Profesor Káně

To si tak někdy nakráčíte do třídy a nevěříte vlastním očím. Vaši roli už očividně zastává někdo jiný.

Vážně se podezírám se, že pro učení nemám žádné vzletné cíle – drží mě u něj tyhle srandičky. Zaskakujícím profesorem Kánětem to dneska neskončilo. Co je to „cockroach“, zněl  dotaz. „Šváb,“ povídám, protože vysvětlení mi přišlo příliš komplikované a také už bylo ke třetí odpolední a sil ubývalo. Příliš jich neměla ani studentka, která podlehla dojmu, že jsem řekla „čáp“. Šli jsme k zemi všichni, hned jak jsme si dlouhonohého ptáka dosadili do vět, ve kterých si turisté v textu stěžovali na cestovní kanceláře: „He found a cockroach on his plate“ a „I woke up to find ten cockroaches marching across the floor in my room.“

Jednou jsme u maturity vyprskly s kolegyní, když studentka vyprávěla, že „…would like to have two children and will not care what sex they have“. (Ráda by byla řekla, že na pohlaví potomků nesejde.) A pak jsou situace, jako ta z před několik dnů, kdy se člověk horko těžko snaží nezčervenat, podaří se mu procedit mezi zuby „najděte si, co to znamená“ a pryč od toho. Ani sem to nemohu napsat (tak snad jen pro ty, kdo mají dostatečně velkou představivost a dokáží odhadnout, co tak studenta může napadnout, když si ne a ne vzpomenout na první slovo ve spojení „manual job“… .) A dost už!  

Smluvní vztahy

Čtu a píšu, ne však na blog. Ráda bych psala i něco jiného, většinou jsou to však maily. Se spoustou lidí, tam a zpátky. Myslím, že už jsem to tady zmiňovala: Ještě týden a spustíme přihlašování na naši akci převelikou, přednáškový den – dva bloky přednášek po šestnácti a pak odpoledne nějakých šestadvacet dílen, workshopů po modernu. Ty mám na starosti já. Ještě týden a pořád nemáme instruktora sebeobrany. Věřím, že na poslední chvíli se nějaký zjeví z nebe. Že někdo, koho potkávám každý den, zaťuká si na čelo a zvolá „A proč jsi se, hloupoučká, nezeptala mne? Můj brácha učí sebeobranu!“ Možná ne úplně přesně, ale nějak takhle si představuju, že to proběhne. Protože jinak už jsem se ptala úplně všech. Naposledy kolegyně – manželky vojáka – a kamarádky, která pro změnu vojáky učí anglicky. Pak by se ještě hodil světoznámý fotbalista, který by si s našimi studenty čutnul a něco je naučil. Jasně, to je nápad spíš z nereálných, i když jednu chvíli se zdál docela blízko. No a poslední je ještě nějaký výtvarník, výtvarných dílen také nemáme dost. (Můžeme zaplatit i celkem slušný honorář – to jen pro pořádek, kdyby nějaký sebeobranář či malíř zabloudil sem). Kromě nich máme už všechny J, zbývá už do začátku února intenzivně vysílat úpěnlivé prosby, aby nikdo z nich neodřekl.


Jsem ráda za tuhle práci, za svobodu v ní. Uvědomila jsem si to tuhle i v divadle. Viola a Smluvní vztahy uváděné právě tam. Dvanáct obrazů, dvanáct setkání bezejmenné nadřízené (Dana Černá) a podřízené Emy (Jana Stryková) v nějaké velké nadnárodní společnosti. Černá komedie dovedená do velké nadsázky, do absurdna, ale nepochybně vycházející z reality. O světě personalistů, kteří zasahují do soukromí, manipulují, vyhrožují, vydírají. Vše začíná tím, že personalistka chce po Emě, aby ji informovala o „jakýchkoli činech, které ve vztahu k některému z kolegů spáchá s úmyslem rozvíjet lásku“ J (tak nějak zní firemní definice). A tím to rozhodně nekončí. Hra to byla původně rozhlasová a podle mého tak mohla i zůstat, ne proto, že by byla špatná, ale divadlo jí zase až tolik navíc nedalo, navíc jde částečně o čtenou inscenaci. Text je to ale dobrý a herečky jsou výborné (právě proto možná by šlo gesta i výrazy v obličeji „vyčíst“ z hlasu).


Fotka převzata z webu Violy. A mně sem dnes (skoro) vůbec nejdou vkládat obrázky. Co to toto? To už takhle zůstane napořád? Ach, tyhle internetové záhady.

Žít či číst?

Dělám si tu kupičky knih, které dneska do knihovny už konečně opravdu vrátím, a jiných, těm pobyt u sebe ještě prodloužím. Po dlouhé době je ta první větší (o trošku J). Snažím se ze všech sil dokázat, že pod všemi těmi věcmi je opravdu stůl! Má chudák taky právo občas si užít denního světla. Raduj se, chlapče, nebude to nadlouho. A jak tak třídím, pročítám, vyhazuju, ukládám, štosuju a nesmyslně překládám z místa na místo, vykoukne na mě dlouho vytržený rozhovor s jazzmanem Waynem Shorterem. „Mám jedinou poučku pro skládání,“ říká: „Člověk musí zobrazovat svět takový, jaký si ho přeje mít.“

A já si říkám, jaké je to krásné, a zároveň se něco ve mně bouří. Není to žádné moudro, ale kolikrát mne napadá, jak chceme číst něco úplně jiného než žít (já vím, že on mluví o hudbě, ale stejně…) Kliďánka s happyendem a k tomu v knížkách dramata, výborně napsané deprese, zvraty, tragédie a neuzavřené konce. Jó, to by se to žilo a četlo. Zároveň ale kolik máme nebo slyšíme vyprávět životních zážitků, nad kterými člověk vykřikuje „to bys nevymyslel, to se může jenom stát“. A pro literaturu je třeba mnohdy skutečnost upravit, aby byla uvěřitelná, aby autor nebyl obviněn z nesmyslných, přebujelých fabulací.

Myslela jsem na to i včera u rozhlasového dokumentu Petera Mulryana „Message in a bottle“ ( k nalezení tady). Na Boží hod roku 1945 napsal americký voják Frank krátkou zprávu, vsunul ji do láhve a z paluby vojenské lodi hodil do moře. V dopise slíbil nálezci „jen“ přátelství, psal o touze zažít si svoji pohádku. O pár měsíců později láhev našla osmnáctiletá irská dívka Breda. Šest let si dopisovali, pak se Frank do Irska vydal. Novináři nadšení, stále jim byli v patách, čekali dojemné rozuzlení, vyptávali se na svatbu. … Nestalo se, Frank se vrátil domů. Po strašně dlouhé době pátral autor dokumentu po osudech Franka a Bredy, hledal jejich děti a další příbuzné. Dostala se mu do ruky polovina dopisů – ty, které psala ona jemu. Z nich také pochopil, že vztah nepřekazili tehdejší paparazzi, ani přehnaná „očekávání veřejnosti“, ale skutečnost, kterou Frank Bredě dlouho tajil. Byl už kdysi ženatý s nekatoličkou, což Breda přijmout nedokázala. Strašně mi citované dopisy připomínaly knížku Spolek krásné literatury a bramborovýchkoláčků. Jenže tyhle byly skutečné. … Říkala jsem si, že kdyby se tenkrát opravdu rozhodli spolu žít, asi by to dneska téma pro dokument nebylo.

 

Pravda, knihy s názvy Čokoláda a Mrkev zase tak těžké přečíst nebylo :)