady nemůže živit. Dneska jsem mimochodem zjistila, jak královsky jsem placena za překládání textů pro některé bruselské projekty (kdo ví, jak dlouho to ale potrvá), které mě baví ze vší mé práce asi nejméně. Lekce, že nemá být člověk nevděčný. 

Neumdlévat

Tak nic…Zrzavý jindy.

Z  knížky, co na obrázku z předevčíra byla ještě knihou – pannou. A vy, učitelé, když tedy chcete vědět něco o současné české literatuře, přečtěte si do konce června těch 600 stránek. Jsem zvědavá, jestli to někdo organizátorům kurzu vmete do tváře. Protože někteří makají a vymýšlejí, opravují, přemýšlejí a do toho ještě všelijaké závěrečné taškařice organizují, s vlastními dětmi vymetají besídky a ve vedru zmírají. A jiní ne. Jako moje kolegyně přes stůl, která už si snad měsíc co volnou hodinu dává nohy téměř na stůl a čte si a čte a mezi tím vzdychá, že už aby prý byly prázdniny. Jsou i tací, co odjeli na svůj pětadvacátý zájezd se studenty v tomhle roce. I co, jako trénink tolerance a plnění předsevzetí, že budu milá, budu milá, budu milá ….ááááá … to vlastně docela jde.

A na Blatného, na Blatného já se fakt docela těším (tak a vyzrála jsem na to J). 

Černobílá zmrzlina, čeština a polština

Žhavým kandidátem na nejabsurdnější zážitek mého roku je maturitní zkoušení nevidomé studentky z popisu obrázku J. Ještě než k tomu došlo, seděla jsem s ní u písemných testů, předčítala, vracela se, zapisovala a nesměla ani náznakem, ani tónkem hlasu prozradit, jestli je odpověď správně nebo ne. (Zvednuté obočí nevadilo.) A měla na sebe vztek, že jsem si to takhle pořádně nezažila dřív, hned jak k nám přišla, hned jak jsem ji začala učit. Bylo to neuvěřitelné nahlédnutí do způsobu uvažování, do paměti, do propojování jazyka a mysli. Je třeba sakra rozdíl, myslím si, psát slohovou práci, když text pořád vidíte před sebou a třeba jen podvědomě kontrolujete, co už jste napsali, jak všechno drží pohromadě, navazuje, někam vede, nebo se neustále vracet kurzorem v textu, přehrávat, hledat a snažit se udržet v paměti. A to jsem si ty čtyři roky myslela, že tuchy mám. Fakt mě štve, že jsem ji neučila líp.

Zase jsem si na to vzpomněla, když mě dneska ze světluščí kavárny Po tmě vedl ven nevidomý Honza a instrukce vydával v téměř dokonalé angličtině, aby hosta zapojeného „do vláčku“ za mnou v té tmě někde neztratil. Úder světla do očí, když uděláte krok ven, to je velká síla, neboť tma uvnitř je absolutní. Já čekala bůhvíproč i ticho, asi jak má člověk smysly prapodivně propojené. Útržky hovorů, lidi mluví víc nahlas, jak se nevidí. „Máš oči otevřené, nebo zavřené?“ ptala se jedna žena druhé. Pohybovala jsem víčky a vůbec nic se nedělo J. Před vchodem měli by ale postavit lavor s vodou, protože konzumace zmrzliny bez zrakové kontroly … ehm ... prostě na ruce, na puse. 

Že kavárna zase funguje, zjistili jsme v sobotu. Šli jsme kolem Českého rozhlasu a ono bylo otevřeno, což by tak člověk na Den otevřených dveří i očekával, kdyby tedy tušil, že nějaký je.  Uvnitř zrovna koncert Doroty Barové (nejen) z Tara Fuki, prokládaný pokusy moderátora a posluchačů přeložit si texty z polštiny do češtiny. Tak už třeba vím, že „zastanów sie“ vůbec neznamená „zastav se“.

A jedna jiná její/jejich tady:  

https://www.youtube.com/watch?v=P-9rOmI6MXw. Nebo tuhle  - se Zrzavým, o něm zítra:  

Čtenářský

... nevím co, deník určitě ne. Přečtené i zabalené. Podrobnější rozbory vzal čert! (a někam s nimi zmizel). Tohle je jen stručné málo, co zbylo po jeho průletu.

