Myslet na to

Nejlepší věc o učení, jakou jsem kdy slyšela, mi loni řekl kolega. „My si prostě pořád musíme uvědomovat,“ spustil na mě v podstatě dost nepřipravenou, „že my na škole nejsme ti nejchytřejší! Nejchytřejší lidi nechodí učit. Tady kolem vyrůstá spousta jiných, co na tom jsou a budou líp než my.“ J Ne že bych to do té doby nevěděla, ale tak krásně dané do slov jsem to ještě neslyšela, v prostředí plné ješitnosti a sebestřednosti a taky asi různých nejistot a malých sebevědomí a učitelských pocitů ohrožení takové věci nezaznívají, spíš opaky, s vlastní ješitností a sebestředností bojuje se pak zapeklitě blbě. Přitom Milan učí snad třicet let, žádný nově příchozí naivka. Ta pokora! Vrací se mi jeho věty do hlavy a posílám je dál. Občas. Někdy zabolí, chápu, mě zas bolí jiné. „Ale mě to baví,“ vykřikla v pátek kolegyně v reakci na moji citaci Milanových slov. Dojemná snaha zdůvodnit si, že přece neučí proto, že by na ni učení „zbylo“. Takhle to ale fakt myšleno nebylo. 

Vyvažuju někdy úplně špatně!

To když jdu s několika studenty probírat do Terezy, jak udržet ekologično na škole. Jsou výborní a já pořád tři kroky za nimi. Přišla jsem k tomuhle týmu náhodou, Zuzka odešla rodit a já jsem  (eko)logický náhradník. „To jsi hodná, že jsi to zdědila,“ komentoval v květnu kolega. „Eko“ mě sice trochu durdí, nemám to slovo ráda, ale studenti bezvadní a jejich snaha obdivuhodná, bez ohledu na slova třeba hordy odpadu trápí i mě, není to otázka žádné „-logie“, spíš životního stylu, toho, na co má člověk právo. Probíráme, jak získat nové posily, odcházíme odhodlaní. A já si to pak zamířím přímou cestou do svého oblíbeného „Pod 7 kilo“, obchodu pro ty, kdo chtějí chodit po horách s lehčím batohem  a létat si životem jen s palubním zavazadlem. Ty věci vlastně vůbec nepotřebujete, ale výborně se tu kupují dárky. No a já sáhnu po žehličce ve spreji J a nikdy, nikdy, vůbec nikdy se nepodívám na etiketu. Škodlivost to musí být strašná a jednou mě za to vyhodí z ekotýmu! 

Jinak

Tohle je kočka z útulku paní velvyslankyně, ale přemýšlím, jestli pro mě největším zážitkem na britské ambasádě nebylo dočítání Hukotu času ve frontě před ní. To je tak, když tam člověk stojí už od devíti, ač pouští až v deset, protože jinak bychom pak dlouho čekali, třeba hodinu, že jo J. Ale co to říkám, nadchnul mě i zpustlý palác vedle, co nikdo nevěděl, jak se jmenuje, i zahrada, i pohled na terásku zapadlou do střechy. A co teprve shortbread! Na zahradě Anežského kláštera jsem vzdala touhu mít tašku z plakátu ze Skálovy výstavy, jó, to by člověk musel být šikovnější, šikovně se to ale dalo svést na to, že dávám přednost po šití tašek toužícím dětem, to já umím, být s postranními úmysly hodná. Při vycházce s kunsthistorikem mě nejdřív tak moc zaujala krásná sukně jedné slečny, že už jsem i v kontaktu s autorkou, a pak jsme vycouvali, když někteří účastníci začali šířit moc velké dusno. I tak si pamatuju, že nemáme dobrovolně přenechávat centrum cizincům. Město jinak.

Bolavá

„Přestala jsem číst a momentálně pletu šály. Oranžovo-hnědou, hebkou růžovou, červeno-černou, temně zelenou a takovou žíhanou modrou…barvy si vybírám podle aktuální nálady… Až dokončím šály, možná zase začnu číst.“ Říká. V jednom rozhovoru. A pravdu má, nejde, mám pocit, zároveň číst knihy, chodit běhat, sledovat dění, starat se, něco tvořit, nebo jde jen po troškách, ve vlnách. Ve vlnách na šály. A že mi to zrovna teď vychází, číst a běhat, je spíš náhoda. „Ke dnu“ a potom znovu „Do tmy“, podruhé, málokdy čtu něco podruhé, teď snad, že jsem si potřebovala pojmenovat, v čem je lepší. Ve „Tmě“ úplně nevíte, čemu věřit, co je reálné, co fantazie, vypravěčka éterická víla a maniakální sběračka najednou. „Dno“ už pro mě trošku moc přesycené napětím, psaní dobré, ale ničím výjimečné, ale jak říkají hosté v tomhle rozhovoru o knize, pořád dobrý mainstream. To není odsudek, dobrého mainstreamu je prý pomálu, i když určuje úroveň kultury. Rozhovor doporučuju. 

