Cože? Osm?

Člověk tu jednoho večera skončí touhou po ledových úlomečcích burčáku na jazyku a druhého rána má ve schránce letáček: „Přijďte ochutnat burčák z moravských hroznů, vinotéka Srdeční záležitost.“ Áááá! Tak jednak za a) Takhle rychle jsem to nečekala! :) a  za b) Kdo to tady všechno čte? Že by skrytá pobídka k objednávce na kardiologii? Jako pro jistotu? Ve vinotéce mají místo otvírací doby ordinační hodiny. Ještě že to tu čte i Rosa a nechá tak pěkný komentář – dneska, ne včera, dobře jsem zaznamenala ten časový údaj a moje přesvědčení, že v noci čtou kromě zhrzenců a doktorů na nočních ze všeho nejvíc maminky malých dětí, neutrpělo pražádnou trhlinu. A všímá si dokonce dosud náhodných (fakt!) počtu řádků, hrubku přehlíží! Díky. A uvidíme, někdy mám tak zatemněno, sebestředno, tak nevnímavě nastaveno, že se obrazy hrózně blbě vytahují z mysli. Jindy jsou teskné. Ale baví mě ty scénky psát. Osm řádků za mnou i před vámi, burčák ve skleničce.

Víno roztaje

Dneska u oběda, Tamara, že prý se bojí, jak bude mít při porodu žízeň. Marek (s vtipem a nadhledem) na to, že Tamča to určitě zvládne, že on už má za sebou porody tři a jde to a pít se může, někdy prý dávají cucat kostku ledu. Střih, já v tu chvíli v hlavě úplně jiný obraz, opačný konec života, smutnokrásný. Myslím na Katku. Měla tenkrát už hodně nemocného tatínka, počítala dny. Vůbec už nechtěl nic pozřít, ani vodu, ona zoufalá. A pak jí někdo poradil, aby mu místo obyčejného ledu dávala do úst to, co měl vždycky rád. Ne, bát se nemusí, malé kousíčky hned roztají, nevdechne je, nic se mu nestane. Mrazila tedy bílé víno, rozbíjela paličkou a tatínek na tváři nepatrný úsměv, oživlé oči a lehké přikývnutí, jako že ano, tohle ano. Vinná tříšť ledová. „Tohle bych chtěl taky,“ volá Marek (bez ironie) a já si doteď myslela, že je abstinent. Možná je, jen na konci nebude. Umřeme-li na podzim, chceme střípečky burčáku!

Před sedmou v raním běhu slyšela jsem přesně pro tuhle náladu z rádia krásný jazz. Třeba ještě vypluje. 

Tak trochu jiná Paříž,

tak trochu Albáníe!

Trojúhelníky! Albánie, země nekonečných hor. Nových kostelů a mešit, neboť ty původní Hodža nechal zbourat. „První a jediná ateistická země na světě,“ prohlásil. Se všemi spřátelenými zeměmi se pohádal, paranoidně pak všude stavěl bunkry. Země hrozně hodných lidí, země číšníků, co snad opravdu neumějí počítat, protože by ošidili i sebe, kdyby nebylo nás. Země, kde v horách pořád platí krevní msta. Země masa, fíků a granátových jablek, ale hlavně toho masa. Rajčat, co chutnají jako rajčata. Koňaku, i když se prý nesmí říkat koňak, levnějšího než pivo. Podivného vína. A zase hor, nikde je nejde nevidět, jezera jak v Norsku, moře. Pobřeží, co začínají zaplavovat paneláky! Né! Země bez davů, země, co je do ní třeba jet znovu. A víte, že víte strašně málo, slyšíte o mafii, je jasný, že jste jen nakoukli, a třeba přijede až za dlouho, třeba nikdy... Krásný to bylo! 

Culpa mía

Mnou nedávno objevená, ona výborná, já pozadu, ona bude na Strunách podzimu. (Já ne :)). Buika.

Jedna stará ...

