Jasno lepo podstín zhyna

Slyšela jsem dvě knihovnice, jak se o ní baví, popadlo mě, nevím co, že ji hned musím mít. Tu knížku. Ten název. Přitom na první poslech  – „o týraném psu a chlápkovi, podivném samotáři, který si ho vezme z útulku“ – vůbec nic pro mě, ani trochu. Je výborná! Kniha, autorka - Sara Baume, překladatelka. Samomluvy k psovi, putování Irskem, tam a zpátky, stranou od lidí, ti ho odhodili – muže i psa, láska a strach, já vím, je to klišé, neuvěřitelně výtvarné a přírodopisné popisy krajiny. Tolik rostlin! Věty znějí. Přečetla jsem do tří čtvrtin a strašně nechtěla číst dál, ze smutku, jak si to učítám, ze smutku, jak to dopadne. Pak dočetla. Nádherný jazyk i stavba, motivy, co se opakují, některé vyvinou do tragédie. Třikrát opakovaná slova, jak v písni. A jak už jsem říkala, překlad krásný - Alice Hyrmanová McElveen. Rozhovor s ní tady, ten si přečtěte, i když jinak o ni třeba už nikdy nezavadíte. Žije v Irsku, chová spoustu zvířectva. „O ty otce jste se starala sama?“ – „Ne, se psem.“ Život má na román. A ten jí přeložený je anglicky „Spill simmer falter wither“.

I o prázdninách lítají vzduchem

školní témata, agresivně někdy jak ti komáři nebo horší potvory, diskutující, s nimiž se nedohodnete, ohnat se po nich ale nemůžete. Náš bývalý student nedávno na DVTV kritizoval současnou výuku, na sociálních sítích tím pádem trošku haló, já ho neučila, znali jsme se jen malinko, ale chválilo ho pár kolegů, kterých si vážím, tak má mé sympatie. Jasně, je radikální, jenže na to má podle mě sotva odrostlý střední škole právo, i když mně je sympatičtější, že si čím víc i studenti říkají o mix klasické a moderní výuky, že to tak shrnu do dvou slov. Taky v tom vidím cestu. Teď mě hořce rozesmály reakce tipu „to si pan K. asi vybral špatnou školu, to u nás, u nás učíme výborně“. Přála bych jim/vám někdy číst anonymní zpětnou vazbu od studentů. Někdy to bolí a je to ďaha, že pláčete, ale má to asi tak být. Kolikrát jsem si myslela, jak v hodinách určité věci dělám, studenty nějak beru a tak podobně… a oni to vnímali úplně jinak. Tolik k iluzím, nejen pedagogickým :). 

Ticháč z Veletržáku

Ochranky jsem nikdy moc neregistrovala, už vůbec ne ve výstavních síních, proč taky, do baťůžku sotva narvu Borna třeba. Při mý nešikovnosti ani miniaturní grafiku. Jenomže ve Veletržním paláci bych měla, tam hlídá Jiří Tichý, určitě jste ho tam viděli. Pravým jménem Dan Feldštajn, na konci šedesátých let žil v Izraeli, pak se vrátil, že tu nechal maminku samotnou, dal se dohromady s Jirousem, s výtvarníky z Křížovnické školy, podepsal Chartu, ale podpis se hned nezveřejnil, aby mohly pod jeho jménem vycházet dětský knížky autorům v nemilosti, Šrutovi například, žil s kunsthistoričkou Marcelou Pánkovou, maminkou Šimona, za petici „Tak dost“ byl pár měsíců ve vězení. Píše o umění, fejetony, recenze, vydal román. Až z Peňásova rozhovoru s ním v Echu jsem se to dozvěděla, to si vždycky říkám v objevných chvílích jako tahle, kolik takových lidí všude je a člověk na ně kouká… jo, přiznávám, trochu svrchu nebo alespoň nevšímavě… přitom by měl naopak. 

Říkal mu prý Róna. 

