Z vedra podivné

Dějí se v tom vedru věci. Některé kolotoče odcházejí odpočinout si do stínu a u řeky na náplavce můžete si načepovat víno z prastarých zdí.

I ryby připluly podívat se na ten podivuhodný úkaz, najdete je však i zakleté i v kamenech. Vidíte? Stačí se dobře podívat. Jen jestli to nejsou  siluety. ženských tváří. 

Pak zpiti prapodivně získaným vínem chytáme se fiktivních zábradlí a stoupáme zpátky do kopců.

A když vám pěti a půl letý, zvyklý hrát „Hádej, co si myslím“ (odpovědí může být jen ano/ne) s lidmi, zvířaty a věcmi, řekne, že tentokrát je to těžší, protože si myslí „slovo“, opravdu není lehké to uhodnout. Ale povedlo se – byla to „Tour de France“. 

Ida!

Včera předpremiérově, výborný film. Černobílý, skoro nemluvný!, drsně poetický, dlouhé, přemítavé záběry, co trvají přesně do okamžiku, kdy to vydržíte, kdy vás to baví, kdy pozornost neztratí na síle. Nemluví se, ale téměř neustále se něco děje, téměř pořád vám jde hlavou, na co asi myslí ta která postava, jak se cítí, co chce právě udělat. Hudba, různě hlasitá hudba. 

Polsko roku šedesát dva. Než novicka Anna složí řeholní sliby, musí z rozhodnutí matky představené navštívit svoji jedinou příbuznou, tetu Wandu. Ukáže se však, že teta je bývalou zapálenou komunistkou a soudkyní, která posílala na smrt odpůrce režimu. Krvavá Wanda. A Anna je najednou Idou, Židovkou Idou. Ta absence slov mě fascinovala. Jak si nic nevysvětlují, neobviňují, přesto je všechno jasné. Nebo skoro všechno, protože závěr jde podle mého číst jako jasný, nebo otevřený konec. Tohle chci asi vidět ještě jednou.

A večer jsme s Lenkou objevily zásadní díru na trhu - neexistenci nočních cukráren! Strašně jsme nějakou potřebovaly, nejen na oslavu, že máme ty narozeniny den po sobě. V otevřených hospodách a restauracích nic moc, maximálně nám sdělili, že jídla už nedělají. Od kdy je zmrzlina jídlem? Zmrzlina je společenskou potřebou! A non-stop cukrárny třeba pro účastníky (dobře, spíš účastnice) hádek ve dvě ráno a jiných životních předělů …ty by se přeci uživily, ne? J

Paní Meda. Nejen.

Ač to není úplně poznat, je to logické a je to ona – paní Meda. A ne, v noze té židle není schodiště, museli speciálně pro focení vyrobit žebřík (fotka je z FB Muzea Kampa). Když jsme dneska vešli na nádvoří, seděla bokem a užívala si. Sluníčka, díla, života. Na pozdrav pokývala, pokynula. Bylo pozdě, jen jsme procházeli, na Šímu dojde snad zítra.

O kus dál na Kampě seděl na lavičce starší pán. Klimbal, na klíně knížku, vedle sebe tašku a jen tak položený mobil. Telefon rozhodně nebyl nejnovějším modelem, já ale přesto dostala strach, že je takhle strašně na ráně a někdo mu ho bude chtít vzít. Jen tak ze srandy, nějaký výrostek třeba. Jenže mi bylo trapné pána budit, tak jsem si sedla na lavičku přes cestu, že ho jako takhle budu hlídat J. Racia v tom nebylo, co by se za nehet vešlo, kdyby se přeci jen někomu přístroje zachtělo, měl by s námi lehké pořízení. Já bych tak byla schopná vykřiknout „jejda“ a zoufale popoběhnout pár smutných metrů, pána by to vytrhlo z dřímoty a nevím, nevím, jestli bych z celé situace nevyšla podezřele já. Nicméně jsem měla chvíli pocit, že činím světu dobro J. Jinou pointu příběh nemá veskrze žádnou. Pán se za chvilku probral, narovnal, začetl do knížky a já nezpozorována zmizela.

A byla ráda, že na Kampě nejsou jen přehorliví turisté. Odtud báseň pro dnešek, i když zdánlivě nesouvisí, od Ivana Blatného, dočteného.

