Až díky zpoždění

jsem na to kápla, až když jsem si uvědomila, že z vlaku na autobus to možná v Trutnově nestihnu, až v tu chvíli mě napadlo, že do Prkenného dolu dá se možná dojít pěšky, a taky že jo, po červené. Dva vyšetřené dny nemusím strávit jen zahradě, uprostřed věčných dětských minihádek a velesporů, co by měl být člověk vděčný, že je jich svědkem…ale přece jen. Vždyť já můžu jít, sama jít. Kolem Rechenburgu, minout ho a pak se k jeho kamenným zbytkům škrábat lesem, přes Stachelberg, největší pevnost opevnění z roku 38. To snad ani nebyly Krkonoše, protože nikde skoro nikdo. „Jen v jednu chvíli, to jsem se lekla, vyšel proti mně z lesa…,“ vyprávěla jsem pak dospělým. „A nebyl skoro nahej? Toho jsme taky viděli,“ přerušila mě Káťa. Byl to pes a byl úplně nahej! Chudák asi nemocný, ztracený či vyhozený. Vytrénovaná z rumunských hor sehnula jsem se pro kámen, to stačilo, uskočil, ustoupil ke kraji cesty a pokorně mě nechal projít. Až jsem se za ten pohyb zastyděla. 

Nedospánky

Jak to, že jakmile člověk propřekládá noc, protože, jaké překvapení, furt do termínu odevzdávání zbývá dost času, až najednou…Zkrátka jak to, že hned po takové noci objeví se v š u d e po městě reklamy na spánek? Kdo to zařizuje, kdo platí ty prodejny postelí, voňavých polštářků a neproleželých matrací? Prý „spánek, který má duši“. Prý „Every day is a gift after a good night’s sleep“. Tsss  A můj den byl co? To snad nebyl dar after good night’s work? Jsem toho stihla! Třeba… povídat si s paní Peškovou, zabavit děti, dojet k našim zalejt kytky, koupit novou čelovku, vyhodit starou, dopít to víno, uvědomovat si další a další kraviny, co jsem v  překladu nechala. Mezitím uvařit. Pak koncert v Jazz Docku a ranní odjezd. Lipnický kurz po tolika letech. Tentokrát „pro velký“, třiatřicet let nejmíň, spíš víc, doma dobrá i rozpadlá manželství, vztahy, děti i neděti, práce, na týden ale bez toho všeho, na krkonošský boudě, v jednu chvíli blázniviny (taky v bahně), v druhou vážný debaty o životních hodnotách, spaní v lese, chození, běhání, tvoření, potní chýše, borůvky a tak. Vyprávět se to moc nedá, jen je to zase nutný dospat.

Neprázdninově podruhé

Fakt to není tak, že bych neměla co dělat a v půlce léta se nemohla dočkat zvonění, ale jak jsem ponořena v překladu a starání se a za oknem prší, tak si říkám: Proč se pořád proti sobě staví učení paměťové a „to druhé“ (váhám, jak ho nazvat stručně… diskusní, objevovací, nebiflovací). Pořád se jedni rozčilují, že bez nadrcení se vyjmenovaných slov to nejde, a když oponenti uznají, že to je fakt, že Litomyšl nevymyslíš, jsou na koni a pádí na něm pryč, z diskuse pryč, a spolu s býky memorovali by každou kravinu. A druzí zase naopak, že prý všechno se dá dohledat. A když ne, tak určitě jo. Hlavně spolupracovat. Čím dál tím víc si myslím, že základem je dobře nadrilovaný základ J a důkladné jeho opakování (pořád, po letech, doma, v Podolí) a potom stejně důkladné diskuse a přemýšlení. Problém je trošku v tom, myslím si, že pořád vymýšlet, jak opakovat a znovu se vracet a chtít to jinak, dá spoustu práce. A taky pro samý metafory nevím, jestli je jasné, co jsem chtěla říct. 

