Pro sebe knížku pro děti

 

Z čirého nadšení a jen tak pro sebe koupila jsem si na knižním veletrhu knížku. O smutné továrně se jmenuje. Vydal ji Meander, napsal Radovan Lipus, ano to je ten, co s Davidem Vávrou psal scénář k dokumentárnímu cyklu Šumná města. Ostatně Vávra je i spoluautorem knížky – do koláží zpracoval ilustrace Veroniky Podzimkové (často jsou ilustrace „vlepeny“ do fotografií skutečné továrny). A podle mého si při čtení na Šumná města vzpomenete; snad je to dáno skládáním vět, snad příběhem budovy. Tedy rodiny a budovy.

            Shodly jsme se dneska s kamarádkou, která si knížku koupila ze stejných pohnutek na stejném veletrhu, že nás Smutná továrna dostala a dojala. A že asi není pro děti. Že tu možná platí ten častý argument kritiků Meandru a Baobabu: „Ty knížky jsou vhodné spíš jako vkusná dárková publikace pro dospělé“. (To jsem si půjčila větu z článku v Respektu od Jany Šrámkové, která se ale jmenovaných nakladatelství zastává - dostanu se ještě k tomu). Ale třeba to tak není, třeba by ji mohly děti zvládnout dobře. Docela by mě to zajímalo.

            Problémem tady není spletitý a nejasný příběh, jako u některých jiných knížek, ale spíš nutnost (?) znát některá historická fakta (nebo stačí dozvědět se je z knížky?). Vypráví se tu příběh tkalce Jakuba Steinera z podhůří Jizerských hor, který se od tkalcovského stavu v chalupě dopracuje až k vlastní továrně a stane se velmi úspěšným a uznávaným obchodníkem. Textilní továrnu po něm převezmou jeho synové. Přijde však krize, po ní válka, komunisté, porevoluční doba. Domýšlejte sami, dobře to nedopadá. V závěru opuštěná, nevyužitá fabrika chátrá. Všechno ale začíná tak nadějně - první stránky a hlavně ilustrace a koláže k vidění na stránkách nakladatelství.

            Znovu se vrátím k Janině článku, kde říká: „…pokud chceme dítě motivovat ke čtenářství a očekáváme, že se bude v četbě rozvíjet a časem zvládne i náročnější texty, je rozhodně nosnější strávit s ním trochu času nad podobně náročným titulem než ho naučit, že čtení nic nestojí.“ A taky: „Náročnější beletrie zkrátka vyžaduje plnou pozornost a aktivní čtenářský přístup a občas se v textu ztratit je běžné, mnohdy i žádoucí.“ Já s ní souhlasím, i přesto, že o některých titulech z Baobabu a Meandru si myslím, že je víc ocení dospělí. A znovu říkám, tady vlastně nevím. Koláže jsou podle mého dětem přístupné, linie příběhu jasná. Kdy jim ale říkat, kdo to byl Hitler, co udělali s továrnami komunisté, jak to, že se o továrnu dneska nikdo nestará? Nejde asi o to, že by nevydržely jedno přečtení, spíš zda-li  si něco (a co) ze čtení vezmou.

            Nemám moc ráda nějaké rozsáhlé ofocování částí knih, trošku to tu ale poruším – zkrátka pro ilustraci. Koláže se totiž strašně špatně popisují. Na dvou následujících jsou vyjádřeny hrůzné situace - zabrání továrny nacistickými vojáky a zděšení majitelů při návratu po skončení války.

   

 

 

             Úvahy o tom, pro koho ale vlastně knížka je, mi nebrání v radosti z jejího vydání, z toho, že ji vůbec někdo tímhle způsobem vytvořil. Klidně si ji nechám navždy.A smutné továrně budu držet palce. Zjevně jde totiž o příběh zcela konkrétní, příběh z rodiny výtvarnice paní Podzimkové.