Do Anglie v noci

Přistanete-li v Anglii okolo jedenácté v noci, je samozřejmě absolutní nesmysl utrácet tu noc ještě za ubytování :), to dá přeci rozum. Stejně absolutně logické je naopak vzpomenout si na studentské časy za kdysidávna, zajásat, že před jednou odjíždí autobus do Oxfordu, tam ve čtyři ráno (to už skoro svítá) vystoupit a mít před sebou „nádherně dlouhý“ den.

Noční kluby sice právě zavírají, ale  stánek s pizzou ne a už před šestou začínají na nádraží prodávat kafe. Dá se ten den nejen přežít, ale i užít, a to včetně prohlídky nádherné Bodlelian Library z roku 1320, během které vtipný průvodce nejen sděluje fakta, ale přehrává i scénky z filmového Harryho Pottera, protože právě tady (jako mnohde jinde) se natáčel. Nahlíželi jsme do zahrad, do kostelů a jídelen v kolejích, přisedali k již sedícím

 

a přemýšleli, jestli se oxfordčané pohybují po městě spíš takhle:

nebo jako někteří z nás takhle:

 

A večer odjeli do Glocesteru. Tam v sobotu sedla statečná šikovná Ivana za volant auta z půjčovny, aby po třech dnech ježdění potvrdila, že průvodce nelže, když tvrdí: „Nejvýraznější rozdíl, který většina motoristů zaznamená nejdříve, je, že v Británii se jezdí vlevo. Podle toho je třeba se chovat na kruhových objezdech a křižovatkách. Vzdálenost se měří v mílích. Jakmile si na to zvyknete, jízda se pro vás stane požitkem.“ A jiný zase, že „country roads are delightfully empty“. V půjčovně se ale původně dožadovala samolepky „Pozor, řídí cizinec!“ Smáli se, prý o tom budou přemýšlet. Proč to už dávno nezavedli? Jasně, asi to není politicky zrovna korektní, jsem si ale dost jistá, že by to všem účastníkům silničního provozu podstatně usnadnilo život.

Další velšsko-anglické imprese - doufám - budou následovat.

Jasmíniny slzy...

a moje radost z filmu. Znalkyní díla Woodyho Allena rozhodně nejsem, když už, viděla jsem spíš ty komediálnější a dřívější. Taky bych ho, kdybych nevěděla, v tomhle neodhalila.

 

Příběh ženy zvyklé na život ve vysokých kruzích, ženy, která najednou „to všechno“ nemá. Výborná Cate Blanchett (to není žádná originální myšlenka, to se na každém rohu říká). Výborná v tom, jak uhraje tu všehochuť - šok z „normálního života“, pohrdání a nadřazenost, schopnost i neschopnost se přizpůsobit, závislost na alkoholu, propadání iluzím, přezíravost, počínající psychickou poruchu, potřebu svojí sestru, která jediná jí pomáhá, vychovávat, samomluvu, až dětskou bájnou lhavost, nechuť či neschopnost si přiznat vinu (jestli je a jak velká, to asi každý bude vnímat jinak). Skákání z přítomnosti do minulosti. Prý nejsmutnější z Allenových filmů, říká někdo, a jiný zase, že prý ne a že mu ten podpovrchový humor nějak vadí. Pravda je, že se občas zasmějete - nechechtáte, spíš uchechtnete. Čemu přesně, to by určitě schopný psycholog odhalil, já tak úplně nevím - tomu, jak je hlavní postava v některých situacích až absurdně naivní, že rozdíly v životech dvou nevlastních sester vypadají jako převzaté z přihlouplého televizního seriálu, zároveň jsou ale docela uvěřitelné, že některé zápletky až klišovité (ale pak vlastně do filmu zapadnou)… nedokážu posoudit, ale nevadí mi to. Díky tomu skrytému humoru to možná pro mě bylo silnější. Děj není nějak dramaticky převratný, spíš pocity, malé kroky a sdělení, že začít znovu se někdy nedá. A výborní tedy i všichni ostatní herci.

Reklamní nehory Viléma Heckela

Ta výstava je maličká - jedna místnost, dvanáct fotek na stěnách, dalších asi dvacet v portfoliu - taková zkrátka „kdybyste snad šli náhodou kolem“. Kudy že to kolem vede, o tom za chvilinku.

