Anglie, Skotsko, double-decker ...

V pátek ráno jsem byla na snídani! Tak dobře, na tom by zase nic tak neobvyklého nebylo, kdyby nešlo o snídani v hotelu Movënpick a společně se mnou neseděl u stolu ředitel divadla  a režisér v jedné osobě, představitelé hlavní mužské i ženské role, pár dalších lidí „od kumštu“ a Daniel C. Jackson, autor hry Můj romantický příběh, který je aktuálně k vidění nejen u Bezručů v Ostravě, ale také na Palmovce (tedy tam, kde „Palmovka“ – ještě nevzpamatovaná  z povodní – právě hraje). Nevím jak vy, ale takhle já tedy běžně nesnídám!

A nesnídala bych ani nyní, kdyby si skvělá paní produkční nevzpomněla, že jsem pro ni kdysi překdysi strašně dávno tlumočila při studentských projektech, a neozvala se. Po pravdě řečeno, pracovní ta snídaně z mé strany byla pramálo, zajímavá moc. Snídaně anglická, autor Skot. Došlo tedy i na referendum. Ač žije v Anglii, v září se prý chystá „domů“, aby hlasoval. „No a …?“ odvážila jsem se drze nadhodit. Smál se. Prý jestli se takhle ptám, jak to vidí. Spousta lidí by mi prý dala jednoznačnou odpověď, on prý zatím váhám, ale nejspíš tedy … ANO. Ano ve smyslu odtržení.

Asi mi v tu chvíli poprvé došlo, že se ta má zamilovaná země skutečně rozdvojí. Ne že by referendum ovlivnil jeden mladý dramatik, ale když i tenhle člověk, neradikál usazený v Anglii, určitě vnímavý, váhající, zvažující, dospěje k takovému rozhodnutí… pak je to asi reálné.  Netragické, ale podivně smutné.

Večer na představení jsem bohužel nemohla. K Vánocům jsem dala kamarádce lístek do Dlouhé na kainarovský Kabaret a k tomu hlídání dětí. Tak… někdy si člověk přeje, aby býval vybíral a daroval jinak, ale zase tak moc to nebolelo. Dvojčata navíc rychle usnula a já se mohla pokochat jiným vánočním dárkem, tímhle krásným double-deckerem, co jsem ho v létě vezla v baťohu, protože Alexově mamince se už opravdu nikam nevešel. 

K dovršení nostalgie dneska výstava Miloně Novotného „Londýn 60. let“ v Leica Gallery. Jak vidno, mění se autobusy, reklamy na nich, mění se Británie. 

A jiná fotka z výstavy (a srovnání s krásnými ilustracemi) tady. 

Neustálá ALE

Potěšil mne dneska článek pana Feřteka o tom, že se urážení (nejen) náctiletých stává či stalo se společenskou normou. Mluví o generaci padesátníků (tedy generaci své), z níž si mnozí odmítají připustit, jak velká je jejich nevzdělanost v různých směrech, současné studenty a jejich (ne)znalosti však kritizují velmi rádi a rádi se nad ně vyvyšují.  Tedy ne že bych měla radost z nevědomosti padesátníků a nevědomosti generací starších i mladších, taky nesouhlasím úplně se vším v článku, jen mi pokaždé udělá radost, když tohle někdo řekne nahlas. Když poukáže na to, že ona střední generace, i když si to tak ráda myslívá, nějak extra vzdělaná není. (Je potřeba věta o tom, že výjimkou jsou?)

Co ale potěšilo ještě víc, byla většina komentářů pod textem. Málokdy je čtu, důvodu k tomu mám sebezáchovné, tady jsem ale neodolala a dobře tak: „Já si myslím,“ psala jedna paní, snad právě ve zmiňovaném věku, „že mlaďoši jsou lepší, moudřejší než my.  A i kdyby tomu tak nebylo, lépe se mi s tou představou žije.“ Přesně tak, lépe se mi žije.

Vypozorovala, možná spíš vyposlouchala jsem na gymplu, kolikrát řeknete pochvalnou větu o studentovi a někdo po ní dodá „Ano, ale… .“ Myšleno ano, jsou chytří, ale zároveň se jim nepovedlo tohle, neumí támhleto a po… to a ono. (A nečtou a ještě si o sobě moc myslí. J) Asi někdo potřebuje neustálá ALE ke šťastnějšího životu, já si však říkám, bez tolikerých „ale“ žilo by se lépe (čímž vůbec nemyslím, že by se o negativech mluvit vůbec nemělo.)

A fotka z chodníku před domem? Ne, nemyslím že ty hrající si děti rostou pro kriminál: 

Finsky

Zastesklo se mi po severu. Strašně. To asi tou nezimou, loni chybělo mnohým sluníčko, mně letos sníh! ... Nu což, řekla jsem si, stesk zaženu studiem. Opráším chabé základy finštiny, odhrnu prach ze zbytků, navrším, posunu. A kde začne moderní člověk s výukou jazyků jinde než na Internetu, že? První lekce – názvy zeleniny: Paprika řekne se finsky paprika, okurka kurkku, cibule je sipuli, hlávkový salát lehtisalaatti. Záchvat smíchu. Tak jestli to takhle bude i pokračovat, do týdne mluvím plynule a odjíždím se naturalizovat! … A jestli ne, alespoň si zazpívám. Levan Polka – prý zazní zítra na naší akademii. Těším se! 

