Nemusí být vždy olympiáda

Jednou jsem odjížděla z Anglie zrovna v první den olympiády. V Londýně tehdy nálada a všude zátarasy.  Před Buckinghamem narýsované dráhy. Kolem čtvrté že prý tu budou dojíždět cyklisté, řekli mi. Autobus mi jel v půl páté, to budu jednou vyprávět, jak jsem byla na OH! Pak byly čtyři, atmosféra napjatá, hudba, reportážní vstupy z trasy, policisté volají, aby lidé slezli ze sloupů, vozy s novináři už projely cílem. Závodníci ale nikde, já v první řadě, za zády houstnoucí dav a v hlavě panika, že se zpátky na nádraží neproderu včas. Pět minut po čtvrté to vzdávám. Na Victoria Station jsem dorazila ještě s předstihem a další dvě hodiny pročekala, než se městem prodral autobus. Můžu se chlubit, jak jsem skoro viděla olympiádu! Včera jsem si pošmournem podél Temže došla do Tate Modern, pro únavu chvíli nevnímala, pak si ale našla pár obrazů od Braqua, pochopila, že přesně tohle jsem chtěla vidět, a noční oblohou vrátila se domů.

Prchání

Ne, tohle není blog o mé mamince, ale byla to zase ona, kdo se mě po Skypu zeptal: „A tam co jste, tam žádní uprchlíci nejsou?“ Co bych ti tak mami na to řekla. Na střední škole, kde jsme včera chvilku pobyli, mluví žáci celkem dvaadvaceti různými jazyky. Seděla jsem vedle studentky v šátku a nakukovala jí do sešitu, když si sumírovala odpověď na otázku, zda by podle ní měla být marihuana legalizována. V kurzu mám spolužačku, která na oslovení „Jano!“ sice odpoví „Ano!“, ale pak už umí česky jen „Ukončete nástup a výstup, dveře se zavírají“, neboť v roce a půl utekla s rodiči do Švýcarska. Je tu ještě jedna Helena, ta se brzy stane tchýní Pákistánce z Londýna. A Němka Milena z Hamburku, jejíž maminka knihovnice se zamilovala do Kafkových dopisů ženě téhož jména. Pořád tu poletuje téma domovské země, emigrace vnitřní i skutečné, útěků... Reportéři ale nikde, pro televizní obrazovku bylo by to asi moc složité. A já mám ještě den, než prchnu domů. 

Babí nebabí

Když se sejdu se svojí maminkou, první otázka (a ještě několik dalších) nezní „Jak se máš?“, ale „To ti fakt není zima?“ Není. Já si teda taky připadám jak blázen, lidi v bundách, já bez punčocháčů a v sandálech, babí léto jako léto. Trénuju do Anglie, letím v pátek, tam se tak chodí, mami, takhle na lehko, jen děti tam občas mívají věčnou rýmu. Odjíždím do rodiny, úplně jak zamlada, v té mé prý pán peče každý den chléb, vaří polívku a provozuje obchod s vínem. Tiše doufám, že bude k jídlu i něco jiného, ale těším se moc, na Brity, na literární festival, do Stratfordu – kromě chleba dojde i na (divadelní) hry. Jen s tímhle grantem jsou u nás ve škole spojeny tak nepěkné věci, do kterých já šťourám a upadám v nemilost, že se musím moc a moc snažit, abych si to nenechala zkazit. Zaháním tedy jedny chmury jinými a teskním nad váhovým limitem. Co se nevejde do baťohu, přijde na člověka. V pátek mami, to bys měla radost, v pátek pojedu nabalená!

Šest miliard Sluncí

... donedávna hmotnost největší známé černé díry, název divadelní hry. O černých dírách v hlavě, o plíživém vytrácení paměti, o Alzheimerově chorobě. Jestli já vám nejsem divadelní masochista. (Ten den jsem zapomněla: vyzvednout lístky, poslat Jonášovi pohled k svátku, na stole knížku.) Představení nádherné, chování, mluvení odpozorované, výborně zahrané, ve chvilkách nečekaně úsměvné. Smáli jsme se?! A pak beseda a v ní nejsilnější vyprávění dvou žen trpících nemocí v poměrně raném stádiu, proto schopných reflektovat. Opravdu jsou to prý černé, hluboké jámy, do kterých ve dne znovu a znovu padáte, pak se „probouzíte“ s pocitem, že jste usnuli v cizí posteli, nevíte, kde teď rychle najít světlo, pocitem, že jste se ocitli nazí na ulici. V hlavě máte magnetofonovou kazetu, přemazáváte, ale ona se zkracuje. Slepujete kousky pásky, kousky vzpomínek, rozpadá se vám čas. Slyšíte, že je 15.30, ale vůbec nechápete, co to znamená. Tohle i vtipnost těch žen si tak pamatovat!

