Střípky ze Světa knihy

Omylem vyslechli jsme kousíček trapně oplzlého chystaného románu Vieweghova. Mluvil ještě rozumně, četl ale už nějak bez naděje. Diváky strašil i lákal, když prý začnou odcházet, že nevydá ho. Odešli jsme, ale asi si toho nevšiml. O něco později samotný seděl u stolečku (redaktor odešel na panáka), že bude podepisovat. Nebylo komu, vzpomínal na fronty? Procházející, stářím už malý, Pavel Kohout sděloval vysoké blondýnce, že je to jeho soused ze Sázavy, že ho kdysi tahal… Kam či odkud už jsme nezaslechli. Do hospody těžko, z bahna snad… Opodál u stánku s příručkami, jak neprokrastinovat (čtěte místo práce), mít vše hotovo, i když jste teenageři, užívat si ticho (čtěte v tramvaji) a tak dále, kupoval pro sestru jakousi publikaci mladík z Cesty domů. „A není vám z té práce smutno?“ ptala se prodávající, když si ujasnila, co je to za organizaci. Zarazilo ho to a nebylo. Smutno je z jiných věci. Pak přišla bouřka a knihy se zakrývaly igelity i vlastními těly. Že knižní provoz dotuji knihovním zpozdným, nekoupila jsem skoro nic.

Čumilové

Zrádné ALE

Jsme naučeni, tedy nevím, jestli vy taky, já rozhodně, když něco vytýkáme dětem (a nejen jim), když chceme, aby cosi vylepšily, v něčem se zlepšily a tak dále, začít pozitivně, zmínit nejdřív to, co se jim povedlo. Člověk tedy přívětivě zahájí, pochválí, pak vloží „ale“ a vesele si pokračuje. ALE! Děti prý se brzo naučí, že všechno před „ale“ se v podstatě nepočítá, že to je jen nutný úvod, to za „ale“, to je to důležité! Podstatná je tedy výtka. Nevyžádaná rada. Minimálně nespokojenost s tím, co udělaly. Není to podle mého slovíčkaření,  působí to, alespoň na mne/u mne. Jenže co s tím? Začínat rovnou kritikou sotva bude řešení, jak by asi člověku i dost zralému bylo, kdyby někdo na něj vždycky rovnou zhurta. Oborníci radí nahradit spojku ALE spojkou A. Je to na první pohled proti logice věci (a všem větným rozborům J) a nehodí se to úplně pokaždé, ale jde to, fakt, zkoušeno a vyzkoušeno. Cest je víc, vynechat a nenahradit, jinak skládat věty....zkrátka nepoužívat ALE. 

Nebe - peklo

Trošku jsem se bála, že to nedají.Osmileté děti a to téma. Malému klukovi umře maminka, DJka Eva (uměleckým jménem Raketa), v nebi nechová se zrovna poslušně, poslána tedy do pekla, kde si najde mezi čerty komplice a společně se snaží utéct. Cestou potkají čertovu matku, zdatnou to manipulátorku, i Evina tatínka, který opustil její maminku, ještě než se Eva narodila. A také několik hříšníků a zavrženců, co se je Eva snaží přivést k samostatnému myšlení. Tadeášek v péči tety Renaty zatím truchlí ve skříni a celé si to takhle představuje. End je happy, ale trošku jiný, než byste čekali.

Daly to. Na jednom místě se zabály, hru ale prohlásily za „strašně dobrou“. Vtipná, napínavá a dojemná pro děti i pro velký. Bláznivé kostýmy, překvapivé zvraty. V Dlouhé. Současná polská autorka Maria Wojtyszko ji napsala jako odpověď na synkovu otázku: „Mami, co by se stalo, kdybys umřela?“

Fotka z webu Divadla v Dlouhé - fňukající hříšníci



A v programu otázky, tipy na další povídání. 

Do vlastních řad

„Jednotné přijímací a maturitní testy z matematiky a češtiny mají dva významné přínosy. Odhalují, jakými pitomostmi se musejí zabývat naše děti, aby prospěly. A také to, že jejich učitelé už jsou zřejmě apatičtí nebo na těch hloupých úlohách nevidí nic divného. Protože se hromadně nebouří. Nezačneme-li to okamžitě řešit, bude pořád rychleji přibývat žáků, kteří nečtou knihy, matematiku nenávidí a mnohdy ztratili chuť mít s vlastním vzděláváním cokoli společného. Což je problém nejen jejich, ale také náš. Už dnes. A vážný," píše Oldřich Botlík. (Tuším v LN, na FB převzal EDUIN). A pod jeho textem rodiče a učitelé vzájemně se nabádají, že měli by se bouřit, a obě strany tvrdí, že bouří. Nebouří. Říkat si to v kabinetě, u snídaně, u večeře zjevně nestačí. Mnohým, tuším, dnešní stav vyhovuje, je to taková přehledné L. A za pár dní, pár dětí bude potřebovat psychologa, že se nedostaly, v září pak pár jiných, kam že se to dostaly. Kolik je asi tak pár? 

