Ta velština!

To jsem takhle předevčírem strašně nutně potřebovala ukázat studentům, jak vypadá velština (i welština, což je naštěstí stejný jazyk). Každý jistě uzná, že bez takové informace nemohou žít. Ona je totiž na pohled strašně vtipná (smích vás přejde, chcete-li se jediné slovo naučit vyslovit), ničemu nepodobná a člověku se zdá, že na nápisech nějaký vandal značný počet písmenek vymazal a většinu dalších přepsal na Y. Ve Walesu si ji užijete dosyta, protože všechny nápisy tu musí být vyvedeny dvojjazyčně. Takže ještě poslední snímek do prezentace, ať vidí, že by ani zbla nerozuměli, rychle, rychle, potřebuji nějaký velšský nápis, strejda Google, nic k tomu nečtu, tady to máte:

 

Dneska vezmu do ruky učebnici, podle které jsem ještě neučila, listuju a hele – článek o velštině, dokonce s úkoly, neuvěřitelné, jak se hodí. (Ano, existují prý učitelé, co vědí, co budou učit za půl roku. Někteří alespoň, co příští týden. Pak jsou tací, kteří netuší, s čím přesně přijdou příští hodinu, věří v pedagogickou múzu a občas se jim podaří skutečný majstrštyk, který nezasvěcení mohou vyhodnotit jako neuvěřitelně propracovanou návaznost výuky.) Koukám lépe a „hele“ č. 2 – u článku „můj“ obrázek z předevčíra. Múza se zbláznila, to už se mi nestane! Začtu se. Rozesměju se. Ne všichni Velšané umí velšsky. Úředníci v jakémsi městečku potřebovali inkriminovaný anglický text ve velštině a oslovili překladatele. Mailem se jim vrátila automatická odpověď, že překladatel není v　kanceláři, ale ať texty posílají. Oni se však domnívali, že přišel přeložený zákaz a ceduli s textem zprávy nechali vyrobit! Rychle ji pak sice stáhli, redaktoři obrozeneckého časopisu však už měli snímky. Obrázek se rozšířil po Internetu, kde  si ho stahují učitelé, kteří hodlají odborně poučit své studenty. (Já se však raduji, zítra je pobavím podruhé. Ta návaznost! Jsem si ale dost jistá, že v tomhle případě jsem je na na jejich cestě za vzděláním nijak nezarazila. )

 

Tady jsem si dovolila švestičky ...

Spíš dovalila, a to mnoho kilo, na zcela vlastních zádech. Nečekaně se mi udělal čas tak jsem se vydala na otočku na chalupu k Pardubicím, pak vlakem zase zpět. Dvě hodiny jsem stála pod stromem a rvala je plnými hrstmi, o které jsem jen zavadila, ty mne bubnovaly do prsou. Švestkobraní, švestky a mé tělo. Maminka poslala ze své cesty po Alpách pěti zemí zprávu, ve které doufá, že se mi cesta vyplatila. Mně rozhodně, švestky jsou tady všude, na několik odpolední, večerů, nocí či rán jsem se zbavila starostí, co s časem (a že mě to trápilo :)). Teď ještě, jestli se to vyplatilo tomu stromu. Podezírám to, že si odebraných kil ani nevšiml a dál se prohýbá. Vydrž, prosím! – ještě do příštího týdne.

A že tady začaly bydlet s námi, bude třeba vyřešit odvěkou otázku, kam s nimi. Nejdřív tedy do samopovidel! „Samo“ proto, že se o sebe tak nějak samostatně postarají. Stačí „jenom“ švestky vypeckovat, půlky navrstvit do pekáčku či jiné podobné troubě přátelské nádoby, zalít trochou octa (prý 1 dcl na 3 kg švestek, ale znáte to, prostě tak nějak přiměřeně, trošičku), troubu zapnout na 170° a dát jim volné pole působnosti, občas zamíchat horní vrstvu dovnitř. A těsně před naplněním skleniček ještě rum a skořici. Sympatická jsou tahle providla i proto, že si pro sebe vyžádají relativně hodně švestek. Jinak totiž úpím nad sofistikovanými recepty na koláče o třech vrstvách, z nichž každou je třeba nechat řádně uležet, aby pak přišla pointa – poslední ingredience: „… a nakonec potřebujete dvanáct švestek“. Ááááá! Ale já se nedám, kde jich píší dvanáct, uplatním jich třicet! Tak.

