Soukromá...

„Ti budou pěkně zpovykaní, to se těš, jenom proto, že na to rodiče mají. Škola se k nim bude chovat s úctou, jak ke klientům, všechno si nechá líbit a nedovolí ti dát horší známku než dvojku s hvězdičkou,“ slýchávám od bývalých kolegů, odezírám z pohledů, když jim řeknu, že jdu teď chvíli učit na soukromou školu. Nikdy na žádné soukromé školy neučili, děti tam neměli, ale vědí, přesně vědí. Já ne. Neplánovala jsem to takhle, vlastně mě víc zajímají znevýhodněné děti, jenomže taková nabídka… Někde se to potřebuji naučit, dostala jsem velkou důvěru učit, co jsem zrovna dvakrát nevystudovala. Navíc znevýhodněné jsou svým způsobem i tyhle děti, z různých důvodů nezapadají do často tak přesných představ státních škol. A otázka, kdo na co má, jó kdyby ta byla tak jasná. Vyprávěla mi tuhle dávno neviděná kamarádka, že za hodinu individuální přípravy k přijímačkám na právě ony „prestižní“ (kdyby mi tak někdo dokázal vysvětlit, co to slovo znamená) státní gymply platí se klidně až tisícovka! Kdo se k takovému vzdělání pak dostane, kdo ne a kdo se, ať už tam učí či studuje, kouká tak povýšeně? Otázky, samé otázky J. 

Jak jsem (ne)vyhrála

Byla jsem přihlášená, já,  žádná troškařka, že poběžím deset kiláků. Jenže to horko! V květnu, běh pro Paměť národa. Číslo jsme si vyzvedla večer, na sobotní jedenáctou už ale vyrážela dost rozhodnutá neběžet. Chtěla jsem jim hlavně poslat peníze, proč bych si tedy nakonec ve Hvězdě trochu „nedáchla“. Nechávám vyběhnout dav, vně kolem startovní brány (důležité) vyrážím za nimi dáchat a fandit, ti nejodvážnější fakt závodí, na trati povzbuzující nápisy typu „Nehoní vás nikdo s kvérem“. Vracím se s prvními vně kolem brány (opět důležité!), když tu slyším moderátora v cíli, co odchytává neodpadlé a padající na dojmy (a jestli za někoho běželi), jak trošku nejistě hlásí s pohledem na tablet: „Už by tu také podle mých informací měla být vítězka kategorie starších žen…“ A hlásí moje jméno J. To ten čip na čísle v baťůžku! Padáme smíchy. V měřícím voze, kam se jdu kajícně přiznat, už mě má slečna poznamenanou bokem, že mě na rozdíl od tabletu doběhnout neviděla. „Vy jste asi odstoupila, že jo?“ No, já vůbec nevyběhla. Ale poprvé jsme vyhrála nějaký závod.

Teď výborná výstava Paměti národa v Dejvické ulici. Protože nikde nezavřené, protože „všichni“ jdou kolem.

Hodně o rychlé změně společnosti.

Jdete-li kolem s dítětem, vysvětlíte něco bez problémů, něco sotva, něco děláte, že snad ani nevidíte (Myslím lidovou tvořivost z té doby: Aljošo, vrať se, mysli na sexuální využití Lenočky. Vrať se, vrať se, máma.)

                                                       

                                           Z různých úhlů.

