Říkala mi tuhle kolegyně, jak má pocit, že se pohybuje v trošku
začarovaném kruhu pražských divadel - pořád chodí do těch stejných, co stojí za
vidění, asi už viděla, čeká na další premiéry. A ty nadchnout mohou, nebo taky
vůbec ne. A jak prý z toho ven. (Já vím, mají to lidé starosti, někdo je
rád, když se dostane do divadla jednou za rok; ale tohle je vlastně problém
docela příjemný). Vůbec nejsem žádný odborník, i když chodím do divadel hodně, jakýsi
„recept“, nebo spíš nápad, jsem ze sebe nakonec přece jen vyždímala. Pro mne jsou
tím narušením kruhu jednak hostující soubory - ostravští Bezruči, brněnská
Reduta, hradecké Klicperovo…jen tak namátkou, jednak sem tam nějaký objev či
objevíček. Za poslední rok třeba soubor Aqualung. A právě o něm teď trošku víc.
Někteří ho mají spojený s bratry Formanovými, propojení
spočívá ale jen v tom, že soubory se kamarádí a Aqualung v létě vystupuje
na lodi Tajemství, ať už kotví v Praze, nebo dopluje do jiného přístavu. Principálem
je Lubor Šplíchal, osobnost to zajímavá navýsost, neboť není jen hercem, ale
také nadšeným jachtařem, hlavně však očařem. Opravdu, vystudoval herectví i
medicínu a jak v jednom rozhovoru řekl, teď si chodí několikrát v týdnu
zaoperovat, jinak hraje. Ale k věci už. Mám pocit, že některé informace z jejich
webových stránek mohou být zavádějící a někoho možná i odradit. Třeba ta, že se
věnují kabaretu a revue. Sama bych si pod tím představila pásma scének a
písniček, tak to ale vůbec není. Viděla jsem od nich tři inscenace a vždy to
byly ucelené dějové příběhy. Pravda, zpěv a hudba nechybí. A to živá hudba - malinký
orchestr na jevišti a zpívající herci, někteří výborně. Přiznávají inspiraci V
+ W nebo Lipským, Brdečkou … ta je tam tedy vidět, krásně vidět. Idylická
minulost, staré filmy, technické vynálezy. Lubor Šplíchal je navíc v některých
momentech opravdu Oldřichem Novým (nejen v Pytlákově schovance 2010 aneb
Šlechetném milionáři, kde mu nic jiného nezbývá J),
těžko se to popisuje, on ho lehce, láskyplně a chytře paroduje, zároveň mu tím
(alespoň v mém vidění) vzdává poctu. Dalším důležitým aspektem je scénografie
a kostýmy. Scéna vytvořená geniálně, téměř bez přestaveb se mění prostředí; kulisy
a rekvizity slouží k rozličným účelům, není ale to prvoplánové. Naopak,
chytré a vtipné zároveň, což neplatí jen pro scénu, ale pro celé hry. Někteří
ze souboru jsou původem loutkoherci, i principy tohohle divadelního oboru se v Aqualungu
tedy uplatní, často přeneseně. Takže pozor, žádné maňáskové divadlo. Tím
uplatněním myslím třeba moji oblíbenou Pytlákovu schovanku a oddací scénu, při
které v malém okénku sledujeme jen nohy herců.
Kromě inscenace již zmíněné, tu bych doporučila jako
případnou ochutnávku, viděla jsem ještě Příliš skromného Nicka Cartera a Válku
s mloky (ta zatím pro mne asi nejslabší), a ráda bych i zbytek. Není léto,
Aqualung je tedy k vidění nejčastěji v Žižkovském divadle. Že se o
nich příliš neví, dá se jít bez zamluvených lístků na poslední chvíli. Třeba
když má člověk pocit, že žádnou „těžkou intelektuálštinu“ by nezvládl, ale
milou chytrou zábavu naopak potřebuje.
Vše důležité tady.
Žádné komentáře:
Okomentovat