Tohle za nás nebylo!

Nejdřív se, šesťáci, vzájemně pozuráželi nad Listinou základních práv a svobod. (Kdy já se o její existenci dozvěděla?) Začal XY s homofobními řečmi. „Nech toho, já mám bratrance homosexuála,“ prosila ho opakovaně AB. Nepřestal. (Vzájemné nadávky v tomhle směru jsou vůbec strašně účinné. Vmetete někomu do tváře, že hraje hry pro gayouše, a je to. To když já si vzpomenu,… jak jsem se „omylem“ zamilovala… to bylo ale až po vejšce.) Dostali se k azylu. Když pochopili, o co jde, vrátila to AB teď XY, Rusovi ze Sibiře, se vším všudy. „Stejně tu máš jen azyl.“ Rozplakal se. Posláni o kus dál, omluvili se, objali. Druhý den znovu šarvátky. „Jak by ti asi bylo, kdybych to tady přede všemi řekl?“ vykřikuje opět XY. Zoufám si. Stranou se ho ptám, co ošklivého si zase provádějí. „Ale nic, jenom někdo rozhlásil, která holka se líbí MN, on si myslel, že jsem to byl já, tak všem vykecal, kdo se líbí mně. Nakonec se přiznala Hanička.“ Uf. Jsou v pořádku, tohle jsme dělali taky! 

Ty věty

Autoři učebnic měli by každou větu dobře promyslet. Ne že by tam neměla být žádná, které děti nebudou rozumět. „A potom svezli poslední snopy z polí,“ vyvolá otázku, cože je to takový snop. „Já vím, já vím,“ volá Terka, „to je chlap, kterej si na něco hraje!“. Jo, taky bych koncem léta svezla všechny snoby na jednu hromadu. Člověk ale narazí i na jiné. „Lvi, zebra a sloni se pásli,“ je příkladem hysterické snahy o procvičení shody, neboť lvi se nejen nepasou, ale i mírumilovné pobývání zmíněných zvířat bok po boku i méně bystří žáci naštěstí zpochybní. Když se ale dočtou, že „k ní přišel na večírek a hned ji požádal o ruku“, nezamyslí se, potvory, jak se od nich očekává, nad délkou samohlásky v zájmenech, ale situaci začnou probírat ze všech stran, vyjadřují, jestli to nakonec není lepší než dlouhé randění a prozradí i něco z rodinných historií. Učitel to pochopitelně baví daleko víc než celé gramatika a v duchu děkuje, že jsou učebnicové věty tak nepromyšlené. 

Odpad

Horší než bio – nebio. Protože dítě – dítě. „Odpad“ je bohužel už celkem běžné označení pro ty, kdo zůstanou na základce. Dost možná tohle slovo poprvé zaznělo z úst některého z „pedagogů“. Teď ho používají i rodiče. Rodiče těch „úspěšných“ (někteří utratili i desetitisíce za přípravu na přijímačky), i těch druhých – mají pocit, že s jejich dětmi to učitelé vzdali. Aby to bylo dobře pochopeno, pořád tu touhou utéct daleko více než rodičům zazlívám školství. Dokud víceleté gymply budou, těžko ji přebíjet. Na víceletém gymplu – o tom vím dost – učí se člověku skoro samo. Děti vzdělávají se tu často navzdory škole a někdy neuvěřitelně hodně vydrží. Můžete jim klidně vykládat, co podstatného zažil Ignát Hermann v pětadvacátém roce svého života (spoiler: Nic!), budou si sice myslet své, ale naučí se (vám) to do patřičného testu a pak šťastně zapomenou. Výrazně se nebouří, Když si bič nad sebou nepletete sami, nepletete vám ho nikdo. Nemáte tu „odpad“.

Z pokusů o koláže. Časopisy na jedno použití. Fotky ze starých publikací. Taky odpad. A nutkání dávat věcem ještě jiný smysl.