Taky pražské baroko

Né, to není zanedbané pohraničí, to barokní chátrání uprostřed Prahy. Té Prahy, co přeci nepotřebuje žádné evropské granty, protože má tak krásné památky a spoustu příjmů od turistů a pomůže si sama. Braník, Dominikánský dvůr. Hned vedle panelák, zastávka, Penny Market. Nadace Charty 77 tu chtěla vybudovat seniorské sociální centrum Dům čtyř múz, dlouho se dohadovali, pak už jim s Prahou 4 došla trpělivost. Takže? Nebude nic? Když Nadace po nekonečných „námluvách“ odstoupila, najednou vypsáno nové výběrové řízení. Dnes, když jsme koukali přes plot, ve dvoře světlo v podezřelé budce. Má být člověk rád, či má se bát? Barokní naděje? 

Ještě jednou závody

Hned s tím skončím, ostatně psát o lyžování v tomhle počasí … koho to může napadnout. Mě tedy ano J. Sledovala jsem včera s Jonášem jeden z posledních biatlonů sezony, ženskou štafetu. A vzpomněla si na kamarádku, maminku klučičích dvojčat v nějaké páté třídě, jak si postýskává, že výsledky v Lize mistrů propočítávají chlapci brilantně, leč ve škole jim blízké není nic (a že jí ta škola celkově připadá tak nějak dělaná spíš pro holky).

Vzpomněla jsem si proto, že jsem s úžasem sledovala, co se takové pětileté dítě při jednom závodě naučí, pochopí a zopakuje si: Sleduje vlajky států u jmen závodníků. Zachytí informace o počtu medailí jednotlivých zemí, k čemuž se od maminky dozví, kolik je třeba takových Němců a kolik nás a že se to tedy musí posuzovat s ohledem na tahle čísla. Ode mne pak (abych se ukázala jako „vzdělávací teta“) něco málo o zemích, kde mají hory mnohem vyšší a sněhu tolik, že každé dítě po příchodu ze školy obouvá lyže (závist jeho i moje). To bychom měli zeměpis. Proč při předávce nový závozník vyráží o trochu dřív, než štafetu přebere, a kolik květin bude při štafetách předáno na stupních vítězů, patří do fyziky a matematiky. Dále něco z českých idiomů, obrazných pojmenování a ustálených spojení: „Závodnice si v zatáčce ustlala“ a „Tyhle brambory nemrzí“. K tomu ještě třeba chápání pravidel nebo situací, kdy se před vedoucí závodnicí najednou objeví nějaká soupeřka a ono se ukáže, že ji předjela okolo.

Možná toho tam bylo víc, ale to už jsem nevnímala ani já, natož on. Moralizující úvahy o tom, kolika věcí by se ve škole dalo využít, by zase mohly být tady. Každý si ale určitě doplní podle vlastních zkušeností. Skončila štafeta, biatlon se zase na nějakou dobu vrátí jen do her. Ostatně včera jsme kromě střelby, dobíjení a bruslení důkladně trénovali i květinový a medailový ceremoniál: nástup v zástupu, náskok na stupně vítězů, mávání divákům, smekání čepice před smyšlenou norskou hymnou. Objetí a polibky závodníků a gratulujících funkcionářů byly ale v našem pojetí rozhodně vřelejší než od skutečných protagonistů. Co dodat, jsme zkrátka lepší. 

Tady jsme se inspirovali :) : 

http://www.ceskatelevize.cz/zoh/videoarchiv/nejlepsi-videa/263655-medailovy-ceremonial-stribrna-biatlonova-stafeta/

Nominace do nároďáku

Předpokládám, že teď o to bude rvačka, tak bych ráda do národního biatlonového týmu nějak přednostně nanominovala svého pětiletého synovce Jonáše. Z těchto důvodů: a) Biatlon obdivuje už minimálně dva roky, tedy déle než většina národa. b) Už tehdy jsem s ním musela obíhat obývák, po každém kole z různých pozic střílet a hrát si na Moravce a Soukalovou. Jelikož si Samková jako malá kreslila Jágra, myslím, že to je na dobré cestě. c) Letos se poprvé postavil na běžky a prohlásil je za lepší než sjezdovky. d) Odborně mluví o střelbě na jednotlivých položkách a pro olympiádu ve školce (která se kvůli sněhovým nepodmínkám odkládá na neurčito, možná na další rok) vymyslel jako disciplínu právě biatlon :) - nebojte, děti budou beze zbraně, běh s hůlkami proloží házením míčkem na cíl.
Nevíte, jestli vybírají ještě podle nějakých jiných kritérií? J

Z miniatur

Jako malá se mostů bála. Teď zvládá nejhrůznější, železniční, úplně sama, soukromá olympiáda. Jak se blíží ze Smíchova, město jí připadá opevněné. Železné nosníky, vysoko nad ulicí hradby, šifrující rackové v nepochopitelných manévrech nad labutěmi – civilisty. U ucha mobil, krajkové železo před očima, v telefonu řev. „Říkal jsem ti sakra, ať ten nůž z dílny vezmeš. Proč jsi zapomněla?“ Ta otázka! Ruku opírá o zábradlí, na most vjíždí obrněnec, drnčící dunění, mačká spoušť, míjí, i když jen fotí.  Z odlétající labutě má rozmazané křídlo. Pak pochopí, že musí ostrejma. Mobil drnkne o zábradlí,  nezásah, ale potopeno. Ten most nemá jméno.