5. patro,

nádherný dům, Štěpánská, roh Václaváku, strašně se mi chtělo při tom pohledu začít se honit po střechách, hned bych spadla, hned by mě dohnali, zapadla bych do škvír mezi domy, zabloudila na žebřících, nevadí. Místo toho dívali jsme se na film, dokumentární, taky dobrý. Živé kino, předzvěst festivalu v Jihlavě, když ráno pošlete zprávu, večer zasednete doma u režiséra, pijete víno, díváte se, diskutujete. Adéla Komrzý točila o návratu branné výchovy do škol, šel z toho děs, černý humor obrušoval ho jen malinko. Pasivita učitelů, sprostý vojenský kaplan stavící do latě i toho jednoho lehce se bouřícího pedagoga, lidi z ministerstva si mnou ruce a debata, jestli archivní záběry o branné výchově v sedmdesátých letech tam nejsou jen pro efekt. Trošku jo, říkám si, ta absurdita, to, že jsme se u nich rozesmáli, to vše nějak nepatřičně zlehčovalo, vojáci v záběrech z dneška šli do instruktáže mrazivě vážně. Radši vzít děti na tu honičku! 

A teď poslouchej

Natahovat se po jablkách, po švestkách. Stojím na poslední šprušli, potřebuju obě ruce, potřebuju zabrat, potřebuju udržet balanc. Poslouchat po večerech, co jsem ještě neslyšela, jak moje praprababička vedla jako mladá vdova s pěti dětmi sama statek, jak chtěl být nejstarší učitelem, to ale nešlo – kdo by převzal hospodářstvím, komu by ho pak v pětapadesátém sebrali? Dělal si na to stavení zálusk jeden komunista, toužil i po jiném, ale matka té rodiny úspěšně ho uplácela, aby toužit přestal, její dcery byly obě hrozně dlouho přesvědčeny, že záhadně ztracené peníze dala matka „té druhé“. Vypráví někdo jiný, že prastrýčka by snad nevyhnali, kdyby se jeho žena velkopansky nevytahovala, jak se jakýsi důstojník bez šance zajímal o její dceru. Pak už jen štěstí, že strýcova sestra bydlela nedaleko, ale za hranicemi okresu, kam museli. Natahovat se po příbězích. Odvést si ty vůně, vzpomínky, do Prahy, zapsat je, nastrouhat, na krabičku v mrazáku pak napsat jen prozaické „jabka 2016“.

Jak se to...

Nakráčela jsem do prodejny her, sáhla do regálu pro krabici, kde byly mimo jiné takovéhle „čudly“ (viz obrázek), a hnala se k pultu s překvapivou otázkou: „Jak se jim prosím říká česky?“ Strašně nutně jsem to potřebovala do překladu jedné aktivity pro děti. Všechny slovníky zarputile trvaly na „závlačce“, jelikož „se „tím“ ale měly uchytit jen dva papíry, měla jsem své pochybnosti. Prodavače můj požadavek nadchl. Zapomněli na ostatní zákazníky, pátrali v paměti, v krabicích, v počítači, zavrhli závlačku, přišli však s odpovědí tak trapně obyčejnou, že se snad ani nehodí ji tady zveřejňovat: spojka. Došlo na kamarády na FB. Vedl „nýtek“, byly ale jiné návrhy: „Nešel by cvoček?“ – „V Čechách se to prodává jako mosazná spona.“ – „Já tomu říkám roztažnožka!“ Přes všechny rady dobrala jsem se konečně oficiálně správné odpovědi: DVOUNOŽKOVÝ HŘEB, kdybyste to někdy sháněli a nepotřebovali hned celou hru. Těm dětem to ale v překladu přece nemůžu udělat.

Wojciech Tochman: Pánbůh zaplať!

Říkám si, proč já pořád toužím po silnym románu, když můžu číst Tochmana, Poláka, novináře, jeho reportáže, co vám jsou literárními díly, jenomže kdyby je napsal prozaik, říkali byste si, proč si za každou cenu tak vymýšlí. Tochman nefabuluje, dávkuje ďahu za ďahou, až si ho musím dávkovat sama, tři příběhy na den, možná míň, boj smutku, že si to učítám, a touhy číst dál. Polská reportérská škola znamená psát literárně, víc se schovat, přece to ale musel zažít hrozně zblízka, lidé mu museli svěřovat dušeboly, držet se ho za ruku. Není to popis, je to děj.