Načeva „v Sama doma“ a islandský Advent

Bacha, nenechte se zmást, záznam pořadu to fakt není. Výborný klip. A když už jsme u Načevy, ještě si přisadím jedním minorským představením, kde hraje a zpívá. Záhada hlavolamu. Z pozice náhradníka šla nakonec i šestiletá a úspěšně ho zvládla, trochu strachu nepřiznala, ač jí při scénách ze Stínadel prokukoval z očí. Široka hraje parkurista a v samé závěru pak právě Monika, i když neskáče.

Převzato z webu divadla Minor

A na adventní poklid doporučuju ze všech sil Advent. Novela z Islandu, loni před Vánoci už nesehnatelná, pak vyšla znovu a teď jsem ji viděla na pultech v kupičkách. O zvyku jednoho farmáře vydávat se vždycky začátkem prosince do hor, hledat a shánět dolů zbloudilé ovce ostatních farmářů.  V sněhu, větru, mrazu. Drsná příroda, drama a klid v jednom, společenství člověka, psa a berana, síla, vůle, krása v činu na první pohled „zbytečném“, bláznivém, činu „navíc.“ Vděk. 

A to na chvíli vše. Tipů by bylo, úvah by bylo, ale cítím, že sem utíkám před povinností dodělat překlad. Intenzivněji snad po Vánocích.

Vidět dopisy

Pro změnu divadlo pro velký. Premiéra záměrně 17. listopadu. Dopisy Olze. V Dlouhé. Jak já nerada doporučuji divadelní kusy pro dospělé z důvodů vlastní vybíravosti a kritičnosti (a lenosti psát), tak tohle velmi. Devět herců na jevišti. S paní na vedlejším sedadle bych se přela, že čtyři herci mají celý večer představovat pana Václava a pět hereček první jeho ženu. V jednotlivých dopisech má hlavní slovo vždy někdo jiný. Musí být strašně těžké naučit se ty věty, ta přesně řazená slova. Improvizovat se nedá. Neskutečné výtvarně i hudebně. Z hnědého balicího papíru vytvoří pánové dámám v jednu chvíli nádherné šaty. Prostě kus utrhnout, zabalí ženy do cárů, papír párkrát přeloží. Chtěla bych mít způsob vidění, aby mě tohle napadlo. Ve chvíli jinou v jednom z dopisů mluví autor o obřadném pití čaje ve vězení. Madla Zimová zapaluje prázdné čajové sáčky, pod rukama vzlétají jí do vzduchu. Víc nedokážu to popsat a chci to vidět znovu, snad jen toho ráčkování bylo moc. Závěr samotný, někdy od společně tlumeně zpívaného „responsibility personal“, chce se plakat. A že se to zatím příliš nerozkřiklo, lístky jsou.

Vyberte si sami

Dětské čtení, dětské čtenářství mě nepřestává fascinovat. A budu o něm psát, i když vůbec netuším, jestli někoho zajímá… Sedím a poslouchám dětského psychologa Václava Mertina. Dělám si poznámky. Říká, že jakmile děti píší tak, že to jde přečíst, přestal by to řešit. (To musím říct naší babičce!) Říká, že by se snad vzdal i bezchybného pravopisu. (To musím říct sama sobě, ale nevím, jestli se budu poslouchat.) Říká, že ve čtení vidí klíč k veškerému vzdělávání, že jinde než v knížkách se nedostaneme ke složitějším konstrukcím vět, ke složitějším slovům. (Myslím na kluka, který je přesvědčený, že tlumočník mučí lidi.) Říká, že dětí nás mají vidět číst (Tak ať se mnou jezdí ráno autobusem!) a knížky si mají vybírat samy. Odhazuji tedy doporučené seznamy pro osmičku se všemi Shakespeary a Škvoreckými, začínám načítat zamilované romány a pokročilejší komiksy. Přinesu je do třídy. Opovržlivě je prolistují, tohle prý ne. Tak dobře, volím absolutní volnost, jen musím dopředu vědět, do čeho se pustí. Jedna slečna hlásí Sophiinu volbu, její spolužák Haileyho Letiště! Jak říkám, nepřestává mě to fascinovat J.

