Cizí oběd neplánovaně

Ale já fakticky vím, kde je v Praze kino Aero! Teda... až do dneška jsem si touhle znalostí byla celkem jistá. Tak jsem tam zamířila a když Michal volal, že je tam hodně lidí a že už teda koupí lístky, nadšeně mu sdělovala, že jo, že jsem právě vystoupila z tramvaje a už jsem za rohem. Ten roh tedy trošku neseděl a mně to docvaklo, jak jsem přešla silnici.  Totiž že hned za tím mým rohem je kino Oko! … To mi vysvětlete, co je tohle za automatismus! Ještě že měl plán B a my se oba stihli přesunout do Světozoru. To už jsem s vypětím všech sil trefila napoprvé a dobře že tak, viděli jsem Cizí oběd, což byla možná i lepší varianta než původně vybraných Ještě 17, já ale takovouhle manipulaci vážně neplánovala.

            Stojí za vidění, musím říct. Příběh z přelidněné Bombaje, kde se snadno stane, že kastrůlek s obědem, který každý den posílám přes město žena manželovi do práce, doputuje k jinému adresátovi. Ne, není to banální, není to ale také lehká komedie, jak všude inzerují. Zasmějete se, nejvíc řekla bych, některým stereotypním vtipně podaným situacím, ale celé je to hořkosmutné, žádný sladkobolný šťastný konec - naštěstí! Někdo někde popsal film jako indickou Amélii z Montmartru. Něco na tom je, možná by se tu daly najít i záměrné odkazy (malíř, co maluje pořád stejné obrazy, skok ženy z okna), jsou tu vyměňované dopisy, ale jinak je to podobnost dost vzdálená. Cizí oběd má jednodušší dějovou linku a hlavně je beznadějnější. Jako zamyšlení nad životem, jako obrázek Bombaje, jako film o krátké radosti a přijetí reality je ale výborný. Doznívá ve mně, dvě hlavní postavy strašně uvěřitelné.

Posekáno v Braníku

Jaká okurková, prosím vás, děje se toho spoustu, a to vůbec nemám na mysli politiku. Andy Murray konečně vyhrál a v pražské zoo se narodila žirafí holka Amálie. Kreuziger jede parádně a Šrámkova Sobotka stojí za prožití, vůbec to není jen festival poezie a vůbec ne jen pro plus minus dvacetileté, jak jsem si vždycky myslela. To jen tak mimochodem. A já jsem se snad konečně přesvědčila, že tenhle blog mám pro sebe, když jiné pokusy zaznamenávat selhávají, a že ne a ne a nebudu líná sem psát, byť by to bylo zajímavé pramálo.

            Baví mě a lákají pražské čtvrti, kde se něco děje. Kde jde zažít město jinak i v době, kdy tenhle pouliční festival neprobíhá. Braník třeba. V Bráníku, tam se vám toho děje, to je taková vesnice (v tom nejlepším možném významu) uprostřed Prahy, tam se snad každý zná s každým. Dlouho jsem z protějšího kopce záviděla a když začala vznikat komunitní zahrada, už jsem to nevydržela a přidala se. Pár lidí vydyndalo na zastupitelstvo zanedbaný kout. Dyndání to bylo náročné a možná mu ještě není konec. Zatím se zastupitelé tváří, jak můžeme být neskonale vděčni, že si smíme tenhle džungloidní prostor, zázemí feťáků, zvelebit a ještě jim za to platit. A to se ještě snažili zabránit tomu, aby mezi záhony mohl existovat i kompost.

            Pravda, letos nám toho tu už asi moc nevyroste, s trochou štěstí nějaké ty saláty a něco bylinek. Ale co! Posekáno, prosekáno, vyčištěno, shrabáno… (A časem doufám, že i promítáno bude.) Suchá tráva voní a pod zahradou se ozývá kohout. Fakt vesnice. A za pět minut jste na tramvaji.

Pozdní objev

Jana Buriana znám samozřejmě dlouhatánsky dlouho, mám jeho texty ráda, sdílím s ním (ač on to neví) jeho lásku k severu a ostrovům. O tom, že zhudebnil texty dánského básníka Benny Andersena, jsem tak nějak věděla, dost možná i někdy nějaký zaslechla, určitě ale nikdy záměrně neposlouchala. Až teď! Nadšená jsem obrovsky. Vyšla dvě CD (kdo to tedy jako já donedávna taky ještě nevíte) - Unavený válečník a Drtivé jistoty. Na netu z nich - snad je to tak dobře - moc není, budete-li ale mít někdy někde příležitost, určitě „je zkuste“. Začala jsem sem přepisovat text jedné písně, ale bez toho výborného klavíru, bez Burianova zpěvu, to prostě není ono. Ale některé by se obzvláště hodily, třeba ta s názvem „Toť vše“, která začíná „Takhle v zimě se často přistihnu, jak myslím na léto…“. Nebo „Tvář na tváři“, kde zpívá „Ledaco si dovedu představit jinak, jiné dánské léto, jiné ceny knížek a piva, jinou vládu třeba zrzavou…“. Já si tedy dost intenzivně kromě jiného června dovedu představit jiného prezidenta! Tak radši jednu jinou.