Téměř jedním dechem jsem přečetla Tichý dech od chirurga Jana Trachty. Vzpomínky na dvě mise v Kongu a jednu na Haiti s Lékaři bez hranic. Že zážitky má silné, to jsem si i dokázala představit – že je ale dokáže tak skvěle popsat, to jsem koukala a ještě nedokoukala. Stručná detailnost. Z každé několikatýdenní mise jen pár dní, ale ty skoro hodinu po hodině. Mezi nimi nejrůznější pocity, přiznaná bezradnost, život místních lidí, jejich síla, jejich krajina, srovnání, přemítání, „odbožtění“ lékařské profese, politická situace, viny a neviny, úvahy, co tam vlastně autor dělá, pak zase zpátky k podrobnému popisu úrazů, podrobnému tak, že jsem zavírala knížku a jenom dýchala. Frajer chlap, frajer doktor, navíc píše líp než kdejaký romanopisec, i když tvrdí, že za srozumitelnost textu „může“ Petra Hůlová. Tohle mu úplně nevěřím, všechno ostatní dost.

Národní třída připadala mi spíš jako povídka, třeba i s dobrou pointou a údernými větami, co sekají a opakují se v textu a hlavě hrdiny jako refrén. Víc nic. Příběh bijce, chlápka, kterýmu „nevaděj bezdomáči, když nedělaj bordel“, jak ale začnou, hned „mu to natahuje“. Dobře, tedy rychle, se to čte, ale člověka to nezmění. K tomu jsem se po letech doplahočila jako k takovému laickému kritériu pro rozpoznání dobré knížky: Nemusí člověku převrátit život vzhůru nohama, ale třeba jenom malinko, lehounce s ním pohnout, trošku ho „zcitlivět“. To se mi stalo u Rodičů a dětí, i když jsem se k nim dostala s takovým zpožděním (vydáno už 2002). Jedna jediná procházka jednačtyřicetilého syna a jednasedmdesátiletým otcem. Po Stromovce, po hospodách. Pro mě hrabalovské, snad že si ti dva přepinkávají historky. Historky, které mají připomenout, šokovat, triumfovat nebo udržet vztah, snad se mohly stát a možná ani ne. Strašně moc uvěřitelné dialogy. Mezi historkami fráze, co si už řekli stokrát. A občas nevyřčené přemítání syna, žádný sentiment, jen odstup a vědomí, že tohle se už nemusí opakovat. Ne všechno od Hakla je prý dobré, ale tohle… život a vztah v jedné procházce, to mi asi zůstane v hlavě a myslím na svého tatínka. Asi s ním půjdu na procházku J.

Swing a jazz a gospely ... pro děti

a taky opera a bubnování. Ale po pořádku - několik částí bude mít tenhle můj „výstup“.

Bod číslo jedna: vzpomínka úterní. Osud (ne ten od Janáčka) to tak logisticky zaonačil, že jsem se v deset hodin dopoledne ocitla v Brně na představení Lišky Bystroušky (té od Janáčka). Nemusí mít člověk kdovíjaké školy, aby si spočítal, jaké tak bude mít v tuhle hodinu spoludiváky. Jasně, školní děti, budou to mít povinně! A jaký že má pedagog o volném dni cíl? Vyhnout se jim, vyhnout se jim, vyhnout se jim za každou cenu! Jenomže už se nedalo nic dělat, mluvila jsem přeci o „osudu“ J. Ale já zažila šok. Brněnsky pozitivní. Předesílám ještě, že Bystroušku rozhodně za operu pro děti nepovažuju. Fakt, že se v ní vyskytuje nemalý počet zvířátek, ji do téhle kategorie fakt nekvalifikuje. Navíc je celý text v nářečí, takže i kdyby si děti stíhaly číst titulky – neboť slovům, jak to tak v operách bývá, často není rozumět – sotva by si pomohly. Dál tu máme různé narážky sociální či významy „milostné“, z dětského pohledu není děj zrovna dvakrát přeplněn událostmi. A tak se začalo hrát a já se přistihla, jak vnitřně napjatá čekám na hlasité komentáře, šustění, pošťuchování, křoupání, nervozní napomínání učitelů, světýlka telefonů a výlety na záchod. Po čase mi nezbylo nic jiného, než se uklidnit a začít si užívat hudbu a zpěv. Nic z toho totiž nepřišlo. Pravda, holčička vedle mne se jednou zeptala maminky „kdy už se bude střílet“ a jednou „kdy už to skončí“, občas nějaký šepot a někdo si zkrátka odskočit musel. Toť vše. Nevím, jestli si dokázaly celou dobu „tiše myslet na své věci“, protože i když je paní učitelky asi připravily, nevěřím, že by si to většina po umělecké stránce nějak skvěle užívala, ale já jen žasla, jaké to mají V Brně neuvěřitelně hodné děti J.

