(Pod)zimní

Léto končí s kroky po schůdkách, když nesu tílka a kraťasy do horních polic bytu, podobně jako noc začíná, když si člověk sundá brýle, alespoň tak to v autobuse do Albánie tvrdil nedávno Marcel, nedávno může být i před rokem, chcese-li, tohle slovo neexistuje, já vím. Stromy ještě nejsou potrhané zrezavělé deštníky, ale mě podzim v myšlenkách přenáší k Baltu. Tolikrát jsem tam zas nebyla, aby musel, ale dělá to. Déšť padá na moře. Předevčírem v knihovně sáhla jsem po Zimních rybách, devět povídek, dlouho, dlouho jsem nebyla tak zasažená. Balt je všechny spojuje, ponuro venku i uvnitř lidí, postavy něco zažívají a zároveň myslí na své problémy doma, střihy mezi minulostí a teď, lodě, sníh, zásahy do duše, popisy detailů, přesně odhadnuté, co si čtenář může domyslet. Klid, klid a najednou lup ho, co se to dozvídám? Do toho ještě výborně úlomky z historie, rozdělené Německo (to hlavně), útěky z východu, vzpomínky po sjednocení. Lituju, že učítám, ale užívám.

Tak jo, tak existují

Mívala jsem podezření, že první vzpomínky neexistují. Takové ty údajné ze dvou let věku a doby okolo… ty já měla vždycky za vytažené, silou vůle do paměti vyprošené z dávných fotografií, amatérských záznamů na kameru, na magneťák, z vánočních vyprávěnek typu „to ty ještě pamatovat nemůžeš“. Pak jsem se zeptala studentů. A začala na tyhle vzpomínky věřit, navíc pochopila, proč já je nemám – málo jsem padala! Oni si pamatují stoličku v koupelně ujetou pod nohama, scénky z nemocnic, krev, kterou z nich smývali ve sprše, cizím snowboardem proseknutou helmičku. Taky povodeň sahající do půlky pneumatik. Jedna je úplně klidná. „Fascinovaly mě tlačítka ve výtahu. Pamatuju se, jak jsem v ohrádce a takovej tlačítkovej panel maluju na zeď. A pak si hraju, že jedu.“ Mě zas fascinuje a dojímá ten obraz v jeho hlavě. 

K tématu dětství dneska viděný film Chlapec a svět. Brazilský, animovaný, výtvarně, hudebně nádherný, radostně mrazivý.

Máša

Tabook! Tolik toho tam a většinou velká síla, v malých věcech, někdy ve velkých. V pozdním odpoledni vtěsnám se dozadu na pódium, aby se lidí vešlo víc, na jakýsi kufr, přede mnou stoleček, u něj Máša Gessenová. Autorka Muže bez tváře, knihy o Putinovi, mluví výborně, pěkné to není. O sankcích, které jsou správné, protože s diktátorem se neobchoduje, ale naprosto k ničemu. Pád rublu, zhoršující se ekonomika, nic nepřiměje občany země obrátit se proti prezidentovi. Myslí si ona. Vždycky budou hledat vinu jinde. Evropské země by ale mohly pomoci, mohly by dávat azyl exulantům stíhaným – bitým, mučeným, zabíjeným – kvůli sexuální orientaci. I Jižní Afrika to dělá, v Evropě nikdo. „Zatímco západ přemýšlí, Putin koná,“ zní jedna věta. Mluví o cenzuře, která vychází už i zdola, o lidech, kteří nahlašují, co kde kdo dělá špatně. Z jaké že beletrie to člověk zná? Ona odešla do Států, když začalo hrozit, že jí odeberou děti, jako prvního adoptovaného syna. Ostych ji vyfotit.