Demokracie v kostce (tedy spíš v kostkách)

Taky by titulek mohl znít „Padla vláda“, ale nehodlám se nechat zatknout za šíření nadějně poplašné zprávy. Navíc to platilo jen o vládě „jako“, vládě v Minoru, v představení Demokracie – tak pro pěti až desetileté děti. Na pódiu zástupci šesti „politických“ stran (třeba „Tančit“, „Cvičit“, „Neřešit“…), molitanové kostky, co se z nich dají postavit řečnické pultíky i volební urna, vtipné blabla projevy, mediální zpravodajství, nadějné sliby („Milé děti, když budete volit nás, bude o přestávce v divadelním baru všechno zdarma.“) Pomocí kostek vysvětlují se poměry hlasů i zastoupení ve vládě. Při povolebních tanečcích tančí se skutečně, vláda padá z výšky. Nejvtipnější věta pro dospělé: „Děti, nenechte se unést… emocemi.“ Po přestávce každý dostane hlasovací zařízení a volí se a volí, na plátně hned jsou vidět výsledky. Mezitím občas vláda zavelí vztyk, to se pak cvičí, jak ona píská. Snad v hlavičkách něco zůstane. Že jsme viděli 17. listopadu, potkávali jsme pak v pasáži muže v uniformách předlistopadových policistů. S obušky. Se slovy: „Tak demokracii, jo? No jak myslíte!“ Myslíme. Do Minoru je čím dál těžší sehnat lístky, o půlnoci třeba být ve střehu na počítači a stejně často zesmutníte, ale chcete to zkoušet i pak, v průběhu celého měsíce. Šance je. Ve všech smyslech slova.

Fotky převzaty z webu divadla Minor. 

(Zcela vpravo předseda mé oblíbené strany Dožít.)

Známkové šílenství

„Jak, jak, jak,“ volají, „jak si to můžeme opravit?“ Mají na mysli dvojky. Jsou v primě a někteří prý dostali první v životě. Ptám se jich, k čemu jsou jedničky dobré. „Rodiče budou mít radost. A víte, paní učitelko, jak bude nepříjemný, až bude babička kolem po vysvědčení volat a já jí budu muset říct, že máte tři dvojky?“ Hledáme, z čeho můžou mít ve škole radost. „Z oběda!“ Nebo „když pak umím něco vysvětlit mladšímu bráchovi.“ Konečně smysluplná odpověď! Neraduju se dlouho. Sedím s klukem nad čtenářským deníkem, ukazuju mu, jak zvládne sám shrnout obsah. Přiznává, že knížku dočetl jen do tří čtvrtin. „Jak myslíš, že to dopadne?“ ptám se. „Tak na dvojku?“ odpoví váhavě. Chvilku mi to nedochází. Já se ptám na obsah, on celou dobu přemýšlí, co dostane za známku. Kdyby nic, asi by nečetl. „Když změníš pohled na známky třeba jen jednoho z nich,“ říká kolegyně, „má to smysl.“ Možná. Píše mi jedna maminka, abych opravila dceři známky v online systému, má tam dvojky, ale doma řekla, že dostává jedna mínus. Většina rodičů tvrdí, že netlačí. Nevím. Cítí to ty děti jinak? Bývalá kolegyně říká, že taková je doba. Nesouhlasím. My jsme ta doba.

O nich

Holka, co už má za sebou v šesté třídě pět různých základek a asi čtyři mateřinky. Se žádnou nebyli rodiče spokojeni. Nebo zkrachovala, sotva S. nastoupila. Kluk, který vůbec nekomunikuje, s diagnózou, o níž neví. Další. Narodil se v Mexiku, tam a později všude jinde chodil do amerických škol. Teď má určovat pády. Jeho spolužák s různými„dys“, co pro něj rodiče vybrali školu s rozšířenou výukou jazyků, hodin tu má jak na kostele, třikrát týdně doučování, nesmí mít horší známku než trojku a my jsme ti špatní, co ho přetěžujeme. Pubertě nejintenzivněji propadají čtyři chlapci. Že se před nimi v biologii nesmí říct „vylučování“, to je jasný, propuknou v hurónský smích. Co bude, až přijde „rozmnožování“, si nikdo zatím raději nepředstavuje. (Teraupetická metoda mé kolegyně spočívá v co nejčastějším opakování určitých slov, aby si zvykli.) Když se ale deset minut smějí jménu obce Úpice (prožil tam dětství Čapek), protože přece Úpice – krupice, pubertou už se to trošku nazvat zdráhám. Minuta by stačila, co, kluci? Popisuji situaci jedné mamince, abych se později dozvěděla, že kritikou toho smíchu „zašlapuji jejího syna v názorech". (Její termín. Žádné názory nemá, paní!) Nikdy jsem těžší práci nedělala. Nikdy jsem nebyla schopná sníst po tom všem půl čokolády na posezení. (Naštěstí jsem už taky roky neměla takovou potřebu chodit pravidelně běhat.) Nikdy jsem neměla těžší práci a dost možná ji celou dělám úplně blbě. (A ne a ne a na osm řádek neseškrtám :)). 