Cigareta
Klementu Bochořákovi

Když člověk zapálí po práci cigaretu,
úlevný lehký smích se vkrádá do údů.
Úlevný lehký smích, a kuřák dává světu
přiznání dobrých chvil, dobrého osudu.

Bzukote nádraží a telegrafních drátů,
pošli mi ještě tam, kde Halas kouříval,
pošli mi pozdravy k Březinům do Kunštátu,
na nízký Anaberk, jen o kousíček dál.

Vydech jsem modrý kouř a modrý kouř se nese
do vašich Pisárek. Myslím si, že jsem v lese,
vracím se zpátky zas brněnskou tramvají.

Jedeme do remíz a kolem výstaviště,
kde vzadu za věží je fotbalové hřiště,
jedeme na hřbitov a dívky mávají.

Ivan Steiger

Slibuji (si), že od zítra začnu! Určitě. A každý den si budu říkat „nemáš prázdniny, nemáš prázdniny… chtěla jsi to tak… nemáš prázdniny!“ Zítra začnu a pořád doufám, že to všechno půjde skloubit - překlady s touhou předělat byt, přečíst asi tak padesát knih, vidět všechny ty výstavy neviděné, s někým se setkat a s jiným už nikdy nepotkat. Trošku cestovat. Odpočívat. Nemarnit čas. Neprotiřečit si, alespoň někdy ne.

Výstavy jsou pěkně prosím asi to nejlehčí. Dnes Ivan Steiger v znovuotevřeném Mánesu. Znala jsem ho jen jako karikaturistu a perokresce, tady ale akrylové obrazy, některé na mé výtvarné laictví moc agresivně-naivní, jiné výborné, stylizované figury přes sebe, jindy jakési „jeskynní malby“, co dovedly mě k úsměvu, poetické „zprávy v písku“.

Picasso potřetí v Koněprusích 

Začátek románu.

Výtvarným kritikem bych být nemohla, ale s Ivanem Steigerem jsem četla nedávno rozhovor. Když měl jedním slovem shrnout vývoj v České republice za posledních 25 let (sám emigroval 23. srpna 1968 a stále žije hlavně v Německu), řekl „dohánění“.

A tenhle tam byl taky, ale kdo ho chce vidět, musí na výstavu J - čas má do 27. července. 

Sobotka či Vary? Fráňa nebo filmy?

Letos tedy šla výjimečně stihnout Šrámkova Sobotka i filmový festival, v pátek byli tací, kteří z první odjížděli, aby na druhém zpívali na zahajovací afterparty, kdybyste se ale na volbu zeptali mě, jednoznačně hlasuju pro Fráňu! Do Sobotky totiž můžete vzít babičky i dětičky, dopoledne každého vyslat na jeho vlastní dílnu a odpoledne společně vyrazit na divadlo, na autorské čtení, na výlet, do cukrárny (fakt, o tom pozdějí) … jen do Podolí to je trochu z ruky J. Ale můžete na  koncert – na Zrní či Annešanté, ti hrají věci vlastní i převzaté, české i francouzské. 

https://www.youtube.com/watch?v=41dqzvsjM9M a hlavně pak tady: http://bandzone.cz/annesante

Večer do zahrady na víno. Pravda, ne vše je povedené, vše nesedne všem, ale zase je to tu tak krásně malé, že po prvním dnu se se spoustou účastníků znáte a po zbytek týdne několikrát za den potkáváte. Bydlíte všichni v kempu u koupaliště nebo po chalupách kolem náměstí a dýl než týden byste to pospolu možná nevydrželi, ale takhle to nemá chybu. Já mám tedy ještě jeden důvod: cukrárna na náměstí patří kamarádovi z dětství – vejít tam s ním, když on se doširoka rozmáchne a praví „Něco si dej“, to zkrátka odmítnout nejde, i když bych samozřejmě strašně moc chtěla J. (Ve Varech sice bydlel náš děda a ten, když jsme byly malé, znal „dětský ráj“ s lyžařskými kopci ze šlehačky, co se po nich jezdí na čokoládových lyžích, ale co naplat, opravdovskou cukrárnu nevlastnil.)