Před lety jsem si koupila švestkovou kuchařku Lenky Požárové. Půjčila jsem ji kolegyni a ta mi ji druhý den dost znechuceně vrátila, že z ní nemůže uvařit nic, když už by si na ně troufla pro sebe, tak doma je rozhodně nabídnou nemůže. Ačkoli se známe, nejsem žádnou ortodoxní vyznavačkou Lenčiných receptů, ty švestkové mi ale většinou dost chutnají. Však ono na ně dojde v příštích dnech (týdnech, nocích…).

Teď jeden ne od Lenky, ač kombinace v tomhle salátu ze švestek je na první pohled hezky bizarní: na kousíčky nakrájené švestky, stejně tak tvrdý sýr a na půlky hroznové víno (ideálně bez peciček). To vše promíchané ještě s nadrobno nakrájenou cibulkou a citronovou šťávou. Skvělé s bagetou (tedy alespoň nám to chutná a komu jsem nabídla, tvářil se, že taky).

Přenosy z Londýna a anglický venkov

„Chtěli byste strávit víkend na anglickém venkově?“ zněl dotaz z Britské rady (na FB). Napsala jsem, že chtěli a moc a jestli nás zvou … a nic! Tenhle způsob zjišťování názorů zdá se mi … Tak alespoň pár vzpomínek na léto.

 

 

 

 

A ke vzpomínkám lákadlo. Na podzim z Anglie několik skvělých (snad) přenosů činoherních představení (v Aeru tuším, možná i jinde). Nejdřív 12. září ze záznamu Audience, nikoliv Havlova, ale Morganova. Viděla jsem ji před létem, klidně bych šla znovu. Helen Mirren znovu jako ve filmu, znovu královna (nějak se těžko vyrovnávám s tím, když na plátně někdo hraje osobnost, kterou jsem zažila zaživa, znám ji z dokumentů a tak, ale ona je prostě výborná – i jedna Anglička mi vyprávěla, jak měla při sledování Královny pocit, že sleduje královnu :)). Tentokrát průřez mnoha desetiletími, po která v úterý (někdy i ve středu) přijímala ministerské předsedy. Co ona si s nimi tak mohla říkat? To nikdo neví, můžeme si domýšlet. Vtipné, dobré, anglické. Helen Mirren fantastická, pro mě hlavně ve svých proměnách – setkání nejsou řazena chronologicky, ona tedy skáče ze setkání s Thatcherovou hned k Churchillovi, hned ke Cameronovi. Mění oblečení, ale hlavně gesta, řeč, chůzi!  

 

Pak 26. září Othello. Prostředí současné armády. Trailer láká.

 

 

A 17. října Macbeth. Záznam představení z Manchesteru, spolurežíroval a hlavní roli hraje Kenneth Branagh.

Píšu si a těším se!

Strach z klaunů a vzpomínka na Letnou

A ještě jedna věta ze včera mi utkvěla – „Bojím se klaunů,“ řekla jedna studentka. Kdysi jsem si myslela, že lidé se strachem z klaunů jsou výmyslem literátů, co potřebují zajímavé postavy do  příběhů. Časem jsem přišla na to, že asi ne. „Odborná“ teta Wikipedie prozrazuje i název – coulrofobie – a dodává: „Abnormální nebo přehnaný strach z klaunů. Coulrofobií většinou trpí dětí, dá se ale pozorovat i mezi dospělými. Strach získávají většinou z osobní negativní zkušenosti s klauny nebo z negativního obrazu klaunů z televize. Trpí jí například známý americký herec Johnny Depp.“