 

Když píše kamarádka,

těžko se to hodnotí. I když já bývám k psaní známých a blízkých někdy asi přísná až moc. Možná proto jsem i Lenčiných osm povídek (neznám „nablízko“ nikoho jiného, komu by knížku vydalo tak prestižní nakladatelství jako je Argo) začínala číst s lehkou nedůvěrou. Brzy vymizela.

Vypadalo by ošklivě klišovitě, kdybych prohlásila, že jsou to „ze života“. No jo, ale ony jsou. Rodinné a partnerské vztahy, rozchody, zamilovanost přešlá do rutiny, rozdílnost sourozenců pokročilého věku, sousedství před papundeklové stěny, těhotenství s nešťastným koncem, maminky pobývající s dětmi v ozdravovně, vysokoškolačky na brigádě v klášteře, kam přicházejí i propuštění vězni. Zdánlivě příběhy mnohokrát přeříkané, ale Lenka podle mého dokázala vytvořit trošinku jinak, překvapivě. A vyprávět ne tak, že se potrháte smíchy, ale s mírnou ironií, kterou zato drží docela stabilně. Navíc je to způsob psaní, který mám hodně ráda: zdánlivě jde o určité téma, skrytě však ještě o nějaké jiné! Výborný přesný popis detailů, to bych chtěla umět, udržet napětí, zvědavost, byť se zdánlivě odehrávají jen drobounké (ale často zásadní) události. Právě pro toto napětí a momenty, kdy si hrdinové povídek něco zásadního uvědomí, nechci prozradit víc.

            Já jsem se neubránila přemýšlení, co z toho Lenka zažila přímo takhle, co možná trošičku jinak, ale do povídek promítla. Rozhodně využila své překladatelské zkušenosti - to nejen vtipně v povídce poslední (ve které se překladatelka důchodového věku rozhodne vrátit k svému dívčímu příjmení a překládání komentuje), ale v hříčkách, přirovnáních, popisech, dialozích celé knížky.

Doporučuji, i když si myslím, že ne každému se zalíbí - právě pro ty někdy „droboulinké“ události, na první pohled neviditelná témata a tak. Já ale budu rozhodně dávat jako dárek těm, u kterých si tipnu, že by se líbit mohlo.

Pro sebe knížku pro děti

 

Z čirého nadšení a jen tak pro sebe koupila jsem si na knižním veletrhu knížku. O smutné továrně se jmenuje. Vydal ji Meander, napsal Radovan Lipus, ano to je ten, co s Davidem Vávrou psal scénář k dokumentárnímu cyklu Šumná města. Ostatně Vávra je i spoluautorem knížky – do koláží zpracoval ilustrace Veroniky Podzimkové (často jsou ilustrace „vlepeny“ do fotografií skutečné továrny). A podle mého si při čtení na Šumná města vzpomenete; snad je to dáno skládáním vět, snad příběhem budovy. Tedy rodiny a budovy.

            Shodly jsme se dneska s kamarádkou, která si knížku koupila ze stejných pohnutek na stejném veletrhu, že nás Smutná továrna dostala a dojala. A že asi není pro děti. Že tu možná platí ten častý argument kritiků Meandru a Baobabu: „Ty knížky jsou vhodné spíš jako vkusná dárková publikace pro dospělé“. (To jsem si půjčila větu z článku v Respektu od Jany Šrámkové, která se ale jmenovaných nakladatelství zastává - dostanu se ještě k tomu). Ale třeba to tak není, třeba by ji mohly děti zvládnout dobře. Docela by mě to zajímalo.

            Problémem tady není spletitý a nejasný příběh, jako u některých jiných knížek, ale spíš nutnost (?) znát některá historická fakta (nebo stačí dozvědět se je z knížky?). Vypráví se tu příběh tkalce Jakuba Steinera z podhůří Jizerských hor, který se od tkalcovského stavu v chalupě dopracuje až k vlastní továrně a stane se velmi úspěšným a uznávaným obchodníkem. Textilní továrnu po něm převezmou jeho synové. Přijde však krize, po ní válka, komunisté, porevoluční doba. Domýšlejte sami, dobře to nedopadá. V závěru opuštěná, nevyužitá fabrika chátrá. Všechno ale začíná tak nadějně - první stránky a hlavně ilustrace a koláže k vidění na stránkách nakladatelství.

            Znovu se vrátím k Janině článku, kde říká: „…pokud chceme dítě motivovat ke čtenářství a očekáváme, že se bude v četbě rozvíjet a časem zvládne i náročnější texty, je rozhodně nosnější strávit s ním trochu času nad podobně náročným titulem než ho naučit, že čtení nic nestojí.“ A taky: „Náročnější beletrie zkrátka vyžaduje plnou pozornost a aktivní čtenářský přístup a občas se v textu ztratit je běžné, mnohdy i žádoucí.“ Já s ní souhlasím, i přesto, že o některých titulech z Baobabu a Meandru si myslím, že je víc ocení dospělí. A znovu říkám, tady vlastně nevím. Koláže jsou podle mého dětem přístupné, linie příběhu jasná. Kdy jim ale říkat, kdo to byl Hitler, co udělali s továrnami komunisté, jak to, že se o továrnu dneska nikdo nestará? Nejde asi o to, že by nevydržely jedno přečtení, spíš zda-li  si něco (a co) ze čtení vezmou.