Onen cukrárenský kamarád Radek, nyní vysoce to postavený muž, propařil nejedny Vary s kamarádem věhlasným ekonomem Tomášem Sedláčkem. Tomáš se prý jednou vrátil v osm ráno na pokoj ve stavu takovém, že prý „Radku, doveď mě do sprchy“. Co by pro kamaráda neudělal, po chvíli ale zjistil, že se Tomáš ve sprše na zemi uvelebil a usnul. Pustil tedy studenou, namířil a ve stavu jen o něco málo schopnějším se odebral do postele, aby se po několika hodinách (časový údaj se v různých verzích vyprávění liší) probral, sprchu stále slyšel a Tomáše našel profialovělého, tuhého, spícího pořád na stejném místě. Nezbylo než přepnout na horkou a v happy endu budoucí světovou hvězdu navrátit do života. Teď už prý Radek jako otec malých holčiček jezdí do Varů dokonce i na filmy! (Pravda, neříkal, kolik jich ve skutečnosti stihne).

A poslední propojení obou festivalů. Na dílně psaní minutových her poslouchali jsme i tuhle dvacetiminutovou Malá ryba od Petra Pýchy (často píše s Jaroslavem Rudišem) napsanou právě pro Vary. Autor s nadsázkou říká, že prý založil nový žánr „dramaloci“, dramatický příběh zásadně spjatý s městem, v němž se odehrává. Oldřicha hraje Oldřich Kaiser, se kterým je prý natáčení složité, což nemění nic na tom, že je zkrátka výborný! 

http://www.rozhlas.cz/vltava/stream/_zprava/petr-pycha-mala-ryba--1370747

(Pro ty, kdo si ji pustí: Doposlouchali jsme, já zašla do obchodu a tam v rádiu zprávy z Varů a nadšení, že právě dorazil Mel Gibson. Hochu, kdybys věděl, co tě čeká, říkala jsem si J). 

Náplavka - díl první - a Ella Daniel

Náplavka, to jiný svět, nebo spíš každou chvíli jiný svět. Úplná Nepraha, ve vzduchu voda a železo kolejí. Teď zrovna pár stánků – víno, jídlo, tance, zpěv, Dny Jeruzaléma v Praze. To si tak člověk prochází, do uší zní mu basa, harmonika a ženský zpěv. Smutně nádherný jazzo-blues. Black Betty - tříčlenná skupina a taky pseudonym jejich zpěvačky Elly Daniel, ženy s krásným hlasem, co má ráda mordýřské balady, pařížské pouliční muzikanty a jako vzory Toma Waitse a Astoru Piazzollu. Můj dnešní objev k poslechu tady soundcloud.com/black-betty-1, asi dnes nepůjdu spát.

A celé to bylo docela harmonické, s večerním sluníčkem a houpacími židlemi u Lodi Tajemství. Pak jsem si najednou vzpomněla na „newsletter“ v dnešním mailu o přenosech operních představení do kin: V příští sezoně přenosů se ruší přenos moderní opery Smrt Klinghoffera, jež byla plánována na 15. listopadu 2014. „V mezinárodní židovské komunitě zaznívají obavy, že inscenace této opery by zvlášť dnes, kdy v Evropě vzrůstá nesnášenlivost vůči židům, mohla podnítit antisemitismus,” zdůvodnil rozhodnutí Peter Gelb, generální ředitel Metropolitní opery, ve včerejším prohlášení.

Přehánějí? Nevidíme? Ty idyly, jestli ony by se neměly zakázat. 

Jenomže já nechci končit smutně, tak Ella Daniel ještě jinak. Tahle rodačka z Azerbajdžánu (do Izraele rodina emigrovala v jejích dvou letech) má taky swingový dixiland The Beaty Bears a s ním bude k vidění  na United Islands na Střeleckém ostrově (prý jestli se říká Střelák nebo Střelečák, viděla jsem dneska někde dotaz :). Nebo taky tady (což tedy není příliš obrazové :): 

Blbůstka (nebo ne?:))

Dneska už to nebylo třeba, ale včera jsem v rozpáleném autobuse intenzivně myslela na zasněžené pláně, závěje, námrazu a sněhuláky. Fungovalo to do okamžiku, kdy mi naskočil také obraz bambulatých čepic, hodně tlustých bund a teplých šál. Pak se mi přitížilo.

Stávkovaly mozky i technika. Když mi na počítači nešel pustit zvuk, pobavila jsem studenty alespoň touhle životně poučnou blbůstkou - Nehádejte se s idioty:

 Jó, ono by se s ní dalo v hodině vymyslet ledacos, i mluvení při ní trénovat, v tom vedru jsem si/nám ale snížila laťku do mínusu a úplně a naprosto mi stačili úsměvy.