Dost vzpomínek a úžasů, přišel čas na trochu propagace něčeho, co je snad opravdu víc pro děti. Jestli tedy nějaké vůbec zůstávají na horký víkend v Praze. Tohle mi poslala kamarádka (a že jí věřím a sama zpívá výborně, posílám dál):

v neděli 8. června v 16 hodin děláme s kapelou Swingcheek SPECIÁLNÍ PROGRAM PRO DĚTI VŠEHO VĚKU (a samozřejmě jejich rodiče, prarodiče atd.) v kavárně Carpe Diem v Jičínské ulici kousek od metra Flóra

Kromě toho, že se mohou seznámit s jazzem, swingem a gospely, připravujeme otevřené pódium, kde si každý, kdo má chuť a odvahu, může zahrát nebo zazpívat. Také se děti s naší podporou můžou naučit novou písničku.

Atmosféra bývá optimistická, myslím, že většinu dětí to hodně baví. Občas si dodají odvahy a vystoupí i ti, od kterých byste to nečekali:)
   

A pak mám ještě kamarádku Lucku a ta zase pracuje pro „symfoňák“ FOK. Poslala tohle a k tomu napsala. Milí rodičové, máte-li jen trochu času, určitě na to běžte! Sváťa Čech je neodolatelný šoumen, děti budou nadšené! … Já málokdy zvu někam, co neznám „na vlastní kůži“, tady si ale troufám. Třeba se to někomu zrovna hodí.  Jestli se dostaneme my, poreferuji (snad J, pak …):

Věděli jste, že i v kostele si mohou hrát děti? V kostele sv. Šimona a Judy je to úplně běžné! Je u nás teplo, útulno a hlavně - zní u nás HUDBA. 12. a 13. 6. dopoledne u nás bude kralovat rytmus a muž, který ho má v těle - náš bubeník Sváťa Čech ml. si na vás všechny už brousí paličky. Vezměte své děti na workshop SEZNAMTE SE S MUZIKANTY! Těšíme se na vás!
kontakt: e.kolkova@fok.cz

Převzato z FB orchestru 

Můj život s Poirotem

začíná! Ne, ač jsem jeho kouzlu propadla, pana detektiva bych fakt doma mít nechtěla. To by byla domácnost! On, který nesnese k snídani dvě nestejně velká vajíčka, a já, co jsem ráda, že vajíčko v lednici vůbec najdu. Přesto nás jisté spolužití čeká. Uvidíme po půl roce, buď budu „propadlá“ tisíckrát víc, nebo ho budu absolutně nenávidět. Dostala jsem totiž – naprosto nečekaně – k překladu knížku vzpomínek Davida Sucheta (nejznámějšího z Poirotů J) na natáčení seriálu. Fakticky by mě nikdy nenapadlo, že budu jednotlivé epizody s Herculem zkrátka MUSET sledovat povinně z pracovních důvodů!

Zatím jsem opravdu daleko nepokročila. Zjistila jsem si (pro překlad opravdu naprosto zásadní) správnou výslovnost hercova jména – překvapivě „súšej“. (Ehm.. zjistila … zkrátka když mě znalí opravili, zastyděla jsem se a zapátrala.) Důvodem je neanglický původ, jeho předky jsou litevští židovští uprchlíci do Jižní Afriky, odkud jeho otec emigroval do Británie a jako lékař zde mimo jiné spolupracoval s Flemingem. Konec vzdělávacího okénka.

„Nahrubo“ překládá se text moc pěkně, uvidíme, jak budu plakat, až půjde do tuhého. Spousta dohledávání, ale můžeme vůbec v dnešní době plakat? My, překladatelé s Internetem. Vůbec mi hlava nebere, jak to v předinternetových dobách překladatelé dělali. I když, ani moderní technologie všechno nezachrání, zejména když si myslíte, že víte, a nevíte, že máte hledat. Vyprávěla kamarádka-redaktorka, jak jistá překladatelka udělala z ženy zabývající se (počeštěně) hedgeovými fondy „manažerku výsadby živých plotů“! J. … Inu, jsem zvědavá na sebe.