Ježíšku, prosím, vezmi si ho!

Když mi byly dva roky a kus,  odnesl mi Ježíšek sáňky! Ano, takové já jsem měla kruté dětství.  On mě jimi tedy samozřejmě nejdřív obdaroval, v dalších dnech se ale holčička vztekala tak moc (dodnes to nechápu, já, takové hodné dítě), že si je zase musel vzít zpět. Nepamatuji si z toho nic. Nevím tedy ani, jak to přišlo, že se celý darovací proces ještě jednou opakoval, jednoho krásného, nevztekavého, dne asi se z nebes snesly zpátky na balkon. Napadlo mne ale nedávno, že bychom téhle Ježíškovy dovednosti nejen dávat, ale i odebírat, mohli letos využít.

U nás doma si vzájemně píšeme, co by nám tak k Vánocům udělalo radost. „Aby už nebyl tenhle prezident,“ doplnila jsem před pár dny na konec svého nedlouhého seznamu nápadů. A libovala si, jak jsem to pěkně vymyslela, já holka šikovná. Kdo tohle zajistí, bude mít dárek nejen pro všechny příbuzné naráz, ale potěší i spoustu jiných lidí a navíc nás ani nenapadne, něco od něj po několik následujících Vánoc či narozenin očekávat.  „To musíš ale napsat opravdickému Ježíškovi,“ vrátila mne na zem sestra.  Že prý u nás v rodině nikdo takovéhle možnosti a páky nemá. Ubránila jsem se hrozícímu návratu pubertálních stesků, že jsem se narodila „tak nemožným, neschopným rodičům,“ a rozhodla se zaměřit na praktické řešení. Ano, to bude jistější, napíšu přímo jemu.

„Milý Ježíšku,“ psala jsem rukou. Možná jsem naivní, ale představuju si, že bude staromil a elektronická forma komunikace by mu nemusela vyhovovat. Původně jsem sice uvedla i odkazy na webové stránky a videonahrávky se záznamy slov a činů toho muže, abych svoji prosbu podpořila pádnými důkazy, pak jsem to ale zase přeškrtala. On přeci všechno ví, kromě jiného i to, jak moc se pořád vztekám. Podepsala jsem se, určitě nesnáší anonymy, a dala dopis za okno. Poprvé od dětství usínala jsem s takovou nervozitou a probudila se tak brzo. Stačil jediný pohled: Nebyl tam! Ježíšku, ty jsi! Strašně se mi ulevilo. Přiznávám, že v posledních letech jsem jisté pochybnosti měla. Chtělo se mi smát, několikrát jsem během dalších dnů s radostí a nadějí zdvihla oči k nebi. Jak on to asi udělá, napadlo mne občas.

Pak jsem šla u nás na sídlišti nakoupit. Na chodníku vyhloubená jáma, pršelo, bylo třeba jít kus travou, pak vyšlapanou cestičkou mezi keři. Pohled jsem tentokrát měla upřený k zemi. Proto jsem ho taky spatřila. Svůj dopis! Trochu schovaný pod spadaným listím, promáčený, od bláta. Ale byl to on, podpis zůstal. „Ježíšku!“ měla jsem chuť zaklonit hlavu a strašně zařvat, z úst mi ale vyšlo jen lítostí, chápavé zasténání. „Ježíšku.“ Stárneš, dodala jsem v duchu, před očima klouby na rukou postižené artritidou, prsty neschopné pevného úchopu. Protože jiné vysvětlení, než že mu můj list vyklouzl, jsem si stále nepřipouštěla. Za pár okamžiků jsem si toho ale všimla. Obálka byla rozlepená, ten dopis si někdo přečetl. Přečetl a usoudil, že s tím nechce mít nic společného. „Ježíšku,“ běželo mi hlavou a najednou jsem nevěděla, kam se dívat teď, „ty z toho máš strach?“

  A tak to píšu znovu. Píšu to na internet, protože tady jak víme, tady se nic neztratí, i když by člověk kolikrát chtěl. „Ježíšku, vezmi si ho,“ vyslovuju opět své přání a možná vás napadá, proč se radši neobrátím na ty, co chodí se svatým Mikulášem o pár týdnů dříve. Na ty černé. Jenomže dobře víte, jak to s nimi dneska je. Vyvádí v ulicích, pak se opijí, on s nimi a ještě to dopadne tak, že si neodnesou oni jeho do pekla, ale on je na Hrad, jako bych ji tam už neměl dost, a bude to moje vina. Navíc, pořád ještě si přeju, aby ten pán nezmizel nějakým zlem, ale kouzlem. Tak, aby si ho děti nepamatovaly. „Vezmi si ho a neměj strach, já vím, že to umíš. Protože já, já jsem to zažila. Pamatuješ? Tenkrát s těmi sáňkami přeci,“ snažím se mu dodat odvahy. Nebo sobě?