Ticháč z Veletržáku

Ochranky jsem nikdy moc neregistrovala, už vůbec ne ve výstavních síních, proč taky, do baťůžku sotva narvu Borna třeba. Při mý nešikovnosti ani miniaturní grafiku. Jenomže ve Veletržním paláci bych měla, tam hlídá Jiří Tichý, určitě jste ho tam viděli. Pravým jménem Dan Feldštajn, na konci šedesátých let žil v Izraeli, pak se vrátil, že tu nechal maminku samotnou, dal se dohromady s Jirousem, s výtvarníky z Křížovnické školy, podepsal Chartu, ale podpis se hned nezveřejnil, aby mohly pod jeho jménem vycházet dětský knížky autorům v nemilosti, Šrutovi například, žil s kunsthistoričkou Marcelou Pánkovou, maminkou Šimona, za petici „Tak dost“ byl pár měsíců ve vězení. Píše o umění, fejetony, recenze, vydal román. Až z Peňásova rozhovoru s ním v Echu jsem se to dozvěděla, to si vždycky říkám v objevných chvílích jako tahle, kolik takových lidí všude je a člověk na ně kouká… jo, přiznávám, trochu svrchu nebo alespoň nevšímavě… přitom by měl naopak. 

Říkal mu prý Róna. 

Pár dní jinde

Řeknete, že jedete do Svinoústí a vzbudíte úsměv, už to stačí, kromě toho je tam krásně. Hranice Polska a Německa. První večer vydáváme se do města, věříme, že vjíždíme na most, a ejhle, on to trajekt, nákup se protáhl na tři hodiny, ale pomazlili jsme se s divoko-přítulnými prasátky. Pláže Baltu, podzemní město válečného opevnění, bunkry, kdysi nejvyšší maják světa, zubři v oboře, ryby na stole, pomalá projížďka podél zadních dvorků malých vesnic. Jen ti komáři, nejúčinnější obranou je ignorace pupenců, pravda, chce to jistou duševní sílu, já si ale nemůžu pomoc, pro mě jsou to symboly léta, ošklivé, ale symboly. Polština krásná, sever je pólnoc a jih poludnie. My mluvili zásadně novopolsky, instinktivní kombinací slovanských slov, čímž jsme zase vzbuzovali úsměvy, to nám jde. Po cestě Štětín, líp jsme zaparkovat nemohli, nová budova filharmonie napojená na bývalé sídlo gestapa, triatlon v centru a žurková polévka! Pak dokonale zakufrovat na dálnici u Berlína,

V Polsku je všechno jinak 

Včera, dneska... jazz!

Když se odvážně zeptáte L., která má v České filharmonii na starost propagaci, jestli by nebyl lístek na koncert k poctě pana Bělohlávka, tak vám sice malinkatou naději dá, „konec konců budu ty lístky tisknout já“, řekne, ale nakonec není a vy to chápete. A že nemáte televizi, rozjedete se k rodičům s díváte se s nimi a je to smutně hezké, protože vás občas sužují výčitky, že s rodiči měli a chtěli byste se vídat víc. A včera od L. dotaz, že se jim vrátilo pár lístků na Wyntona Marsalie a jeho Jazz  at Lincoln Center Orchestra a jestli… Jasně, že jo! I když vás teda škrábe v krku a hlavně byste měli sedět doma a překládat. Zážitek, patnáct špičkových jazzmanů, co vypadají soustředěně a uvolněně zároveň, sóla, která by odborníci nějak popsali, já si je jen užila. Ellington a Monk, Chvíli Viklický u klavíru. Dneska hrají s filharmoniky na Hradčanském náměstí, moc doporučuji. Škrábání jsem přes noc zahnala cibulí... překlad ne L. A kytky z koncertu pro J.B. jsou ještě v Rudolfinu.

Adam

Z tohohle kluka teď čerpám energii. Z Adama Ondry. Zaznamenala jsem ho až letos na podzim, to že nelezu, jinak bych o něm věděla od mala. Jeho mala. Taky málo sleduju televizi.