Anděl a dítě

Z Roztok do Únětic a zpět, Tichým údolím, šli jsme nějakých pět kiláků téměř jako celodeňák, protože cestou bylo hřiště a krásné vily, přelézací stromy přes potok a stráň, na kterou holčička vylétla, ale už se bála dolů, a spoustu přítulný psů a neuvěřitelný hospodský U Lasíků. Sehrál vtipný divadelní výstup a měl výborné koláče a malinovku, ale my s sebou jedno dítě, které toužilo po smažáku, tak jsme pokračovali dál, našli – ač už je po hře – jeden z posledních minorských pokladů v dutém stromě, ale v pivovaru načekali se na jídlo snad hodinu, ba co hůř, smažák nebyl. A cestou zpátky zmrzlina na zahrádce, lavička, za ní prapodivná deska. Ohlédla jsem se a uviděla je – anděla a dítě! Mám z nich radost. Vidíte je? Je tam taky nebeský žebřík, snad lano provazochodce, dost možná je to jeho dítě. Varianta do hněda připadá mi trošku reynkovská. A protože průnik čtenářů tady a na FB je přibližně dvoučlenný, kopíruju bez skrupulí sama sebe. Obrazy jen tak mimoděk.

Někdy jde ekologie pěkně na nervy

Prý se naší době říká éra cirkulární ekonomiky, co jeden vyhodí, jiný měl by zužitkovat, z elektronického smetí vydolovat zlato a měď, bioodpadem vykrmit larvy jako potravu ryb, psát na jednostranně potištěné papíry. První dvě neumím, třetímu se věnuji intenzivně. Neúnavně křižuji Prahou, od kamarádů v nakladatelství a nejmenované televizi vyzvedávám kupky a kupy a štosuji je ve škole. Studenti tyhle papíry milují. Co na ně vytisknu, je v podstatě vůbec nezajímá, okamžitě otáčejí na druhou stranu, zjišťují, kdo ve třídě má další stranu korektorské verze dávno vydaného románu a teatrálně deklamují texty večerních zpráv. Někteří kolegové si berou pro vlastní děti na kreslení, prý že je spotřeba vysoká. Možná se jim jednoho dne stane to samé, co Lence: Její děti si přály k Vánocům každé vlastní balík BÍLÝCH, NEPOPSANÝCH papírů. Ano, cirkulární ekonomika je pro malé tvůrčí osobnosti někdy neskutečně frustrující. Na druhou stranu snadno vyřešíte dárky. 

Nevzdychat

„Od učitele s vámi uváděným utopickým platem,“ cituje redaktor českého Newsweeku v článku ‚Dejte jim 50 000‘ jednoho ředitele základky, „bych očekával daleko větší propojenost vzdělávacích oborů, a nikoli odříkání znalostí z vlastního oboru a naprostou tupost v těch ostatních.“ Střih. Anička, dcera kamarádky K., strávila většinu svého školního života v cizině, teď dělá srovnávací zkoušky na českém gymplu. Všechno má, z matiky pohroma. Pláče, K. je rozumná, utěšuje, ptá se jí, v čem byl problém, co neuměla. „Byli nepříjemní,“ dozví se po chvíli, „mami, oni vzdychali, když jsem něco nevěděla.“ „Víš,“ říká mi K., „moje děti už mají za sebou různé systémy školství, různá hodnocení. Tohle ale zažiješ jen u nás.“ Není to detail, je v tom strašně moc. Myslím na toho ředitele, jestli by neměl snížit laťku, na všechny rozhorlené diskuse, zda se dají a mají líp finančně hodnotit lepší učitelé, a na to, kolik může stát sil pohrdavě nevzdychat před zkoušeným studentem. Ach jo.

Učit už byste neměli

Když si v Ikei koupíte místo čehokoli praktického do bytu tři sešity v krásných barvách, když na výletě po kopcích a lesích vysvětlujete zbloudilému, důvěřivému turistovi – nahlas, pomalu a výrazně –, že jde úplně špatně, a chcete po něm, aby vám popis správné trasy zopakoval svými slovy (potřebujete přece jistotu, že pochopil a zapamatoval si a vy můžete pokračovat (ve výletu, ve výkladu)), když přijíždí tramvaj a vy saháte do kapsy pro klíče, když vás průvodkyně na zájezdu informuje o změně místa srazu a vy se jí zeptáte, jestli to vědí děti, když chcete zjistit čísi povolání, ale místo toho vznesete dotaz „co učí?“… pak byste možná už sami učit neměli. Taky když vás polije hrůza, že tohle určitě nevyjde na osm řádků a vy nesplníte zadaný (si) úkol. Na druhou stranu máte ušetřenou práci s prozrazováním vlastní profese. Navíc je možné, že vás to baví. A ne, to nejsou všechno moje příhody, i když by klidně být mohly. Mé jsou jen ty neřádkované sešity.