Co jsme nedostali :)

Dětem se nemá kupovat vše, nač si vzpomenou. Známá věc, leč pravý důvod možná zůstává mnohým utajen. Přece aby měly později o čem mluvit v hodinách angličtiny! Protože když se studentů zeptáte, co nikdy nedostali, ač si to strašně přáli, neslyšíte žádné „panebože… to teda vůbec nevim, co bych řekl ani česky“. Na tvářích objeví se teď už pobavený úsměv, v očích ale ještě rozhořčení nad dávnou nespravedlností. A spustí: tašku s Harry Potterem, protože byla tmavá, velká a vůbec z pohledu rodičů celá divná, autíčko na dálkové ovládání, pro holčičku nevhodné, boty s kolečky v podrážce, šíleně nezdravé pro nohy. Ale stejně triumfuji já, protože já jsem nikdy nedostala adventní kalendář! To prý raději pořádnou velkou čokoládu, říkali, za těch pár čtverečků příšerné kvality rozhodně utrácet nebudeme. Polykám otázku, jak to, že to teď u vnuků najednou nevadí, a zpětně děkuji, mám alespoň o čem mluvit v hodinách angličtiny. A ty soustrastné pohledy z lavic! 

Smutno k svátku

Na Albertově jsme nebyli (teď ani tehdy). Ten přibližně třicátník s rodiči však očividně ano, když jsme je dneska v centru míjeli, pochvalovala si maminka, „jaké to bylo letos hezké, žádné pískání, žádná rajčata“. „Jo, jo, už tu chybu nezopakovali,“ souhlasil syn. A já o tom od té doby smutně přemýšlím a asi ještě chvíli budu, říkám si, jestli to mohli myslet jinak, než jak se bojím, totiž že chybou bylo pustit tam lidi protiprezidentského smýšlení, chybou bylo pustit tam studenty, chybou bylo… Při tom stýskání náhodou zjišťuji, že v rozhlase i letos zopakovali krátký fejeton Jany Šrámkové, můj zamilovaný, trošku o Listopadu, o panenkách z Holandska, víc o paměti a ještě jiných věcech, taky o „já, já, já“. „Cpala“ jsem ho případným čtoucím už loni, tuším, že někdo psal, že ji pak nenašel (a já ostuda ani nereagovala), ona je to s tím rozhlasovým archivem někdy legrace, věci tam často zůstávají krátce, pro všechny případy tedy druhý pokus. Je to jen chvilička.

Nejen boršč

Politicky nekorektní to bude. V pátek krásný, pozdně noční, rozlučkový večírek s Aničkou. Večírek s borščem. Anička přišla z Ukrajiny, pobyla patnáct let, za láskou jde dál, do Německa. Výborně šije. A kouzelně mluví česky. „Všichni Němci by měli chodit do logopeda,“ prohlašuje důrazně, když se rozčiluje nad tím, že jim vůbec nerozumí. Kulturní šoky mívají všelijaké podoby. Anička vypráví, jak nevěřícně zírala na českém hřbitově, kde si lidé „dávají mrtvoly do vázy!“. A my pár vteřin tápeme a pak smíchy padáme pod stůl, když nám to dochází: urny přeci. Smějeme se tomu a smějeme se snad trochu černohumorně, protože tomuhle přeci… ale nejde jinak. A pak nás to přejde, slyšíme o útocích v Paříži a  první reakce, ty jsou příznačné. „Muslimové?“ ptá se Iva. „Nebo to mohli být Rusové,“ otáčí se na ni Anička, „Rusové potřebují destabilizovat Evropu.“ Co se dozvíme později, není v souvislosti s těmi prvními větami tak podstatné, jak by se snad mohlo zdát.

Kdo to je...