… těch významů v jednom názvu :). Historka někdy z půlky června, a to máme prázdnin konec, jenže je okurkový čas, tak se to smí a hlavně: já si ji chci uchovat. V učebnici otázka na dárky a tak se jich ptám, pro koho se jim dárky kupují špatně. Čekám „pro babičky“, slyším „pro učitele“. No toto. „A ty kupuješ dárky učitelům často, Adame?“ směju se a vůbec, vůbec nic tím nemyslím. Prý občas a hodně o tom přemýšlí a mně je jasné, že teď mluví o své třídní, ženě asi tak padesátileté. „Myslel jsem, že bych jí dal flashku!“ nadhodí a já se nad tím nápadem rozzářím. „Jenomže… přeci jen… je to ŽENA,“ na to on!!! Výbuch smíchu, lapání po dechu, je hrozně roztomilý. Ujišťuju ho, že tedy jaksi i ženy flashky (občas) používají. Nepřesvědčila jsem ho (ještě). „Když ona… taky… není úplně nejmladší!“ Tak odtud vítr fouká. Dát flashku ženě nad čtyřicet (no, možná už nad třicet), to už je zřejmě společensky nepřijatelné. Alespoň v očích některých.

            Pointa? Šla jsem se podívat, dostala propisku. Krásnou, ale propisku. A večer poslala mi SMSku, že po bližším zkoumání a šroubování zjistila, že je to tužka a flashka v jednom!

Najednou uvidět!

Podruhé a naposledy, fotky z FB tady. Těch pár lidí, kteří už je viděli, je jistě blahosklonně přejde, ušklíbne se nad nesmyslností recyklace obrázků, nad mojí ješitností, nad vším ostatním. Jenomže já, já si chci připomenout. Svoji nesmyslnou, násilnou touhu něco vidět, něco udělat, něco vyřešit. A přitom moc dobře vím, jak to je. Dívat se pořád, ale měkce. Nenáruživě. Nemít ve všem konání urputný chtíč. Dívat se neustále, počkat si, nenervóznět, že nic, že zase nic, netlačit, nebrečet, dobře se vyspat, zase jít, zase se dívat. Nemít za každou cenu svoji pravdu. Zvednout oči. Pak nečekaně uvidět. Konečně! Už se nejde dívat jinak, než vidět "tohle" :). Je to tak myslím úplně se vším. Nebo alespoň skoro. Snažit se vytrvale, jemňoučce. Ćekat. 

Nedokonalý pokus o portrét. Přesto z tvé tváře něco vyčtete. Samé centrum Prahy.

Z rodinného alba: A na téhle fotce je co, mami? – To bylo jak jsem se tenkrát topila. A táta, vidíte ho, místo aby pro mě hned skočil, vylezl na vrbu a jen mi hodil kruh.

„Pocem, něco ti pošeptám!“ Jsou to polena, kdo šíří drby. I ta z Jizerských hor.

On a ona na procházce. On hlavu v oblacích. Ona nevěřícně zírá, jak to mrška malá, co ji spolu v poklidu venčili, najednou zařazuje třetí rychlost, z motorku se jí kouří a bere roha. S ním to pochopitelně ani nehne. Co by se taky vzrušoval, filosof z Holešovic.

Tohle radí Snoopy. Od něj to tedy sedne. 

Každý den

Žádné umění dokonalých (ha, ha :) fotek, žádná touha předvádět se, jen pokus, jen trénink ve všímavějším žití...to mě přimělo dávat na Facebook obrázek z každého dne. Začala jsem v úplně špatné datum, ještě před Štědrým dnem. Takhle:

A pokračovala. Jaký motiv zvolit na vánoční balicí papír? Majáky! Vlastnoručně vyrobeným razítkem :). 

Nebo jinak. Ten betlém vyřezal můj tatínek. Vlastně už jeho tatínek začal. Kdysi dávno nám ho z panelákového sklepa ukradli. Zloděje chytli. Tak ho máme dál. 

Výstřižky z novin, Když někdo mluví o mém dědečkovi, jednom ze zakladatelů soudního lékařství u nás, pánovi, který prováděl pitvu Jana Masaryka, Horákové, Toufara...mluví hezky. 

A pryč jsou doby, kdy jsem chtěla zjišťovat, jaké kompromisy či ještě horší věci děda dělal. Už mi to stačí takhle. 

Ne, není všechno dojemné a krásné a nostalgické. 

Někdy podivné, velmi. Předsádka knížka a označené problémy v překladu: 

Konec opáčka, větší propojení s blogem nebude. Kdyby někdo snad chtěl sledovat, je vítán, ale vlastně nevím, proč by to dělal. Těším se hlavně na ten zpětný pohled. Jestli bude něco tady, uvidím, uvidíme, uvidíte.

Předsevzetí? Mnoho. Nikdy už neříct, že mám moc práce a že jsem unavená. Myslím si, že je to moje věc. Co by s tím někdo jiný asi tak mohl dělat?