            Nemám moc ráda nějaké rozsáhlé ofocování částí knih, trošku to tu ale poruším – zkrátka pro ilustraci. Koláže se totiž strašně špatně popisují. Na dvou následujících jsou vyjádřeny hrůzné situace - zabrání továrny nacistickými vojáky a zděšení majitelů při návratu po skončení války.

   

 

 

             Úvahy o tom, pro koho ale vlastně knížka je, mi nebrání v radosti z jejího vydání, z toho, že ji vůbec někdo tímhle způsobem vytvořil. Klidně si ji nechám navždy.A smutné továrně budu držet palce. Zjevně jde totiž o příběh zcela konkrétní, příběh z rodiny výtvarnice paní Podzimkové.

Maturitní dojezd snový

Noc po skončených maturitách maturovala jsem ve snu i já! To už se mi teda hodně dlouho nestalo. V poslední otázce ptala se mě komise na naše úspěšné sportovce z minulých OH :). Horko těžko jsem je dávala dohromady, dost trapné to bylo, z reakcí zkoušejících bylo zcela jasné, že jde o trestuhodnou neznalost. Ukázalo se pak, že mezi úspěšné patřil i tým českých hasičů! Tak to bych nedala, ani kdybych se bývala učila.

            Proč ne, člověk by si měl občas připomenout, jaké to je být studentem. Horší je, že pořád nevím výsledky. Doufám v dnešní noc, půjdu asi spát brzy. A jestli ne, jestli to Cermat bude protahovat, tak já to asi fakt nevydržím, to čekání je vážně nesnesitelný. Kromě toho reálně hrozí, že jsem vylítla a jdu v září znovu. To bych pak vážně měla zkažený prázdniny.

            To má za to, že bavím okolí blízké i vzdálenější maturitními brepty. Teď se na mě zlobí vládce klidného spánku, bůh zkouškový i ti olympští :).

Pomaturitní, plný závorek

Ne, u maturit není nejtěžší udržet pozornost či dokonce stav bdělosti, nešílet („dyť jsem to s nimi tolikrát dělala“), předčasně se neradovat z dobře tažené otázky (platí pro studenty i vyučující), projet si opravdu všechny otázky (platí předchozí závorka), nepropuknout v nehorázný smích, nerozplakat se (rozhodněte sami, pro koho platí)! U maturit je nejtěžší neuždibovat v občerstvovně! My už jsme letos konečně odbourali ten zvláštní zvyk, kdy něco k zakousnutí - pro sebe i zkoušející - nosí studenti, ale v Horních Počernicích, kam já teď pět dní dojížděla, pěstují ho vesele dál  (jako ostatně mnohde jinde, ostatně není jisté, že k nám se zase nenavrátí). Nic proti Počernicím, neměla jsem bohužel čas na poznávání, ale cestou tam i zpět člověk alespoň něco přečte (byť někdy neví, jestli se mu to vše ještě nezdá, to když se první otázka tahá už v 7.20). Nic proti škole, pronikla jsem mimo jiné do problematiky různých diplomatických misí a nejednou si vyposlechla i geopolitický rozbor situace v Jižní a Severní Korei (nebo Koreích?) Jen zkrátka ta zatrolená občerstvovna. To si člověk říká, že si opravdu jen odskočí, že neotevře ony dveře. A najednou tam je, no tak dobře, tak se jen napije a trošku kávy (a hodně mlíka do ní, aby se to tak moc nepočítalo). Vůbec neví, jak se to stane, že začne ochutnávat. Co byste si tak tipli, že studenti k maturitám nosí? Něco, aby to bylo co nejrychleji hotové a bylo toho hodně. Takže sto různých variací slaných štrůdlů a jednohubek plus nespočet koláčů. Áááá, já bych tak chtěla mít silnou vůli. Nebo dostat místo kytky několik předplacených hodin cvičení. Nebo aby mě někdo, kdo tu silnou vůli má, nutil chodit běhat.

            Ne, není to tak, u maturity je samozřejmě nejtěžší neudělat chybu (opět platí pro obě výše zmíněné kategorii přítomných). Jenomže to nejde, ony se tam mrchy vždycky nějak protlačí. Baví mě vtipné. Takové, co možná vznikly i z neznalosti a blbosti, ale dost možná jen ze stresu. Jako tahle, neaktuálně neletošní, v Počernicích tradovaná už nějaký ten rok: „Hra Maryša, to je příběh mladé ženy, na jejíž jméno si zaboha nemůžu vzpomenout!“ U maturit je nejtěžší smát se v ten pravý okamžik.