Shakespeare a Josek

Poslouchala jsem v rádiu opakování jednoho dílu Setkávání s Jiřím Joskem, který včera zemřel,(nepřekládal jen Shakespeara, třeba taky Tracyho tygra, Na cestě…) a vzpomněla si, jak se nás na začátku července jedna v Sobotce jedna spolukurzistka snažila přesvědčit, že v Hamletovi Shakespeare říká, že pomsta, odplata nemá cenu, je zbytečná, nemůže to dopadnout dobře. Dělala to dost neobratně, my ale stejně neměli pořádné protiargumenty, nejsme žádní Hilští, že jo. A teď Josek uprostřed rozhovoru, který se mi už online nedaří najít, abych ho sem dala, vypráví, jak byl dramatik ve škole trénován v argumentaci (prý už tehdy mohl žák dostat od učitele zadáno „ty předstírej, že zastáváš tenhle názor, a hledej argumenty, ty buď proti“, nevím, jestli to už tehdy tak bylo, ale je to výborná věc) a jak možná i díky tomu dokázal ve svých hrách říct, že to může být „takhle i takhle“. Na rozdíl třeba od Čapka, který kupříkladu jasně ukazuje, že žít tři sta let být dobré nikdy nemůže. Svým způsobem drobnost a svým způsobem velká věc, co by si ji měl člověk zapamatovat, aby jen neopakovat do nekonečna, že Shakespeare je tak dobrý, protože je nadčasový.

S Jiřím Joskem jiné rozhovory třeba televizní tady a rozhlasový tu.

Krušné hory s trochou Indie

Spousty Čechů prý touží odstěhovat se někam na samotu, alespoň to psali tuhle v novinách, tak to musí být pravda. Těmhle se to povedlo, a to to ani nejsou Češi. Tedy Alice je, její manžel Anbu je Ind. A je to úplně pohádkový příběh, co mu/jim člověk drží palce, setkání přes coachsurfing, plány na život v Indii, jenže to klima tam – pro ni, těhotenství, Praha, ona touha (viz tři řádky výše), bez auta a s kočárkem objížděli Sudety a realitnímu makléři po absolvování pěti kiláků od nejbližšího spoje tvrdili, že „parkují kousek“. V nejkrásnějším (říkají a je to pravda) údolí Krušných hor koupili rozlehlý dům, bývalou vilu pekaře z německé vesnice (z té nezbylo nic), která pak sloužila pohraniční stráži a jako rekreační objekt ministerstva zahraničí. Mezi Jeleny jmenuje se dům teď. To místo je v mnoha směrech strašně silné, ze vzpomínek mrazí (to zase níže), krásně se tu ale bydlí. Bez mobilního signálu. Těm, co se jídlo nevejde do lednice ve společné kuchyňce, nabídne Alice vlastní. Společné indické vaření taky jde. (Žádné však extrémy, když dáváte na pizzu salám!, Anbu ujídá.) Nebo spaní v jurtě. Nebo procházky s lamami alpaka. Jóga, výlety, kola, běžky.

Rozpadlá továrna na cín. Nebezpečná, lákavá prolézačka.

Památník na místě zničeného kostela

A z oněch vzpomínek: V r.1962-64 jsem sloužil u pohraniční stráže na rotě Jelení.Vyhořelý kostel sloužil i úkrytu k pasených krav před nepřízní počasí, vyřezávaly se krovy na palivové dřevo. Před průjezdem cykl. závodu míru v r.1964? přijela ženijní rota a "uklízela" okolí! Kolem polorozbouraných samot vybagrovala buldozery jámu, kam pak opět buldozerem nahrnula ruiny staveb. Kolem kostela mezi stavbou a hřbitovem obdobně provedla buldozerem hluboký zářez tak, že vzala i část hřbitova. Obnažila rakve a kosterní pozůstatky. Následně kostel odstřelili a zahrnuli do zářezu a zarovnaly s terénem!! Kolem silnice vedoucí přes drátěný zátaras se před závodem zátaras zdemontoval. Kontrolní orný pás ze zamaskoval nakosenou trávou z okolních luk. Zapíchaly se do země malé jehličňany a z brigády přijely posily,které se rozmístily skrytě v oddrátovaném prostoru a průjezd ZM byl připraven!!! Každý si může sám posoudit co usilí,škod a znesvěcení předchazelo tomu, aby peleton ZM a jeho kompars vjeli z demokratického státu na území státu socialistického! To je postřeh vojína pohraniční roty,sloužícího 26 měsíců na Jelení. Z.Kolář

(http://www.zanikleobce.cz/index.php?detail=1136540; převzato ze stránek www.mezijeleny.cz)