Teď o Vilému Heckelovi, horolezci a známém fotografovi hor (zemřel tragicky pod Huascaránem). Jenže! On nefotil jen hory, ale dělal taky reklamní fotografie - aut, rádií, různých domácích spotřebičů...ty právě vystavují. Překvapila jsem sama sebe, že mě vůbec zajímají, a pak mě překvapily ony. Díváte se totiž na ně a nejdřív si říkáte, že kdyby nebylo účesů a obličejů a aut a všeho z 50. let, jsou vlastně podobné dnešním. A pak si zase říkáte (když jste já), že ne. Alespoň některé. Protože jednak je na nich krásná příroda, jednak vypadají jako z nějakého příběhu - lidé na nich se tváří, k někomu obracejí, vzájemně k sobě natáčejí tak, že vám připadá, jako kdyby se zrovna něco mezi nimi stalo. Jsou smutní, cosi řeší, přicházejí, rozcházejí se. Možná, protože nevíte. Pořád mluvím o dvanácti fotkách a takových drobíčkách, záblescích z nich, navíc nepůsobí takhle každá. Nejvíc na mě zapůsobila ta s rádiem: přístroj v pravé polovině a vedle něj průhled do dalšího pokoje, u stolu žena a muž, žena se skloněnou hlavou, on se na ni dívá - vyčítavě? nechápavě?... napětí, dusno. Správně byste teď měli jít a koupit si to rádio, vy ale cítíte, že jste tam nesprávně, že tenhle rozhovor poslouchat nemáte, ale vlastně chcete.
Měl pravdu recenzent v Lidovkách, že dneska by ty fotky asi nic neprodaly, protože pozornost přitahuje spoustu dalších detailů na nich. Protože jsou příliš krásné. Pan galerista článek neznal, tak jsem stránku vytrhla a věnovala mu ji :). To je nápad, takhle já se budu těch novin zbavovat - roztrhám je na stránky a bude je rozdávat! On si mě za to připsal na seznam, aby mi mohl posílat informace o vernisážích. Prý ale není každá tak dobrá, říkal (což je taky výborná reklamní strategie).
Podívat se na všechny možné Heckelovy fotky můžete tady. A teď ještě, kudy jít, abyste se mohli zastavit. Už je zcela jasné, že budu rodnost rodného města muset začít popírat. Nejen, že se nestrefím do správného kina, ale na nalezení galerie potřebuju dva dny, respektive dvě výpravy. Na první jsem vyrazila s instrukcemi „kousíček od Divadla Na zábradlí, hned pod velkým komínem“, polovinu (ten komín) jich cestou úspěšně zapomněla, třikrát obkružila Anenské náměstí a zase se vrátila, abych si doma uvědomila, že přeci vím, kde to je, že už jsem tam byla. Ááááááá!

Takže napodruhé, ano, do tamté uličky (ne, to není reklama na modré auto):

Pravda, vstup úplně překulturně nevypadá, ale nevadí, galerie o jedné místnosti tam fakt je, vstupné dobrovolné:

A nebo taky tady: www.fotografic.cz

Noviny nevyhazovat!