Z divadelního „deníčku“

Dneska v Minoru hostovalo Divadlo Drak. S Bílým tesákem. Až ho někde blízko vás budou hrát, jděte na to, s dětmi podle doporučení tak od devíti, menší to zvládnou, jsou-li nebázlivé. Inscenace je to totiž syrová, syrová geniální technikou – osm chlapů na jevišti, jeden z nich – ten v roli Tesáka – pořád s malou kamerkou v ruce, co vidí vlčí oči, hned se promítá na velké ploše za ním. Detaily obličejů, očí, vyceněných zubů ostatních herců třeba v roli psů z nepřátelské smečky. Na jevišti sníh i „krev“. Na zadní stěně stopy, huby, vnitřek klece. Nejdrsnější pak chvíle, kdy má vlk svému novému majiteli vydělat peníze v zápasech se psy. Zároveň, i když se to z předchozího nezdá, je to inscenace vtipná a poetická a chvilkami odlehčená a s krásným koncem o svobodě.

A teď pro velké: Élektra, co ji hrají v Dlouhé, bude teď ještě týden ke slyšení i v rozhlase. Výborná Eva Hacurová, nádherné zvukově: https://vltava.rozhlas.cz/sofokles-elektra-7648326

O třídění a zemi, městu

„Vážným problémem českého školství je totiž neustále třídění dětí – ať už podle prospěchu, zdravotního stavu, pověsti školy, či sociálního statusu rodičů… Vyrábíme tak áčkové děti a béčkové děti, což je opravdu strašidelné,“ říká Tomáš Feřtek (v Reportéru). „Ono to vypadá, že je správné dělit děti do různých škol podle toho, zda jsou takzvané chytré či hloupé, zdravé či postižené. Ale není to tak. Ve skutečnosti je dělíme hlavně podle toho, zda rodiče mají o jejich vzdělání zájem, což je častější u silnějších příjmových skupin, nebo se příliš nezajímají.“ Do velké míry to platí určitě, teď ale učím paralelně děti na druhém stupni a osmiletém gymplu. Na škole s nemalým školným. Výše příjmu jako rozlišovátko tedy do značné míry odpadá, ale jinak… jinak hraje roli všelicos, nakolik vrozenost, to nevědí ani odborníci, mě ale překvapuje, až leká, jak málo znají děti ze základky různé hry. V ty já věřím hodně. A oni mi třeba v osmičce řeknou, že v životě nehrály „Země, město…“. Čímž vůbec netvrdím, že je škoda, že všichni nejsou na gympl. Ani nebudu generalizovat na téma času rodičů. Jen jsem vám chtěla říct, že hory na T mohou být i třetihory! 

E-den, droga i ráj

Baobab má edici 13 a půl, v ní vyšel i E-den, knížka Francouzů Ollviera a Clarinarda. Příběh z budoucna, Evropa rozdělená na Evropskou a Ruskou federaci, babičky znalé IT, doba zničené přírody i měst obydlených lidskými troskami, Chartres třeba, zóna šest, kam slušný člověk, nevinné dítě, nikdy nevkročí. Tedy pokud nikdy nezatouží po droze, což se může stát hned a nečekaně, i synkovi policejního agenta, který se právě na potírání drog zaměřuje. O téhle neví nic. E-droga, lidé upadají do hlubokého kómatu, nedaří se je probrat. Metafora virtuálna. Těla v nemocnicích, ale v představách setkávají se předávkovaní ve světě, který je po všech stránkách krásnější, oni dokonalejší. Návyk vzniká s první dávkou. Nanoboti v mozku. Dělalo mi trochu problém vypořádat se – jako v mnoha jiných knížkách pro větší děti – s určitou schematičností (drogám propadají děti, na které nemají rodiče čas, a podobně) a asi i nepropracovaností postav, zkratkovitosti, Ollivier zřejmě knížky dost chrlí. Ale na výběr to dětem dám, to rozhodně, napínavě, varování netrčí z každého řádku, střídavě pohled dítěte a otce, akce, krásné vztahy. Chvilkami i mráz na mých zádech. 

O čem to je? A jak se na knížky ptát?