Ve staroboleslavském kostele ptala se pětiletá, kdo je to Bůh. Mohla jsem si za to sama, upozornila jsem na světýlko, jí by stačily výjevy z křížové cesty. „Nepochopuju, co se to děje tady,“ stála ztracená před jedním z obrazů. A na dnešek studentka Josefína vymyslela debatu o tom, jestli je něco nad námi. Zase jsem si za to mohla – že já jim kdy tuhle možnost připravit diskusi na jakékoli téma dávala. Strach jsem měla. Povedené, překvapivé, dojemné i veselé to bylo. Mezi matematikami a zeměpisy mluvili o tom, jak mají pocit, že ti, co jim odešli ze životů, jsou tu nějak s nimi. Za chvilku zase, proč pořád musíme hledat smysl života (jako jediní tvorové a ještě se o tom dohadovat), jestli si zkrátka neužívat to, že jsme tady, třeba jen jako evoluční vývojový článek. Jestli se to všechno bude někdy opakovat. Jestli se zázraky vylučují s vědou. K ničemu jsme nedospěli, zítra se vrátíme k podmínkovým větám a slovíčkům a pak zase někdo další vymyslí něco jiného. 

Ještě ano!

„Prosím vás, žije ještě Ferlinghetti?“ zeptal se tuhle někdo na semináři pro starší a pokročilé šéfredaktora Literárek Petra Bílka. Zamyslel se sečtělý přednášející, zamysleli jsme se méně sečtělí my všichni a kolektivně jsme si vzájemně přikývli, protože jsme nikdy neslyšeli tvrdit opak. Ani Wikipedie neprotestovala. Narozen 1919. Vzpomněla jsem si na to dneska, když se Zuzana v kavárně na Moráni vypovídávala, stále ještě nevzpamatovaná, z cesty po Arménii. Jezdili stopem. Je to prý velká síla, když se vám lidé začnou postupně otevírat a vyprávějí o hrůzách, které si snad každá rodina nese, je to jiná síla poslouchat, jak vzhlíží k Putinovi! „A normálně měl tam koncert Aznavour, ale to už jsme jeli domů!“ dodala nakonec. Jednadevadesát mu je a pořád vystupuje, vydal album Encore. A to tihle pánové přeci bývali „staří“, už když jsme chodili do školy! Takhle třeba :). 

Dá se

A dá se jít kolem polévkárny a číst na tabuli „dýňová s dijonskou hořčicí a medem“ a dá se nevejít, dá se jen koupit ta dýně (v peněžence ještě odsouvat stranou libry a ve vzpomínkách přelévat chutě polévek anglického hostitele) a vzít med od Lenky a míchat. Být trošku zklamaný a nechat ten výtvor odstát (speciální dijonská hořčice paradoxně z M&S, Británie vtírá se nejen do paměti) a pak už zklamaný nebýt. S medem přeci nemůže být nic špatné! Včelařství se prý stává oblíbeným koníčkem mladých manažerů. Je v tom snad trošku nebezpečí, neburzovního nebezpečí, trošku vzpomínek na předky a hodně klidu, včely poznají nervózu a spěch. Včelami proti stresu! Budou lepší léčebnou kúrou než ony tak populární relaxační omalovánky vyskládané v knihkupectvích v komínkách všude, kam se podíváš, až z toho jde na člověka trochu depka, že by si snad taky měl nějakou pořídit J. 

Pro Elišku

Jó, taky jsem tu skladbu v pradávnu hrávala, teď to ale myslím jinak. Není-li (zdánlivě) psát o čem, dochází na tipy. Knížku pro děti těsně post-leporelové dostane ode mne Eliška, až se narodí. Zatím si její maminka ve volných chvílích čte o možných porodních komplikacích (geniální nápad!), takže pomalu a jistě dospívá k rozhodnutí, že se k celému procesu vypuštění dítěte na svět snad ani raději nedostaví. Jak ale řekl jistý zkušený porodník mé přenášející kamarádce, za jeho kariéry ještě nikdo uvnitř nezůstal, pravděpodobně se tedy tomu ani Eliška nevyhne. A pak si bude číst. O myšce, která v jednoduchých textech a na fotko-ilustracích provádí takové ty běžné denní činnosti – zatápí v kamnech, pere na valše, šije, žehlí, houby sbírá, však to znáte.  Nakladatelství 65. pole stojí za sledování, tohle je z Políčka, odnože pro malé. Ještě bych potřebovala nějakou myšku k tomu.