Jestli je světě nějaký obor, ve kterém vynikám, pak je to jednoznačně nevyhazování věcí. Přesněji nevyhazování nepotřebných věcí. Mojí chloubou je třeba dokonale propracovaný systém, jak zabránit tomu, aby byla nějaká tiskovina vyhozena předčasně. Ač se u nás doma nepravidelně kupují jen sobotní lidovky a pondělí Respekt a pravidelně nic, dokážou ty dva časem narůst do kupek a kopců, jejichž případný sesuv znamenal by ohrožení na životě. Ano, dá se to uspěchat a v jednom záchvatu vše odnést ke kontejneru. (To byste si ale odepřeli ironické pobavení nad předpůlročními rozbory šancí prezidentských kandidátů ve druhém kole, neukápli byste slzu při čtení o tom, co je třeba rozhodně nevynechat na letošním Pražském jaru. Pche, prý že není nic staršího než včerejší noviny – žabaři). Dá se také pečlivě listovat a zvažovat, kterou stránku ještě vytrhnout a ponechat, protože a) jsem to četla a bylo to výborný, jenže si z toho nic nepamatuju, nebo b) jsem to nečetla, ale určitě je to výborný, i když si z toho nebudu nic pamatovat. Vytržené stránky lépe se pak vejdou do kabelky. Dá se vypisovat a zaškrtávat, dají se vystřihovat nejpodstatnější z podstatných odstavečků a kamsi vlepovat, dají se takové sešity i po letech najít. Můžete být na sebe velmi přísní a povolit si jen velmi málo: Takže dneska tenhle časopis z března (tohoto roku?) na cestu tramvají tam a zpět, co učteš, učteš, zbytek adieu! (Ne, nelekejte se, dá se sama sobě povolit: obzvlášť výživný časopis může s vámi vyrazit ještě jednou, dvakrát…). … Možnosti jsou nepochybně daleko širší, tato oblast si myslím zaslouží dalšího bádání. Ani já nemohu prozradit všechno, ostatně jak řečeno v úvodu, dělám si v tomto oboru celkem ambice.

Možná ale, možná je to trošku jinak. Možná na tom nejsem vědecky tak dobře, jak si myslím, jen to mám zkrátka a dobře v genech. Tohle jsem si třeba dneska přivezla z chalupy. (A teď bych potřebovala nějaký předěl od předešlého lehkovážného. Protože tohoto moc si cením):

                                                               ( 21. září 1938)

                                                                  ( 14. září 1945)

 

(30. prosince 1938 ráno)

Před půlnocí

Je pravda právě teď, zbývá sotva půlhodina, ale hlavně: je to název filmu, který doporučuji! A tolik se tentokrát doporučit nebojím, protože jsem se s více lidmi shodla, že za vidění stojí. 

Je to to třetí z volné série režiséra Richarda Linklatera, ale já první dvě neviděla (teď chci!) a chytala jsem se bez problémů. Vůbec neuvěřitelně dobrý nápad tahle série - další pokračování se vždy objeví přibližně po devíti letech, hlavní postavy (Jesse a Celine) hrají logicky pořád titíž herci (Ethan Hawke a Julie Delpy) a stárnou tak vlastně všichni společně, postavy, herci, režisér. Herci údajně částečně na scénáři spolupracují.

Co tedy čekat? Připraven být na konverzační! film, v mém případě snad nejkonverzačnější, co jsem kdy viděla. Nikdy bych nevěřila, že je možné „ukoukat“ takhle dlouhé scény např. dvou lidí na předních sedadlech auta, ale jde to bez problémů. Jednak jsou ty dialogy hořko-vtipné, trefné, živé, filosofující, dojemné, bolestné, klišovitě zábavné..., jednak - zejména ti dva - hrají výborně. Někdo někde napsal (tuším recenzent Respektu), že postavy vedou řeči blížící se dialogům Woodyho Allena. Asi to tak je, občas si říkáte, že jsou „strašný kecy“, ale zjistíte, že se nedokážete odtrhnout (tedy alespoň já to tak měla).

Jesse a Celine jsou manželé, vychovávají osmiletá dvojčata a ve filmu jim právě končí několikatýdenní pobyt v Řecku, kam byl on – spisovatel – pozván, aby tvořil v domě starého řeckého spisovatele, v jistém smyslu mecenáše. Od jiného páru dostanou jako dárek před odjezdem zaplacenou noc v hotelu. Nechci prozrazovat moc, ale člověka napadne, jak asi mohou takhle dopředu, trošku křečovitě, naplánované „hezké chvilky“ dopadnout. Erotiku opravdu čekat netřeba. Výborné ale je, že právě v těch vypjatých scénách se diváci baví, vím o manželském páru, kdy oba brečeli smíchy (i o jiném, který se sice bavil taky výborně, ale pak málem při diskusi o filmu pohádal). Prostě „logika“ ženská i mužská, výčitky a pohledy na věc stereotypně přesně zábavné, zároveň ale uvěřitelné. Mnohý asi se chvilkami pozná. Střídavě mě oba štvali! Víc neřeknu. (Jen opakuji, je to založené na slovech, rozhodně ale ne tak, že když vám půl věty uteče, nepochopíte nic. Jen zkrátka do hotelu třeba jdou snad tak dlouho, jak by šli doopravdy. A cestou, to je takový bonus pro nás, zmíní i pana Havla – pravda, ne úplně v lichotivém kontextu). A k tomu to Řecko - slunce, moře, olivy… vlastně pohoda :).