„Ale paní učitelko, na tý knížce na obálce je napsaný, o čem je,“ hlásí jeden s potutelně-vítězným úsměvem. „Pšššš,“ naštvaně zasyčí jiný ve strachu, že když mi to takhle „prozradí“, nesfouknou čtenářský deník tak snadno. Inu, nesfouknou. Teď zase já prozrazují, že na knížkách i na webu tisíckrát najdou obsah. A že o něj jde jen trochu. Kde najít vlastní pocity? Pomalu trénovat. Jak knížka začíná a jak končí? Byl jsi s koncem spokojený? Zajímalo tě, jak dopadne? Jak to autor dokázal, že jsi neztratil zájem, čím tě zaujal? Zapůsobil na tebe jeho jazyk? Která místa jsou zvlášť působivá? Co řekl autor knížkou o životě? Co z toho je důležité pro tebe? Jaké nové názory máš teď, když jsi knížku dočetl? Jak se v průběhu měnily jednotlivé postavy? Jak ovlivnily jedna druhou? Co bys udělal jinak, kdybys byl v kůži některé z nich? Dokážeš se s některou ztotožnit? Kterou máš rád a proč? Připomíná ti některá člověka, kterého znáš? Jednaly postavy věrohodně? Proč  ano, proč ne? Co jsi se naučil z toho, jak se postavy chovají a přemýšlejí? Zažil jsi něco podobného? Takhle a podobně se ptát, ne na všechno, po kouskách. A nemusí číst nutně co, co kdysi my.

Zpověď Jonatána Papírníka

Snad že mám své zkušenosti s imaginárními kamarády, snad proto se mi ta knížka tak líbila. Ohlas od žádného dítěte – školního, domácího, cizího, blízkého – na ni zatím nemám, sama bych si ji klidně dala znovu. Jonatánovi jednoho dne konečně dojde, že ač má svoje patro na palandě i pravidelný přísun stravy, jako dvojče si ho Florentýna jen vysnila, a hrozně ho to sebere. Nechá se od Flo odstřihnout, dochází do společnosti Anonymních imaginárů, zjistí, že vymyšlený pomocník může mít podobu staré ponožky i nepatrného chmýříčka, vyplní dotazník přeřazovací komise a nechá se přidělit k jiným dětem, pomáhá, co může, se školou, s holkami, se zviditelňováním. Vtip a jemnost. Inspirace. Ke hře třeba. Pro co ještě neexistují slova?

Neexistuje slovo pro to, když po dlouhé zimě poprvé vkročíte bosýma nohama na trávník. Nebo pro to, když jdete od kadeřníka a vypadáte hůř než předtím. Neexistuje žádné slovo pro ten starý trik, když si z někoho vystřelíte tak, že mu zezadu poklepete na opačné rameno.

Sen

Žil jeden pán, jenž odebrán byl v noci z lože ven

a krásným snem byl slečně zdán a v snu s ni oženěn.

Tak leckdy znenadání  jsme ledaskomu zdáni

a právě tak i naopak, zas leckdo zdán je nám,

snem z lože ven je odveden a neví proč a kam.

A komu by se zdálo, že sen s ním zmůže málo,

ať na loži se položí a zpřesní si to sám.

Emanuel  Frynta 

Jedno velké PROTOŽE

To tak dáte dětem věty, půlky vět, na konci každé PROTOŽE. Vymýšlejí. V noci vysílám tajné zprávy do vesmíru, protože… a čtete patnáct variací na mimozemšťany a potom taky špetky smutnokrásy. Protože na Zemi mi nerozumějí. Protože přes den nemůžu. A další. Lidi stárnou, protože… vědecká vysvětlení budoucích lékařů – protože jejich genetické informace se kopírují hůř a hůř – a větu velkého odmlouvače a provokatéra: protože jsou hezčí staří. Kdyby vás to zajímalo, tak všechny řeky ústí do moře, protože řeku před sebou strká obr, jinam je téct nebaví a moře musí taky pít. Naprosto pragmaticky můžete nosit každou ponožku jinou, protože máte všude bordel, tu druhou nosí kamarád nebo vaše nohy rostou moc rychle, než abyste stihli unosit všechny, co máte. Nebe je modré, protože vesmír pláč. Nebo je Bůh šťastný. Kdo ví. Ze školy chodím přes střechy domů, protože je to kratší. A nikdo tudy nechodí. A chci potkat Karkulína. (Jak já toho nesnášela.) A po dešti vzduch krásně voní, protože kapky deště v sobě mají oxid voňavý. Nebo taky: protože pršelo. Jak prosté.