Jasno lepo podstín zhyna

Slyšela jsem dvě knihovnice, jak se o ní baví, popadlo mě, nevím co, že ji hned musím mít. Tu knížku. Ten název. Přitom na první poslech  – „o týraném psu a chlápkovi, podivném samotáři, který si ho vezme z útulku“ – vůbec nic pro mě, ani trochu. Je výborná! Kniha, autorka - Sara Baume, překladatelka. Samomluvy k psovi, putování Irskem, tam a zpátky, stranou od lidí, ti ho odhodili – muže i psa, láska a strach, já vím, je to klišé, neuvěřitelně výtvarné a přírodopisné popisy krajiny. Tolik rostlin! Věty znějí. Přečetla jsem do tří čtvrtin a strašně nechtěla číst dál, ze smutku, jak si to učítám, ze smutku, jak to dopadne. Pak dočetla. Nádherný jazyk i stavba, motivy, co se opakují, některé vyvinou do tragédie. Třikrát opakovaná slova, jak v písni. A jak už jsem říkala, překlad krásný - Alice Hyrmanová McElveen. Rozhovor s ní tady, ten si přečtěte, i když jinak o ni třeba už nikdy nezavadíte. Žije v Irsku, chová spoustu zvířectva. „O ty otce jste se starala sama?“ – „Ne, se psem.“ Život má na román. A ten jí přeložený je anglicky „Spill simmer falter wither“.

I o prázdninách lítají vzduchem

školní témata, agresivně někdy jak ti komáři nebo horší potvory, diskutující, s nimiž se nedohodnete, ohnat se po nich ale nemůžete. Náš bývalý student nedávno na DVTV kritizoval současnou výuku, na sociálních sítích tím pádem trošku haló, já ho neučila, znali jsme se jen malinko, ale chválilo ho pár kolegů, kterých si vážím, tak má mé sympatie. Jasně, je radikální, jenže na to má podle mě sotva odrostlý střední škole právo, i když mně je sympatičtější, že si čím víc i studenti říkají o mix klasické a moderní výuky, že to tak shrnu do dvou slov. Taky v tom vidím cestu. Teď mě hořce rozesmály reakce tipu „to si pan K. asi vybral špatnou školu, to u nás, u nás učíme výborně“. Přála bych jim/vám někdy číst anonymní zpětnou vazbu od studentů. Někdy to bolí a je to ďaha, že pláčete, ale má to asi tak být. Kolikrát jsem si myslela, jak v hodinách určité věci dělám, studenty nějak beru a tak podobně… a oni to vnímali úplně jinak. Tolik k iluzím, nejen pedagogickým :). 

Ticháč z Veletržáku

Ochranky jsem nikdy moc neregistrovala, už vůbec ne ve výstavních síních, proč taky, do baťůžku sotva narvu Borna třeba. Při mý nešikovnosti ani miniaturní grafiku. Jenomže ve Veletržním paláci bych měla, tam hlídá Jiří Tichý, určitě jste ho tam viděli. Pravým jménem Dan Feldštajn, na konci šedesátých let žil v Izraeli, pak se vrátil, že tu nechal maminku samotnou, dal se dohromady s Jirousem, s výtvarníky z Křížovnické školy, podepsal Chartu, ale podpis se hned nezveřejnil, aby mohly pod jeho jménem vycházet dětský knížky autorům v nemilosti, Šrutovi například, žil s kunsthistoričkou Marcelou Pánkovou, maminkou Šimona, za petici „Tak dost“ byl pár měsíců ve vězení. Píše o umění, fejetony, recenze, vydal román. Až z Peňásova rozhovoru s ním v Echu jsem se to dozvěděla, to si vždycky říkám v objevných chvílích jako tahle, kolik takových lidí všude je a člověk na ně kouká… jo, přiznávám, trochu svrchu nebo alespoň nevšímavě… přitom by měl naopak. 

Říkal mu prý Róna. 

Pár dní jinde

Řeknete, že jedete do Svinoústí a vzbudíte úsměv, už to stačí, kromě toho je tam krásně. Hranice Polska a Německa. První večer vydáváme se do města, věříme, že vjíždíme na most, a ejhle, on to trajekt, nákup se protáhl na tři hodiny, ale pomazlili jsme se s divoko-přítulnými prasátky. Pláže Baltu, podzemní město válečného opevnění, bunkry, kdysi nejvyšší maják světa, zubři v oboře, ryby na stole, pomalá projížďka podél zadních dvorků malých vesnic. Jen ti komáři, nejúčinnější obranou je ignorace pupenců, pravda, chce to jistou duševní sílu, já si ale nemůžu pomoc, pro mě jsou to symboly léta, ošklivé, ale symboly. Polština krásná, sever je pólnoc a jih poludnie. My mluvili zásadně novopolsky, instinktivní kombinací slovanských slov, čímž jsme zase vzbuzovali úsměvy, to nám jde. Po cestě Štětín, líp jsme zaparkovat nemohli, nová budova filharmonie napojená na bývalé sídlo gestapa, triatlon v centru a žurková polévka! Pak dokonale zakufrovat na dálnici u Berlína,

V Polsku je všechno jinak