Cože? Osm?

Člověk tu jednoho večera skončí touhou po ledových úlomečcích burčáku na jazyku a druhého rána má ve schránce letáček: „Přijďte ochutnat burčák z moravských hroznů, vinotéka Srdeční záležitost.“ Áááá! Tak jednak za a) Takhle rychle jsem to nečekala! :) a  za b) Kdo to tady všechno čte? Že by skrytá pobídka k objednávce na kardiologii? Jako pro jistotu? Ve vinotéce mají místo otvírací doby ordinační hodiny. Ještě že to tu čte i Rosa a nechá tak pěkný komentář – dneska, ne včera, dobře jsem zaznamenala ten časový údaj a moje přesvědčení, že v noci čtou kromě zhrzenců a doktorů na nočních ze všeho nejvíc maminky malých dětí, neutrpělo pražádnou trhlinu. A všímá si dokonce dosud náhodných (fakt!) počtu řádků, hrubku přehlíží! Díky. A uvidíme, někdy mám tak zatemněno, sebestředno, tak nevnímavě nastaveno, že se obrazy hrózně blbě vytahují z mysli. Jindy jsou teskné. Ale baví mě ty scénky psát. Osm řádků za mnou i před vámi, burčák ve skleničce.

Víno roztaje

Dneska u oběda, Tamara, že prý se bojí, jak bude mít při porodu žízeň. Marek (s vtipem a nadhledem) na to, že Tamča to určitě zvládne, že on už má za sebou porody tři a jde to a pít se může, někdy prý dávají cucat kostku ledu. Střih, já v tu chvíli v hlavě úplně jiný obraz, opačný konec života, smutnokrásný. Myslím na Katku. Měla tenkrát už hodně nemocného tatínka, počítala dny. Vůbec už nechtěl nic pozřít, ani vodu, ona zoufalá. A pak jí někdo poradil, aby mu místo obyčejného ledu dávala do úst to, co měl vždycky rád. Ne, bát se nemusí, malé kousíčky hned roztají, nevdechne je, nic se mu nestane. Mrazila tedy bílé víno, rozbíjela paličkou a tatínek na tváři nepatrný úsměv, oživlé oči a lehké přikývnutí, jako že ano, tohle ano. Vinná tříšť ledová. „Tohle bych chtěl taky,“ volá Marek (bez ironie) a já si doteď myslela, že je abstinent. Možná je, jen na konci nebude. Umřeme-li na podzim, chceme střípečky burčáku!

Před sedmou v raním běhu slyšela jsem přesně pro tuhle náladu z rádia krásný jazz. Třeba ještě vypluje. 

Tak trochu jiná Paříž,

tak trochu Albáníe!

Trojúhelníky! Albánie, země nekonečných hor. Nových kostelů a mešit, neboť ty původní Hodža nechal zbourat. „První a jediná ateistická země na světě,“ prohlásil. Se všemi spřátelenými zeměmi se pohádal, paranoidně pak všude stavěl bunkry. Země hrozně hodných lidí, země číšníků, co snad opravdu neumějí počítat, protože by ošidili i sebe, kdyby nebylo nás. Země, kde v horách pořád platí krevní msta. Země masa, fíků a granátových jablek, ale hlavně toho masa. Rajčat, co chutnají jako rajčata. Koňaku, i když se prý nesmí říkat koňak, levnějšího než pivo. Podivného vína. A zase hor, nikde je nejde nevidět, jezera jak v Norsku, moře. Pobřeží, co začínají zaplavovat paneláky! Né! Země bez davů, země, co je do ní třeba jet znovu. A víte, že víte strašně málo, slyšíte o mafii, je jasný, že jste jen nakoukli, a třeba přijede až za dlouho, třeba nikdy... Krásný to bylo!