Nugl-nagl / slovo 1

Nugl-nagl je v kalámštině výraz pro „večerní kakofonii pralesa, mísící hlasy tisíců cikád, kobylek, cvrčků, žab a další havěti“. Alespoň to tvrdí entomolog Vojtěch Novotný v sobotních LN. Kalámsky se mluví na Papui -Nové Guineji (taky, mluví se tam ještě dalšími 746 jazyky a dále si nejsem jistá, že se ten název v potřebném pádě píše zrovna takhle) a je to moc sympatický jazyk.

Autor dál píše: Kalámština nabývá i serióznějších podob, když si to situace vyžaduje. Zejména při sklizni pandánových oříšků je třeba vyvarovat se slov, jejichž hlasité vyslovení by mohlo nenávratně poškodit úrodu. Takto nebezpečných slov  je ale hned několik set, a tak v rámci kalámštiny vznikl celý alternativní slovník – používaný jen jednou v roce, když se vesnice vypraví na tři týdny do lesa sklízet pandány.

Ha! Mám to! Už vím, proč několikátý rok po sobě nebudeme mít skoro žádné ořechy, ale zato miliardy švestek. Něco říkáme blbě. Jenomže co?

Chudák královna :)

Tedy tehdy ještě princezna.

Když už mi tedy nevyjde společné narozeninové datum s royal baby, našla jsem si (rozuměj náhodou narazila) alespoň na chalupě noviny s datem 17.7. 1947, kde je nádherný článek o jeho budoucí prababičce. „Král Jiří s potěšením oznamuje“ zní titulek a jde pochopitelně o zásnuby 21 leté dědičky britského trůnu s poručíkem Filipem Mountbattenem

Nejúsměvnější je tahle pasáž: Rodina nastávajícího manžela princezny Alžběty je rozvětvenější a příliš oplývá bohatostí dlouhých titulů, než aby rozsah českého tisku snesl v tomto směru podrobnosti. Jen pro představu chceme uvést, že král sám vbrzku uspořádá zvláštní party, kde se členové obou rodin navzájem poznají. Uveďme však, že mezi hosty bude i paní Kateřina Brandramová, do nedávně ještě princezna Kateřina Řecká, sestřenice poručíka Filipa Mountbattena…. Novomanželé Brandramovi i nastávající královští novomanželé mají spolu to společné, že… nemají kde bydlit. Nemohou dostat v Londýně byt. Brandramovi bydlí s rodiči a také princezně Alžbětě nezbude, než bydlit rovněž s rodiči – v královském Buckinghamském paláci. :) 

Jak jsem si všechno vyzvedla

Zítra už budu pracovat. Určitě nebo možná. Slavit jindy. Ale dneska,  dneska jsem projížděla křížem krážem Prahou a vyzvedávala, co jsem kde měla zamluvené, zaplacené, slíbené.
Nejdřív jsem si tedy zajela do Braníka do sympatického Café Periferie a  „vyzvedla“  si cheesecake, výborný, protože netypicky neamerický. O té kavárně určitě ještě bude řeč.

                                                    
                                                       (foto z jejich FB)

A pak už (tedy ne že by některá z následujících tvůrkyň potřebovala reklamu, stejně jim ji ale udělám): Hry od Lucie Ernestové nejsou pochopitelně pro mě, potřebovala jsem je jako dárek, hrála bych ale hned. Lucie na svém webu vypráví, jak ji štvou předražené hry ve velkých krabících, ve kterých toho často dohromady moc není a padají ze skříní. A jak její syn vztekle mrská figurkou při „Člověče“. Tak začala kreslit a vyrábět leporela her vtipných, poučných, nevyhazovacích (ale pro starší děti i hry strategické apod., nuda to není). Ve skutečnosti jsou ještě lepší než na netu. Koupila jsem Veselé hry, ale říkal pán, že se určitě budu vracet pro další. Taky si to myslím.

                                                    

                                             
                                                      (fotky ze zmiňovaného webu)

Z Podskalí pro tašku od Rosy!  K vyzvednutí u jejího muže v práci, nahlašuji jméno, ta moje tam totiž není sama. Možná se manžel časem vzdá kariéry a začne distribuovat jen ženiny výrobky. A zase - krásnější než na fotkách, cha chá! Pokouším se hned v nákupním centru koupit ještě něco k tašce „do sady“, ale nedaří se.

 
                                                 (foto by Rosa, bude-li sladěno, budou i další)

Tak dál, do knihovny pro rezervaci. Slovník lásky Davida Levithana není příručka pro začínající milovníky, ale román, příběh jednoho vztahu, poskládaný z komentovaných slovníkových hesel. V Sobotce jsem slyšela kousíček, teď na první otevření vypadá knížka náročněji, než by se z popisu zdálo. Jsem zvědavá.

                                                (foto www.blog.martinus.cz)

A navečer už „jenom“ k mamince. Na večeři a vyzvednou krabičku rybízu. Uf a Hurá, pěkný den. Ale jestli si ještě něco nebo někdo vzpomene, že potřebuje někde vyzvednout, sil už nemám.