Z klaunů dělají si někdy legraci v novém cirkuse. Zážitek čtrnáct dní starý, Letní Letná, francouzští Les Colporteurs. Hlavně provazochodci, ale nejen. Možná víc artistní než poetické, ale i tak silné, navíc poetično bylo taky. A trnulo se, tedy alespoň já. Na provaze v botách na podpatku, na provaze jít do provazu, naznačované pády…té dámě bylo minimálně kolem padesáti. Spíš víc. Vysoko nad zemí tahanice a rvačky. Samozřejmě jako. Výborná živá hudba. Spoluzakladatel souboru se před nějakými jedenácti lety vážně zranil. Vůbec ne při tréninku – skočil do vody, byla mělká. Byl na vozíku, nechodil, ale zase začal. I po provaze. Pohled z nadhledu, a to nemluvím jen o napjatých lanech nad hlavami nás. Střípky tady (nevím proč sem nejde dát přímo video).

 

 

Střípkovitě

Je to všechno rychlé nějak, je toho moc. Tak třeba po dnešním dopoledni mám v nohách osm kilometrů Běhu pro Afriku. Trošku se mi to vymklo z rukou, nebo spíš z nohou, plánovala jsem tak čtyři, pět… jenomže když ono se pod nepálivým sluníčkem po hradbách Vyšehradu běželo příjemně. To je ta výhoda školy, že děláte každou chvilku něco jiného – nejdřív učíte, potom běžíte. Ještě aby se zítra příjemně alespoň chodilo.

Mám v hlavě odpovědi na první otázky těm, co je ještě neznám.  Co je na vás nejzajímavějšího? – Jezdím voltiž. Jako tým jsme vyhráli mistrovství. – Republiky? – Ne, světa! / Dělám spoustu věcí, právě jsem začal obchodovat s kytarami. Prostě takový malý business, děláme to s dědou. – A kdo je šéf? – To je ještě není jasný. / Nedávno jsem plaval s delfíny. Překvapivě vůbec nesmrděli. … A tak dál.

Mám na FB zprávu od kamarádky, která se vyděsila, když paní učitelka čerstvého prvňáčka psala, že je třeba objedy objednávat včas. Klid, psala jsem zpátky, třeba bude nejlepší z nejlepších a jen prostě myslí už na slova, co přijdou. Stěžuj si až časem, dodala jsem. Na to se vyděsila druhá kamarádka, že jí paní učitelka ještě nenapsala nic. „Tak si stěžuj taky“ :) – já prostě umím bližním výborně poradit.

Mám rozečtené drsné, výborně napsané, povídky jižanky Flannery O’Connor. Dlouhé (nenudné ale) líčení situace, vy víte, že se stane něco … něco špatného. A ono se stane něco jiného, něco ještě hrůznějšího.

Medvěd, vačice ...zkrátka Tashlin

Ve třinácti nechal školy. Zaměstnání vyzkoušel mnoho, proslavil se jako autor komiksů, animovaných filmů, scénárista, režisér. Psal například gagy pro Laurela a Hardyho. Frank Tashlin. Taky Tish Tash nebo Francis Fredrick von Taschlein. Napsal tři knížky pro děti. Pro děti?

Před lety mě nadchl jeho „Medvěd, který nebyl“. Níže taková filmovější verze, spíš tedy načtená knížka a k tomu obrázky z ní (skutečná animovaná verze existuje, ale nenašla jsem ji). Knížku si ale člověk užije víc, ty jeho ilustrace jsou výborné, je na ně potřeba čas. Česky vydal Baobab. Příběh medvěda, kterému vykáceli les a on teď tak úplně neví, kam patří. Spousta satiry pro dospělé v textu i kresbách, továrna se všemi svými šéfy, podšéfy a nadšéfy, kteří rozhodně vědí, že medvěd medvědem není. Vtipné a zároveň znepokojivé. Já se s příběhem poprvé setkala na semináři o tom, jak vyučovat o holocaustu! Zarazí jen na první pohled - ten příběh vypráví o hledání identity, jinakosti, pocitu, že nepatřím nikam. (Tashlin ho napsal v roce 1947!) A nedávno jsem zase viděla, jak ji někdo používá pro povídání na toto téma s malými dětmi. Takže pro koho? Pro všechny myslím.