Až díky zpoždění

jsem na to kápla, až když jsem si uvědomila, že z vlaku na autobus to možná v Trutnově nestihnu, až v tu chvíli mě napadlo, že do Prkenného dolu dá se možná dojít pěšky, a taky že jo, po červené. Dva vyšetřené dny nemusím strávit jen zahradě, uprostřed věčných dětských minihádek a velesporů, co by měl být člověk vděčný, že je jich svědkem…ale přece jen. Vždyť já můžu jít, sama jít. Kolem Rechenburgu, minout ho a pak se k jeho kamenným zbytkům škrábat lesem, přes Stachelberg, největší pevnost opevnění z roku 38. To snad ani nebyly Krkonoše, protože nikde skoro nikdo. „Jen v jednu chvíli, to jsem se lekla, vyšel proti mně z lesa…,“ vyprávěla jsem pak dospělým. „A nebyl skoro nahej? Toho jsme taky viděli,“ přerušila mě Káťa. Byl to pes a byl úplně nahej! Chudák asi nemocný, ztracený či vyhozený. Vytrénovaná z rumunských hor sehnula jsem se pro kámen, to stačilo, uskočil, ustoupil ke kraji cesty a pokorně mě nechal projít. Až jsem se za ten pohyb zastyděla. 

Nedospánky

Jak to, že jakmile člověk propřekládá noc, protože, jaké překvapení, furt do termínu odevzdávání zbývá dost času, až najednou…Zkrátka jak to, že hned po takové noci objeví se v š u d e po městě reklamy na spánek? Kdo to zařizuje, kdo platí ty prodejny postelí, voňavých polštářků a neproleželých matrací? Prý „spánek, který má duši“. Prý „Every day is a gift after a good night’s sleep“. Tsss  A můj den byl co? To snad nebyl dar after good night’s work? Jsem toho stihla! Třeba… povídat si s paní Peškovou, zabavit děti, dojet k našim zalejt kytky, koupit novou čelovku, vyhodit starou, dopít to víno, uvědomovat si další a další kraviny, co jsem v  překladu nechala. Mezitím uvařit. Pak koncert v Jazz Docku a ranní odjezd. Lipnický kurz po tolika letech. Tentokrát „pro velký“, třiatřicet let nejmíň, spíš víc, doma dobrá i rozpadlá manželství, vztahy, děti i neděti, práce, na týden ale bez toho všeho, na krkonošský boudě, v jednu chvíli blázniviny (taky v bahně), v druhou vážný debaty o životních hodnotách, spaní v lese, chození, běhání, tvoření, potní chýše, borůvky a tak. Vyprávět se to moc nedá, jen je to zase nutný dospat.

Neprázdninově podruhé

Fakt to není tak, že bych neměla co dělat a v půlce léta se nemohla dočkat zvonění, ale jak jsem ponořena v překladu a starání se a za oknem prší, tak si říkám: Proč se pořád proti sobě staví učení paměťové a „to druhé“ (váhám, jak ho nazvat stručně… diskusní, objevovací, nebiflovací). Pořád se jedni rozčilují, že bez nadrcení se vyjmenovaných slov to nejde, a když oponenti uznají, že to je fakt, že Litomyšl nevymyslíš, jsou na koni a pádí na něm pryč, z diskuse pryč, a spolu s býky memorovali by každou kravinu. A druzí zase naopak, že prý všechno se dá dohledat. A když ne, tak určitě jo. Hlavně spolupracovat. Čím dál tím víc si myslím, že základem je dobře nadrilovaný základ J a důkladné jeho opakování (pořád, po letech, doma, v Podolí) a potom stejně důkladné diskuse a přemýšlení. Problém je trošku v tom, myslím si, že pořád vymýšlet, jak opakovat a znovu se vracet a chtít to jinak, dá spoustu práce. A taky pro samý metafory nevím, jestli je jasné, co jsem chtěla říct.