 

(foto in naše kuchyň)

Cesty podle abecedy

Lidé si cíle svých cest vybírají různě. Nedávno jsem slyšela o člověku, který obcházel republiku od jednoho pohraničního patníku k druhému. A my jsme si naběhli, když jsme jednou během jara vyrazili do Adršpachu. Někde už mimo hlavní proud davů vylezli jsme na skálu na vyhlídku, tam tři veselí postarší místní. A jak prý to Pražáky napadne vyrazit zrovna tam, ptali se. Pohotový kamarád Tomáš prohlásil, že to bereme podle abecedy. Myšlenka byla na světě. Možná by zapadla, kdybychom teď o víkendu nevyrazili z Lednice ke kamarádovi do Buchlovic, pod hrad, od kterého, ej, větr věje. Myšlenka se upevnila. Jiná kamarádka má chatu ve Zbirohu, tam skončíme utrmáceni v šedesáti, co ale bude do té doby… jsem na nás zvědavá. Každopádně z Buchlova na Velehrad krásná je cesta.

Bylinkový víkend ve sto slovech

Loni jsme v Lednici, Valticích a tak dále hráli, jako kočovní divadelníci putovali. Už podruhé i s Jarkou, která tam pracuje na zahradnické fakultě. Od ní jsme se to také dozvěděli. Co konkrétně? Že občas pořádají kurzy, kam mohou i laici, zahradničtí zelenáči. Tož jsme přijeli a skvěle si to užili. Že se pořád vyjadřuji nejasně? Kurz s názvem „zelené koření“ – o bylinkách tedy, jak je pěstovat, k čemu je ta která dobrá, na co pozor a co s nimi. Do jídla s nimi! Poslouchali, „ožírali“ záhonky a na závěr jsme vařili a všechno si to ochutnali! Skvělé to bylo.

 

 

                                                         Ovocný salát se zálivkou se zakysané smetany s bazalkou

 

 

                                                                             Pomazánka z rokfóru a rukoly  

 

 

Nahoře i dole: Pro ústa i pro oči. Minulý kurz nesl název „Jedlé květy“. Účastníci viditelně ovlivněni velmi J.

 

 

Cizí oběd neplánovaně

Ale já fakticky vím, kde je v Praze kino Aero! Teda... až do dneška jsem si touhle znalostí byla celkem jistá. Tak jsem tam zamířila a když Michal volal, že je tam hodně lidí a že už teda koupí lístky, nadšeně mu sdělovala, že jo, že jsem právě vystoupila z tramvaje a už jsem za rohem. Ten roh tedy trošku neseděl a mně to docvaklo, jak jsem přešla silnici.  Totiž že hned za tím mým rohem je kino Oko! … To mi vysvětlete, co je tohle za automatismus! Ještě že měl plán B a my se oba stihli přesunout do Světozoru. To už jsem s vypětím všech sil trefila napoprvé a dobře že tak, viděli jsem Cizí oběd, což byla možná i lepší varianta než původně vybraných Ještě 17, já ale takovouhle manipulaci vážně neplánovala.

            Stojí za vidění, musím říct. Příběh z přelidněné Bombaje, kde se snadno stane, že kastrůlek s obědem, který každý den posílám přes město žena manželovi do práce, doputuje k jinému adresátovi. Ne, není to banální, není to ale také lehká komedie, jak všude inzerují. Zasmějete se, nejvíc řekla bych, některým stereotypním vtipně podaným situacím, ale celé je to hořkosmutné, žádný sladkobolný šťastný konec - naštěstí! Někdo někde popsal film jako indickou Amélii z Montmartru. Něco na tom je, možná by se tu daly najít i záměrné odkazy (malíř, co maluje pořád stejné obrazy, skok ženy z okna), jsou tu vyměňované dopisy, ale jinak je to podobnost dost vzdálená. Cizí oběd má jednodušší dějovou linku a hlavně je beznadějnější. Jako zamyšlení nad životem, jako obrázek Bombaje, jako film o krátké radosti a přijetí reality je ale výborný. Doznívá ve mně, dvě hlavní postavy strašně uvěřitelné.

Posekáno v Braníku

Jaká okurková, prosím vás, děje se toho spoustu, a to vůbec nemám na mysli politiku. Andy Murray konečně vyhrál a v pražské zoo se narodila žirafí holka Amálie. Kreuziger jede parádně a Šrámkova Sobotka stojí za prožití, vůbec to není jen festival poezie a vůbec ne jen pro plus minus dvacetileté, jak jsem si vždycky myslela. To jen tak mimochodem. A já jsem se snad konečně přesvědčila, že tenhle blog mám pro sebe, když jiné pokusy zaznamenávat selhávají, a že ne a ne a nebudu líná sem psát, byť by to bylo zajímavé pramálo.

            Baví mě a lákají pražské čtvrti, kde se něco děje. Kde jde zažít město jinak i v době, kdy tenhle pouliční festival neprobíhá. Braník třeba. V Bráníku, tam se vám toho děje, to je taková vesnice (v tom nejlepším možném významu) uprostřed Prahy, tam se snad každý zná s každým. Dlouho jsem z protějšího kopce záviděla a když začala vznikat komunitní zahrada, už jsem to nevydržela a přidala se. Pár lidí vydyndalo na zastupitelstvo zanedbaný kout. Dyndání to bylo náročné a možná mu ještě není konec. Zatím se zastupitelé tváří, jak můžeme být neskonale vděčni, že si smíme tenhle džungloidní prostor, zázemí feťáků, zvelebit a ještě jim za to platit. A to se ještě snažili zabránit tomu, aby mezi záhony mohl existovat i kompost.

            Pravda, letos nám toho tu už asi moc nevyroste, s trochou štěstí nějaké ty saláty a něco bylinek. Ale co! Posekáno, prosekáno, vyčištěno, shrabáno… (A časem doufám, že i promítáno bude.) Suchá tráva voní a pod zahradou se ozývá kohout. Fakt vesnice. A za pět minut jste na tramvaji.