 

A letos vydal Baobab další jeho knížku – „Vačici, která se nesmála“.

 

Podobně vtipné, milé, satirické, překvapivě hluboké, kritické. Ona se ta vačice ve skutečnosti smála pořád, ale jak visela na stromě hlavou dolů, lidem připadala smutná a nedali si to vymluvit. Lidi zkrátka. A rozhodli se, že ji za každou cenu rozveselí…. Těším se na poslední - „Svět, který nebyl“.  

 

Vždyť se na ně podívejte :).

 

 

 

Vděk a učitelské lázně

Vrátila jsem se z učitelských lázní. To není nic, co byste dostávali „na poukaz“, toť třídenní akce Člověka v tísni, lépe řečeno jeho vzdělávací odnože jménem Varianty, kterou už několik let v létě pořádá.

 

Vypadá to jako netradiční frgál, ten výtvor ale mate tělem – to jsme si takhle jeden večer vytvořili z mouky, luštěnin a všelijakého koření mandalu.

Spali jsme ve starém mlýně, kde některé postele byly vrzací a houpací. V opilosti může být zapeklitým úkolem už samo ulehnutí, natož „ukotvení“, takhle to bylo překvapivě příjemné (vadilo právě jen vrzání řetězů, druhou noc jsme však buď už tak otupěli, nebo k dokonalosti dovedli techniku převracení z boku na bok).

Když se takhle člověk potká s kolegy z jiných měst, jiných škol, uvědomí si, jak se má dobře, když je zrovna JÁ. Nadávám sice občas, jsem ale na skvělé škole, škole s dobrým vedením.

A já jsem vděčná. Kromě jiného za velkou svobodu, za to, že se můžu z roku na rok rozhodnout, že nebudu učit dvaadvacet hodin, ale jen osm, protože jsou i jiné věci k dělání. A za pár let že to jde „dát“ zase zpátky. Zatím tedy vždycky šlo – a kdyby někdy ne, nemusím se minimálně být podrazů. Několik let vyhlašuju, že už jsem na škole moc dlouho a co nevidět skončím. Letos jsem si uvědomila, že to tak nechci. Že co to půjde, chci si alespoň malý úvazek udržet. Je to prostředí skleníkové, to je pravda, ale zároveň veselé a inspirativní a nutící člověka, aby na sobě pracoval.

Přesto cítím potřebu občas z učitelského kolektivu (kde mám několik moc  dobrých kamarádů a s jinými mě těší být) unikat, nebýt tak docela jeho součástí, nebýt pod jeho vlivem. Těžko se to popisuje a nemám na mysli hned nějaké házení si klacků pod nohy či ještě něco horšího. Kromě neustálého stěžování si a omýlaných rádobyvtipných frází a klišé (já vím, že je to „všude“, také neříkám, že bych neunikala odevšad) nebo stereotypního vnímání studentů a učení myslím i to všudypřítomné, snad podprahové, vyučování se a poučování se navzájem, vyžadování a trvání na jasných správných odpovědích, ujišťování se v neomylnosti. Vnímám to u jiných a sama to určitě dělám taky. Právě proto chci ze skleníku unikat a zároveň nezpřetrhat nitky, protože to co ve škole (míněno v tom nejlepším slova smyslu) bych nikde jinde nezažila. Takže ještě jednou – s tím, že tenhle text si píšu tak nějak pro sebe – jsem VDĚČNÁ!