Zpátky v normálu... skoro

Z kolika jar skládá se prý tahle zima, ptal se dneska jeden dramatik. Nevím a nechci vědět, chci sníh! Letmý pohled na biatlonisty a zastýskalo se mi moc, ne po střelbě, po běhu, po skluzu, po bruslení…

Nestěžovat si! V úterý proběhla naše přeslavná megakonference, přes všechny nervy a adrenalin úspěšně. Přišli skoro všichni – hosté i studenti – ač jsem tomu nevěřila vůbec, vzbudila se včas a dorazila i legenda undegroundu Vratislav Brabenec a po výborném povídání rozplýval se nad penálkem s naším logem, který studenti vymysleli jak dárek. To mě překvapilo, od drsňáka. Jen ty články pro média budeme si muset příště napsat sami a profíky novináře k ničemu nepustit. Snad se takový Petr Pithart po přečtení jednoho podivného nenaštve. Na to, jak dlouhou jsem všechno připravovali, všechno uteklo neuvěřitelně rychle. A to jsem si ještě v pondělí v noci přála, aby už bylo úterních půl třetí odpoledních… a ono najednou bylo, nechápu, co se s časem v tu dobu dělo, a já s hrůzou zjišťovala, že až na několik střípků neviděla a neslyšela jsem téměř nic, do poslední chvíle kopírovala, telefonovala, ujišťovala se a nejistěla. Vyplatilo se to!

Do té míry, že jsem dneska  i podlahu umyla, jak jsem najednou nevěděla, co s nezvyklým volnem. A poslouchala Yvonne Sanchez. 

Rýžový porcelán od Báry

Malinko propagace. Krásné nádoby, alespoň já jsem jimi nadšená, z dílny mé kamarádky, bývalé kolegyně a vlastně i občasné kolegyně současné – Báry Diduchové. Český rýžový porcelán, ale nejen ten. A ač to tak na první pohled vypadá, tak ne, dírkami tekutina neprotéká. K dostání tady, k vidění všude tady J: 

Ucpanej systém v DD

Několik dní nešel doma Internet. Obrovská úleva, skoro jsem si říkala, jestli ho neodhlásit. Ale ne, ne, spousta věcí by byla komplikovanější, stresovější, nemožnější… přesto příjemný oddech.

O divadlech, o divadlech vůbec nestíhám psát. Tak teď rychle alespoň o jednom: Ucpanej systém v Dejvickém. Na webu uvádějí, že pro velké množství  nutných vulgarit nedoporučují brát na představení děti do patnácti let a vůbec nechodit, jste-li na takový způsob vyjadřování citliví. Ne že bych je snad běžně měla ve slovníku, ale na jevišti mi sprostá slova vadí, jen když jsou samoúčelná, když mají prvoplánově vzbudit smích – ostatně podobně jako divadelní nahota. Tady to tak není. Známý pana Stránského si ve čtvrtek o přestávce posteskl, že nebýt těch vulgarit, byla by to hezká hra. Asi nebyla, mnohé by ztratila, to prostředí by uvěřitelné nebylo.

Edinburgh, putyka fotbalového klubu v x-té lize. Alkohol, sex, násilí, bezohlednost, primitivnost… ale (na rozdíl od některých autorů recenzí) myslím i velké pochopení, soucit s lidmi ze dna společnosti. Vtipy, jazykové hříčky, gagy! Zabloudí sem i univerzitní profesoři, aby vedli disputaci o existenci Boha. A k tomu Bůh sám. I on mluví sprostě. Bůh hraný Ivanem Trojanem, který bydlí v patře nad putykou a v županu dolů schází čekat na instalatéry, aby mu opravili havárii kanalizačního systému, při níž byl ohozen lejnem. „To jsou vaše sračky,“ vykřikuje a čte si Nietzscheho.  A právě podobné skryté významy, vtipy postavené na tom, že víte, že si domyslíte, ty mě bavily moc…. Gagy mizí, atmosféra houstne, dojde k tragédii, Bůh to vzdává, instalatéři nepřicházejí. Ano, naše sračky.