Pár dní jinde

Řeknete, že jedete do Svinoústí a vzbudíte úsměv, už to stačí, kromě toho je tam krásně. Hranice Polska a Německa. První večer vydáváme se do města, věříme, že vjíždíme na most, a ejhle, on to trajekt, nákup se protáhl na tři hodiny, ale pomazlili jsme se s divoko-přítulnými prasátky. Pláže Baltu, podzemní město válečného opevnění, bunkry, kdysi nejvyšší maják světa, zubři v oboře, ryby na stole, pomalá projížďka podél zadních dvorků malých vesnic. Jen ti komáři, nejúčinnější obranou je ignorace pupenců, pravda, chce to jistou duševní sílu, já si ale nemůžu pomoc, pro mě jsou to symboly léta, ošklivé, ale symboly. Polština krásná, sever je pólnoc a jih poludnie. My mluvili zásadně novopolsky, instinktivní kombinací slovanských slov, čímž jsme zase vzbuzovali úsměvy, to nám jde. Po cestě Štětín, líp jsme zaparkovat nemohli, nová budova filharmonie napojená na bývalé sídlo gestapa, triatlon v centru a žurková polévka! Pak dokonale zakufrovat na dálnici u Berlína,

V Polsku je všechno jinak 

Včera, dneska... jazz!

Když se odvážně zeptáte L., která má v České filharmonii na starost propagaci, jestli by nebyl lístek na koncert k poctě pana Bělohlávka, tak vám sice malinkatou naději dá, „konec konců budu ty lístky tisknout já“, řekne, ale nakonec není a vy to chápete. A že nemáte televizi, rozjedete se k rodičům s díváte se s nimi a je to smutně hezké, protože vás občas sužují výčitky, že s rodiči měli a chtěli byste se vídat víc. A včera od L. dotaz, že se jim vrátilo pár lístků na Wyntona Marsalie a jeho Jazz  at Lincoln Center Orchestra a jestli… Jasně, že jo! I když vás teda škrábe v krku a hlavně byste měli sedět doma a překládat. Zážitek, patnáct špičkových jazzmanů, co vypadají soustředěně a uvolněně zároveň, sóla, která by odborníci nějak popsali, já si je jen užila. Ellington a Monk, Chvíli Viklický u klavíru. Dneska hrají s filharmoniky na Hradčanském náměstí, moc doporučuji. Škrábání jsem přes noc zahnala cibulí... překlad ne L. A kytky z koncertu pro J.B. jsou ještě v Rudolfinu.

Adam

Z tohohle kluka teď čerpám energii. Z Adama Ondry. Zaznamenala jsem ho až letos na podzim, to že nelezu, jinak bych o něm věděla od mala. Jeho mala. Taky málo sleduju televizi.

Bavili jsme se o něm na silvestra, koumali, jak on to v tý Americe vlastně vylezl. Přeposílali si odkaz na rozhovor, nadšení byli jím čím dál tím víc. Pořád nechápali. A včera píšu Petře: „Kamarád nabízí na dnešek dva lístky na přednášku A.O. v Biu Oko. Vůbec nemůžu. Šla bych.“ – „Jsem na to podobně.“ Pochopily jsme o trochu víc. Víc žasly, i když už to dál nešlo. Jak stojí na těch pidivýstupcích, drží se ve spárách, jak sedmkrát spadne a další den to dá na první pokus… Strašně sympatický, nadšenec, blázen, přitom, nutně z toho lezení, vnitřně vycentrovaný, klidný. A když se ho ptali, jestli ve stěně za tu dobu nepropadli s jističem ponorce, říkal, že jediný, kvůli čemu se málem pohádali, byl pohled na Izrael a Palestinu. Takový lidi!. 

http://www.ceskatelevize.cz/porady/10095426857-interview-ct24/216411058041229-vedecke-interview/

Až. Ať.

Až budu velká, budu bydlet na majáku. Budu uklízet do kulata a pořád pro něco běhat z poschodí do poschodí. Vyhlížet lodě a bouřky. Bát se. Trochu. Poznám, že ten balvan pod spodním oknem, co až k němu stříká voda, už je omletý zas o trochu víc. Uklidní mě to. 
Až budu velká, budu bydlet na majáku. Možná. Alespoň na jednu noc.
Jako kdyby tvůrcům, autorům malovaných pexes docházely síly v půlce, osm krát osm ne a ne dát, přitom každý správný pexesář ví… své. Tohle je krásné, Václavovo námořnické, každý maják podle nějakého skutečného, lodě, podmořský svět. A pěkně dvaatřicet dvojic. Ať vaše majáky v novém roce stojí na svých místech. Ať svítí. Ať je všeho, jak má být. A uklízejte do kulata! :)