Čtenářský

... nevím co, deník určitě ne. Přečtené i zabalené. Podrobnější rozbory vzal čert! (a někam s nimi zmizel). Tohle je jen stručné málo, co zbylo po jeho průletu.

Téměř jedním dechem jsem přečetla Tichý dech od chirurga Jana Trachty. Vzpomínky na dvě mise v Kongu a jednu na Haiti s Lékaři bez hranic. Že zážitky má silné, to jsem si i dokázala představit – že je ale dokáže tak skvěle popsat, to jsem koukala a ještě nedokoukala. Stručná detailnost. Z každé několikatýdenní mise jen pár dní, ale ty skoro hodinu po hodině. Mezi nimi nejrůznější pocity, přiznaná bezradnost, život místních lidí, jejich síla, jejich krajina, srovnání, přemítání, „odbožtění“ lékařské profese, politická situace, viny a neviny, úvahy, co tam vlastně autor dělá, pak zase zpátky k podrobnému popisu úrazů, podrobnému tak, že jsem zavírala knížku a jenom dýchala. Frajer chlap, frajer doktor, navíc píše líp než kdejaký romanopisec, i když tvrdí, že za srozumitelnost textu „může“ Petra Hůlová. Tohle mu úplně nevěřím, všechno ostatní dost.

Národní třída připadala mi spíš jako povídka, třeba i s dobrou pointou a údernými větami, co sekají a opakují se v textu a hlavě hrdiny jako refrén. Víc nic. Příběh bijce, chlápka, kterýmu „nevaděj bezdomáči, když nedělaj bordel“, jak ale začnou, hned „mu to natahuje“. Dobře, tedy rychle, se to čte, ale člověka to nezmění. K tomu jsem se po letech doplahočila jako k takovému laickému kritériu pro rozpoznání dobré knížky: Nemusí člověku převrátit život vzhůru nohama, ale třeba jenom malinko, lehounce s ním pohnout, trošku ho „zcitlivět“. To se mi stalo u Rodičů a dětí, i když jsem se k nim dostala s takovým zpožděním (vydáno už 2002). Jedna jediná procházka jednačtyřicetilého syna a jednasedmdesátiletým otcem. Po Stromovce, po hospodách. Pro mě hrabalovské, snad že si ti dva přepinkávají historky. Historky, které mají připomenout, šokovat, triumfovat nebo udržet vztah, snad se mohly stát a možná ani ne. Strašně moc uvěřitelné dialogy. Mezi historkami fráze, co si už řekli stokrát. A občas nevyřčené přemítání syna, žádný sentiment, jen odstup a vědomí, že tohle se už nemusí opakovat. Ne všechno od Hakla je prý dobré, ale tohle… život a vztah v jedné procházce, to mi asi zůstane v hlavě a myslím na svého tatínka. Asi s ním půjdu na procházku J.