Hra je dramatizací povídek z knihy Acid House Irvina Welshe. Dobře napsaná, výborně zahraná, nejen zmiňovaným Trojanem, ale i Krobotem, Čermákem, Pechlátem, Melíškovou. DD zkrátka není x-tá liga.

Jako v NASA

při startu rakety jsme si připadali v úterý v 16.16, kdy jsme spustili přihlašování našich studentů na přednášky a dílny a sledovali online, co se bude dít. Má noční můra, že dílen nebudeme mít dost, měla v tu chvíli už zcela jinou podobu: nikdo se na žádnou nepřihlásí! … Během tří minut byly některé přednášky i dílny úplně plné – euforický pocit za ty nervy v uplynulých dnech. Chlubím se tady. 

Například kvůli té zakleté sebeobraně: každý, koho jsem oslovila, nějakého instruktora znal, téměř konkurz jsme mohli pořádat. Jen se začalo postupně ukazovat, že ten si zranil páteř a už netrénuje, ten je pracovně mimo Prahu, onen si říká o nehorázné částky, jiný se neozývá… . V pátek večer se mi z hlubin mysli vynořila vzpomínka, jak se někdy v srpnu při masáži bavím s masérkou právě o tréninku sebeobrany pro děti a ženy. Vůbec jsem si nebyla jistá, jestli jsem si to nevymyslela. V neděli odpoledne odpověděla, že je to pravda, že pro takovou organizaci pracuje a dala mi kontakt. Za pět minut jsem pak všechno dohodla, navíc zjistila, že ono tréninkové centrum se nachází kousek od školy a ledasco prý už u nás i pořádali!! A to mi nikdo nemohl říct? J.

Nervy se vrací. Ještě je toho tolik potřeba zařídit, navíc přihlašovací systém nefunguje ideálně (vytvářela ho ale studentka, což jsme chtěli, takže ani moc nebrbláme.). Držte palce – letíme, tak ať i hladce přistaneme. 

Sentimentální text o věcech

Před dvěma roky ztratil se mi ve škole hrneček. Malý se slonem. Moc dobře jsem si pamatovala, jak jsem si ho tenkrát před Vánoci brala do jedné třídy na nějakou přednášku, pak se jeho stopy (v mé paměti i realitě) ztrácely. Pár kolegů jsem pátracím mailem pobavila či dojala, nevěděl však nikdo nic. Dávno jsem se s ním rozloučila, jeho staršímu bratrovi – velkému hrnečku se slonem – upadlo v září znenadání ucho. Tak ty už taky odcházíš, říkala jsem si, ale nepovolila a i bez ucha ho dál hrdě nosila školou. A představte si - minulý pátek se malý našel! J. Vejdu do jednoho kabinetu, jedním okem mrknu k varné konvici a rozesměju se radostí. Mezi dalšími vyskládanými byl i on. Prý dlouhou dobu pobýval v kabinetě ještě vedlejším J a popíjelo se tam z něj červené víno. Měl se tedy dobře. Rozeslala jsem po dvou letech mail č. 2, abych pátrání, do kterého se evidentně všichni horlivě zapojili, odvolala.

Tou druhou věcí je betlém. Letošní, nebyl vedle stromečku, ale pod ním. Pořád se mi ho nechce uklízet, i když do Velikonoc tu být nemůže. Z olivového dřeva, na pohled turistický suvenýr, možná byste řekli kýč. Jenomže! Můj tatínek si v 77 letech splnil životní sen a vydal se na týden do Izraele. Ten betlém je od něj. Kýč, suvenýr, ale mě hrozně dojímá a asi vždycky bude…. Vůbec, můj tatínek a betlémy, to není jen tak. Ještě než nás měl, nebo když jsme byly hodně malé, jeden z překližky vyřezal. Má nějakých šedesát figurek a je krásný, nestihla jsem ho letos vyfotit. Mívali jsme ho v paneláku ve sklepě, odkud ho jednou ukradli nepříliš protřelí zloději. Brali vše – lyže, kompoty, betlémy … někdo je ale vyrušil, policie chytila a my jsem betlém dostali zpět. Tak takhle je to u nás s věcmi - vrací se! J

Sobotní lidovky

Mám ráda sobotní Lidové noviny a přílohu Orientace. Snad právě pro tu sobotnost, i když je pak celý týden tahám po taškách a podvědomě vím, že nikdy nedočtu. Ostatně o svém neustálém zápasu s tiskem jsem už psala. Přiznávám, že do sobotních i pátečních novin v obchodě nakoukávám a „velmi zodpovědně“ zvažuji, jestli koupit. Včera jsem nepřemýšlela, bylo dost jasné, že je toho v nich spousta.