Příběh manželského páru, jen prostřídané výpovědi jeho a jí, bez komentáře, příběh dítěte se znetvořeným obličejem, lidé z okolí se začnou bát, až když o něm slyší v televizi, prý budou stavět zdi, příběh člověka bez paměti. Místo „zaplať“ mohlo by být i „zaplač“, jak je to často i o pokřiveném, strašně egoistickém vnímání Boha. 

Malýma očima

Všechny další Olympiády už to budu vědět – nejdůležitější je zajistit si společnost malých dětí. Jakkoli. Sledujeme sestřih s pětiletým, spoustu sportů, kde vůbec nikoho nemáme. Kýmkoli střelená branka či koš, kýmkoli získaný bod vyvolává jásot. Takhle se fandí. Plavci, skrytí akrobati, vyslouží si jeho neskutečný obdiv za kotouly pod vodou na obrátkách. Žádné zklamání z bronzu, když to přece mohlo být zlato, žádné „ten je tam snad na dovolený“, jen radost. Při skocích do vody, to už je minifanoušků podstatně víc, snažíme se oddrmolit „spadla lžička do kafíčka…“ dřív, než tělo zajede pod hladinu. Dvouletá má nastavený čas, stačí když to stihne, než závodník vyplave. Taky to jde říkat v různých (jako cizích) jazycích podle národnosti dotyčného, přičemž „žbluňk“ se nikdy nepřekládá. A doufat, že nepojmou úmysl zúčastnit se za čtyři roky soutěže ve skocích na trampolíně, což by znamenalo neodkladně se pustit do tréninku salt, rozuměj po hlavě pádů.

Julieta

„Proč sakra nešel víc do hloubky, proč tam není jasnější motivace, proč…?“ Skončila Julieta, poslední Almodóvarův film, a já brblala. Spíš bobrblávala. Protože co si budeme povídat, zahrané výborně, hudba, barvy! Mně jen připadalo, že vztah matky k dceři, která ji v osmnácti beze slova vysvětlení opustí, je poskládán jen z několika zásadních životních okamžiků, z tragické smrti otce, těch hrůz bylo víc, a kromě nich zdánlivě nic. A pak jsem na to přistoupila, že takhle to může být, je to matčin pohled, sama říká, že zabalená do svých pocitů dceru vlastně neznala, tak proč vyhrávat dívčino vnímání, všechno vysvětlovat. Podle mne totiž takhle někdy vyprávíme své životy, silné momenty, přelomy, mezi nimi jakoby vzduchoprázdno, ono není, ale nedá se popsat. A já přece vždycky tvrdím, jak mám ráda ve filmech nedořečenosti. A otevřené konce – ten tam byl. 

Kradu

Ale zase vracím zpátky. To jsem jen titulkem zvedla čtenost a první větou ji zase pohřbila. Ony všechny ty knihovničky na zastávkách, na plážích, v kavárnách, lesích a polích, on je to báječný nápad s jednou vadou na kráse, totiž že tam často končí obsahy sklepních krabic a druhých řad knihoven, Přiběh opravdového člověka, Poznej dobře svého psa a Bydlíme v roce 79’, knihy, co jsme nechtěli už tenkrát, jenomže přece je nevyhodíme, tak třeba někoho nadchnou. Nenadchnou. Občas se však najdou skvosty. A já pak přemítám, jestli si je člověk může půjčovat domů i z kaváren, nebo jestli je to dobře vymyšlený obchodně-intelektuální trik a čtenáři by se měli tři dny propíjet jídelním lístkem shora dolů a zpátky. V roli „roztržité učitelky“ dávám je nenápadně do kabelky a nosím pak zase zpátky, ale že nemám na kavárenské povalečství tak moc času, stává se, že je po čase vrátím někam úplně jinam. Taková mezikavárenská výpujční služba. Jestli by mi za to neměli platit.