Neprázdniny a blinkací sáček/ slovo 3

Horko (jak jinak) těžko si zvykám na skutečnost, že zase po nějaké době nebude mým hlavním zdrojem obživy gymplové učení, a tudíž že tedy ne a ne a nemám prázdniny.  Já bych prostě nemohla být asi naplno na volné noze - nejdřív bych se flákala, v další fázi zhroutila.

           Aktuálně překládám pro jedno vydavatelství sbírku her pro děti, výstižnější popis by možná zněl „soubor nápadů pro rodiče, jak to s kňourajícími a na nervy lezoucími dětmi v různých situacích přežít, zabavit je alespoň na pět minut a utáhnout na něčem, co je právě k dispozici, speciálních herních pomůcek netřeba“. Těžké to není, jazykově tedy rozhodně, naopak docela tvůrčí, některé hrátky se musí upravit českým reáliím. Chodím si tedy tak po ulicích a koukám po autech, jaké nálepky tak mívají na zadních sklech (když loga a jména škol to nebudou), ve frontě u pokladny se rozhlížím, jaké věci od „a“, „b“ a „c“ jsou tu tak běžně k vidění, abych je mohla uvést jako příklady.

Jenomže! Ukryté jsou v těch textech různé nástrahy a háčky a netušené zádrhele. Většinou u předmětů, které člověk nějak běžně nazývá, nebo prostě jen používá bez pojmenování, a najednou je třeba slov a ještě takových, která by nezněla úplně blbě. Třeba právě „blinkací“ sáčky (v angličtině sick bag). Podle autorů skvělý zdroj zábavy v letadle. Nafukovat je, zdobit, blbnout s nimi. Jenže jak je pojmenovat? Dají se vůbec v češtině nazvat nějak normálně? Bojím se, že nic lepšího nenajdu, ale název kapitoly „Zábava s blinkacími sáčky“:) pořád ještě za ideální nepovažuju. I když pravda, pytlíky by byly horší.

Vejdrnčí / slovo 2

Drnčí to v něm dětským smíchem, vejská a snad i krásně vejrá vlastní člověčí minulostí. Zajímalo by mě, jestli ho ještě někdo zná. Vejdrnčí! To slovo z hlubin paměti, které pro nás měla babička. Znamenalo něco jako „opička“, „rošťák“, láskyplně míněná výtka rozdováděným dětem. Nikde jinde jsem ho neslyšela, neviděla, nepotkala. Vymyslela si ho? Je z těch slov, co se jeho zvuku můžete i nadechnout a vyvolává vám obrazy v hlavě, to slovo patří k městu Plzeň.  Ne, to není ubrečený sentiment, lítost, v tom slově je radost!

 

A aby vzpomínek na dětství nebylo málo, ještě truhla. Měli jsme ji na chalupě, tedy vlastně - máme. Ale! Jednoho dne, dávno již tomu, něco v zámku zaklaplo a už se ji nepodařilo otevřít. Klíč k ní nikdy nebyl. Ta symbolika. Uzamčené dětství. Zvolili jsme vyčkávání, doufali, že s malými dětmi se truhla jako v pohádce zase otevře. Zdárně je však ignoruje. Přešli jsme k nátlaku, zatím mírnému. Maminka dovezla roztomilý šperháček, rumplujeme jím v zámku, občas se zasekne a zdá se, že nebudeme už mí jen uzamčenou truhlu, ale uzamčenou truhlu se šperhákem v zámku, ale to je tak vše. Do úzké štěrbiny se pilka na železo rozhodně nevejde, sekera zaťatá do víka zůstává daleko za hranicemi našeho uvažování (zatím). Zatím fotka poslaná kamarádovi zámečníkovi, uvidíme. Je krásné to vzpomínání, co vlastně uvnitř je. Vystřihovací panenky, stavebnice Merkur, desková hra Cestujeme po hradech a zámcích… Trošku to hlodá, jestli nebudeme zklamané, zklamaní…