Nádherný rozhovor s jazykovědcem Dušanem Šlosarem. O tom, že zatímco dřív se bojovalo mečem, dnes se tak děje slovem. O jazykových tricích, obecných výrazech, které když se použijí pro hrůzné činy, ztrácí činy na hrůznosti („odklonění peněz“ místo okradení a podvedení, „řešení otázky“ místo vyvraždění). O tom, výroky a nadávky vypovídají o mluvčím, ne to tom, komu jsou určeny. Dušan Šlosar tvrdí, že současný boj o moc prostřednictvím jazyka má počátky v rozvoji žurnalismu a příklady ze současnosti srovnává s jazykem nacistů, Goebbelse vidí jako zakladatele politického jazyka.

V období humanismu, když spolu diskutovali humanisté a katolíci, se takovéto fígle tolik nevyužívaly. Možná i proto, že to byla doba, kdy se o moc soupeřilo nejen slovem, nýbrž také zbraněmi. Takže kdyby někdo použil přespříliš jazykových lstí a vytáček, sáhl by jeho soupeř po kordu a bylo by to vyřízené.

Pro rozvíjení imunity proti politické jazykové manipulaci doporučuje číst jazykově náročnější beletrii s jazykovými hříčkami a kudrlinkami. „Poslouchejte pozorně, co a jak kdo říká,“ končí rozhovor. Musím si od něj přečíst nějakou knihu.

Kromě tohohle další dobré texty: o Suzanne Renaud, manželce Bohuslava Reynka (jako předzvěst monografie o ní, má padesáté výročí úmrtí ), Klusákům výborný (hodně kritický) rozbor nejnovějších textů Michala Horáčka (konečně jsem si pořádně uvědomila, proč a co mi na nich tak vadí), článek o latině na školách … a to jsem jich spoustu ještě nečetla. Asi si zítra vezmu dovolenou! 

Niklovské návraty

Jakou z hraček paní Niklové jste měli doma vy? Nebo máte? My měli modrého slona a časem k němu i slůně. Ještě existuje, ale uniká….uniká nám. Foukací povídky, krásné texty Petra Nikla k vyfoceným maminčiným postavičkám. Ten vztah z textů proniká ven, a to s ní mohl prožít jen dvacet let. Další z knih, co není až tak pro děti, ale pro sentimentální, dojímající se, poetické dospělé:

Pro srandu králíkům

Králíci občas dostanou záchvaty smíchu z nicnedělání. Uši se jim vypnout jako bubínky, a protože je těch vztyčených radarů na poli hodně, chichotá se celá stráň. Do to cvrčí kobylky, a přidáme-li ještě skřeky neodbytných strak, máme před sebou gejzíry bujaré radosti. Takoví Králíci dokážou rozhoupat les, přivolat déšť, přivodit zemětřesení. Po jejich chechotu brní zem, padají šišky a bují žampiony. Nadýmají se tak, že smíchem praskají a vystřelují jako rachejtle své našponované uši do nebes. Ty pak zpátky padají v podobě velkých sněhových vloček, po kterých konečně krajina zmlkne, až se skleněné oko pana Josefa Lady dojetím zamlží. Králíci se promění v angorské albíny se slehlýma ušima, zavřou rudé oči a jen cukají chřípím, než na jaře znovu vybuchnou v hurónský smích. Proto musíš svého Králíka nafukovat opatrně, a jakmile vztyčí uši, tak je dobré hned přestat. Jinak vyprskne smíchy a už ho nikdy neslepíš. Bude už je pro srandu králíkům.

A pak, pak měla ségra ještě Karkulku.