Volání a válka

V době Varů je Sobotka, to mi nikdy festival nezažijeme, snad ani netoužíme, ale ozvěny, to jo. Tísňové volání, upoutávka je skoro ze samotného začátku a víc se moc nedá prozradit, snad jen, že z místnosti tísňové linky se za celý film nehnete, herci, co jsou v záběru, ti skoro nemluví, ale hlasy, zvuky v telefonu, ty jsou podstatné, zásadní věci se dějí mimo kameru, vlastně jako v životě, plus záběry jsou na jeho obličej, oči, ucho, ruce… A Studená válka, v něčem jsou si ty filmy podobné, v tom, že toho spoustu nevíme.„Válka“ je výběrem zásadních životních okamžiků, vyvozujete, co se stalo mezi nimi, vztah dvou hudebníků, jazzmana a zpěvačky nahlížený zdánlivě zvenku, ale přesto hodně intimní. A ta hudba k tomu, krásná lidová, zároveň dobře propagandisticky zneužitelná (Soubor písní a tanců vytanul mi na mysli), když pak upravená do jazzu, tak melancholicky líbivá, znovu vlastně zneužitá, ale jinak. Není prostor s hrdiny se sžít, jenomže jak se to děje všude jinde, nevadí mi, naopak, právě tohle zajímá, domýšlení, někdo by třeba řekl, že ne všechno sedí (to i u „Volání“), ale pak je taky otázka, co (všechno) chceme od filmu, že jo. Vizuálno třeba.

Jen neradit

Potkávala jsem dnes samé mladé ženy, co důrazně radily svým matkám. „Já na tebe volám, ty valíš dál, nevidíš, nevnímáš, musíš zpomalit, změnit to, používat víc oči, když hůř slyšíš,“ naléhala ta první na Budějovické. „Ty nesmíš utíkat, ale chodit rychlejc, protáhnout krok,“ vysvětlovala protichůdně druhá v autobuse do Krče. Jela jsem zalít k našim, totiž k mámě, táta zemřel na Velikonoce a já stejně říkám k našim a až teď začalo se mi o něm zdát. Divný, zmatený sny, v polospánku pak vím i nevím zároveň, jak je to doopravdy. Jedu zalít a zas padá na mě smutek, i když zemřel dobře, smí se to snad říct, že dobře, ve vysokém věku a rychle, spolu s tím smutkem vždycky i vděk. Taky za to, že do týhle fáze, fáze razení, fáze „zrychlit musíš, zpomalit musíš, víc koukat, pořádnějc dejchat“ jsme se nedostali. Kéž by nikdy a s nikým.

Ale dětem, nejen našim, radím v těchto dnech poslouchat Hajaju. Vendulka a Jirka ve Městě hraček. Kopecký. Nostalgie.

Dočista nelibový konec

Tak vám nevím, jestli ten každodenní kontakt s gympláky fakt udržuje člověka duševně svěžího a mladého, jak se občas tvrdí. Kéž by udržel alespoň při smyslech. Postavila jsem na katedru lahev, z Tchiba, nic extra. „Tý jo, libová láhev,“ ozvalo se z lavice. Neslyšela jsem, v tom byl ten problém, oni si mysleli, že nechápu, ale to zas já jo, tak těžký to nebylo, když jsem rozšifrovala zvukovou podobu, hned jsem byla v obraze (alespoň doufám!), zasmáli jsme se. Jenomže potom! Potom jsme to chtěla někomu převyprávět a… vůbec jsem si na to slovo nemohla vzpomenout. „Ne, ‚hovězí‘ to nebylo,“ běželo mi hlavou, „ale něco s masem jo.“

V úterý poslední hodina a pak konec, jsem z toho v nečekaných záchvatech úplně dojatá. Ze dvou studentek u automatu třeba, jedna druhé chce koupit tyčinku, je to hrozně hezký, mám ráda tyhle miniscénky, a padá na mě splín. Kdy a kde takový společenství z devadesáti procent skvělých malých lidí ještě zažiju?