Bavili jsme se o něm na silvestra, koumali, jak on to v tý Americe vlastně vylezl. Přeposílali si odkaz na rozhovor, nadšení byli jím čím dál tím víc. Pořád nechápali. A včera píšu Petře: „Kamarád nabízí na dnešek dva lístky na přednášku A.O. v Biu Oko. Vůbec nemůžu. Šla bych.“ – „Jsem na to podobně.“ Pochopily jsme o trochu víc. Víc žasly, i když už to dál nešlo. Jak stojí na těch pidivýstupcích, drží se ve spárách, jak sedmkrát spadne a další den to dá na první pokus… Strašně sympatický, nadšenec, blázen, přitom, nutně z toho lezení, vnitřně vycentrovaný, klidný. A když se ho ptali, jestli ve stěně za tu dobu nepropadli s jističem ponorce, říkal, že jediný, kvůli čemu se málem pohádali, byl pohled na Izrael a Palestinu. Takový lidi!. 

http://www.ceskatelevize.cz/porady/10095426857-interview-ct24/216411058041229-vedecke-interview/

Až. Ať.

Až budu velká, budu bydlet na majáku. Budu uklízet do kulata a pořád pro něco běhat z poschodí do poschodí. Vyhlížet lodě a bouřky. Bát se. Trochu. Poznám, že ten balvan pod spodním oknem, co až k němu stříká voda, už je omletý zas o trochu víc. Uklidní mě to. 
Až budu velká, budu bydlet na majáku. Možná. Alespoň na jednu noc.
Jako kdyby tvůrcům, autorům malovaných pexes docházely síly v půlce, osm krát osm ne a ne dát, přitom každý správný pexesář ví… své. Tohle je krásné, Václavovo námořnické, každý maják podle nějakého skutečného, lodě, podmořský svět. A pěkně dvaatřicet dvojic. Ať vaše majáky v novém roce stojí na svých místech. Ať svítí. Ať je všeho, jak má být. A uklízejte do kulata! :)

Zaměnitelné

Poslouchám „školení“ o tom, jak přistupovat ke klientům toho výborného domu, ke starým lidem, často postiženým Alzheimerem. Paní ředitelka skvělá, zkušeností a historek dosyta. Poslouchám a baví mě, jak by se většina jejích krátkých, výstižných vět, co se nám je snaží zabudovat do hlavy, dala vztáhnou i na chování ke středoškolákům, kdyby jen měl někdy někdo odvahu je v tom smyslu přednést. 1. Představte si sebe na místě klienta!!! 2. Snažte se najít racionální jádro v jeho jednání. 3. Nutné je řídit situaci, nikoli osobu!!! 4. I ten, kdo nereaguje, vnímá. 5. V každé situaci je třeba zachovat důstojnost klienta. 6. Přes veškerou vaši snahu se bude nemoc zhoršovat, s tím se musíte smířit (to jediné na školu nepasuje). A pak se za oboustranného veselí pokouším vysvětlit pětadevadesátileté paní, osm let nevidomé, co je to ten internet. „Představte si klávesnici psacího stroje propojenou s televizí,“ potím se. Středoškolákům bych asi horko těžko popisovala ten psací stroj. 

Doporučení několikeré

Hodně mě baví sledovat a ochomýtat se kolem toho, jak Simona Bagarová (kdybyste někdy potřebovali pomoc se sociálním, charitativním nebo úplně jiným projektem, doporučuju) mění – na přání paní ředitelky – zaběhané pořádky v pečovatelském  centru v Kamenické. Třicet osm klientů, věkový průměr atakuje devadesátku. Mnozí s různým stupněm demence. Podle názvu centrum odlehčovací, řekli byste, že tedy na pár týdnů, když rodina padá na hubu…jedna dáma je tu už devět let, oni prostě nikoho nevyhodí. Simona se snaží najít pro každého klienta vlastního dobrovolníka (nevíte-li, komu právě dávat čas, doporučuju), shání vozíky, nechává (převážně) staré paní fotit na PFka (na FB – Centrum Kamenická – doporučuju), na což pochopitelně předtím zajistí vizážistku. Jedna paní se prý vzbudila v půl jedné v noci, aby si nachystala šaty. Spoustu dalšího. Paní ředitelka výborná, šťastná, když třeba jedna dáma z Kampy tajně krmí na římse holuby, ač to má od sestřiček zakázáno. Doporučila bych všem, kdo zrovna odlehčit potřebují, ale v Kamenické není místo, což není divu. Není to, tipuju sama sebe, poslední zpráva odtamtud. A někdy to zkrátka na osm nevyjde.