pondělí 31. března 2014

Ten Terminus!

Jen herci, jeviště a text. Světlo! Žádné zbytečnosti, na jevišti točna, na ní dvě tyče. A ano, pak na konci ještě lano. Drsný Dublin. Poetický taky.


Hra Terminus od Marka O’Rowa v Celetné, co ji chci vidět ještě jednou. Jak říkám, příběhy ze současného Dublinu, rvačky, vraždy, přebraný chlap, bylo by to možná ohrané, kdyby to celé nebylo ve verších! V angličtině to prý zní, alespoň místy, o dost rapověji, do tak jiné, neúderné češtiny výborně převedla Ester Žantovská. Text sám sebe shazuje a je v něm spousta vtipných okamžiků, toť druhá věc, co – zdánlivě - nejde k oné drsnotě. Magický realismus, fakt. Střídající se dlouhé, naléhavé, intenzivní monology tří postav, souvislosti mezi nimi postupně vyplouvají. Ticho i řvaní. Ač jen tři herci, mnoho postav, které vidíte jen díky tomu, že je vidí oni, mluví k nim, hrají s nimi. Barbora Lukešová neuvěřitelná v tolika podobách. Závěr možná moc protažený, nebo moc naléhavý, ale asi tak má být. Pozor ovšem, zážitek je to náročný, dvě hodiny (a ještě o kousíček víc) bez přestávky. 

neděle 30. března 2014

My stuff - Mý věci - Kolik věcí k životu?



Psát o dokumentárním filmu, který jsem vůbec neviděla, je dost absurdní, uznávám. Jenže mně už o něm tolik lidí vyprávělo, že mám pocit, jako bych na něj koukala s nimi. Navíc myslím, že se spolu v rámci nějakého Jednoho světa na školách či něčeho podobného stejně jednou nemineme.

Režisér - Fin Petri Luukkainen - se z rozchodu s přítelkyní vzpamatovával nakupováním dalších a dalších věcí. Celkem pochopitelně to nebylo ono, pořád měl pocit, že to chce nějakou radikální změnu. I tak se rozhodl odvést všechno, skutečně úplně celý svůj majetek, do helsinského skladu. Zůstal mu holobyt a pravidlo experimentu, o kterém zároveň natáčel dokument: po celý rok si smí každý den dojít jen pro jednu věc, koupit nesmí nic. Začíná nahý u topení, během první noci, chráněn tmou a novinami vytaženými z popelnice, si doběhne …. No schválně, zkuste hádat… Kamarádka Lenka tipovala spodky, ale chyba lávky. Kabát totiž nejen zakryje daleko víc, ale dá se jím i přikrýt!

Nejzajímavější podle mého na tom celém je sledovat, kdy se „to“ zastaví, tedy odkdy člověk přestane další věc akutně potřebovat. Luukakainen (v rozhovoru v Respektu) říká, že „asi po dvou nebo třech týdnech, kdy už nemusel spát na zemi, ale na matraci, a měl dost oblečení“ se cítil docela dobře. K úplnému komfortu bych prý potřeboval dalších přibližně 100 věcí, to už by byly ale i sportovní potřeby nebo třeba kávovar. Ve filmu je zásadnějších okamžiků prý víc, včetně pochyb režiséra, jestli právě tohle zbavení se věcí je změna, která má smysl a kterou chtěl.

Dokument podle „očitých svědků“ zároveň vtipný i k zamyšlení vedoucí. Porůznu teď čtu docela často, jak lidem přemíra věcí vadí, deptá je, jak vyhazují, nekupují, recyklují, vyměňují, do života staré navracejí. Pro mě možná silnější než převyprávěný dokument je zážitek (také ho znám jen z vyprávění) známých mých rodičů, kteří se, jak už to tak bývá, stěhovali. Pohled na neuvěřitelný počet krabic je děsil, vůbec si nedokázali představit, co by v nich tak mohli mít. Dospěli tedy k rozhodnutí, že každou desátou prostě vyhodí, aniž by ji otevřeli! A tak udělali. Pointa je v tom, že později nikdy nezjistili, co v oněch bednách bylo (tedy až na jednu s ručníky pro děti do výbavy).


Všechno to zbavování se nepotřebných věcí, ať už tomu někdo říká dobrovolná skromnost nebo minimalismus, působí nadějně. Když se ale ještě vrátím k dokumentu-experimentu, nemůžu se zbavit pocitu, jaký je to strašný luxus mít možnost tuhle hru hrát (a chodit se na ni dívat a besedovat o ní a tak dále). Dobrovolně bydlet v prázdném bytě může jen člověk bohatý, ať už tu hranici bohatství máme kdekoli. Nabízí se tedy otázka, jestli to celé není trošku pokrytecké. Největší radost mi proto možná udělala informace, že režisér si ani po roce, po který točil a pro potřebné si chodil, většinu svých věcí nevyzvedl (až snad na nějaké srdcové výjimky) a žije si dál s málem. 

sobota 29. března 2014

Myšlení rychlejší řeči a René Marie

Přišel za mnou tuhle náš pan zástupce s větou:  „Ty jsi suplovala a oni postoupili!“ Vytřeštila jsem na něj oči. Ve skutečnosti chtěl říct: „Ty jsi včera suplovala za Hanku, která byla se studenty na volejbalovém turnaji, odkud postoupili dál, tudíž půjde i další čtvrtek. Mohla bys příští týden zase suplovat?“ (Ptal se, protože to znamená přijít o dvě hodiny dřív – takhle my se máme, klidně bych mohla říct, že ne). Ach tak! A já jsem se rychle snažila přijít na to, kam tak mohli z té mé jedné odsuplované hodiny asi tak postoupit … Do vyššího ročníku? Pedagogický majstrštyk, kdo umí, ten umí, že? J. O hodinu později volal kolegyni manžel: „Prosím tě, jsem v Mělníku a mají tady toho „kombíka“, já ho koupim, jo?“ A teď zase ona nestačila zírat, že budou mít třetí auto. Až po chvíli se ukázalo, že jde o kombinovanou koupelnovou baterii. Někdy zkrátka řeč myšlení nestíhá.

A mně se dneska ráno nějak pozastavil či zasnil mozek. V rádiu výborná hudba a on se – naštěstí – probral tak minutu před koncem pořadu, kdy ho napadlo, že by nebylo špatné zavnímat, kdo že to tak zpívá. René Marie! Ehm… ona je dlouho známá (byť začala kariéru prý nějakých dvaačtyřiceti… ale ročník 1955, takže…) to jen já ji neznám. Tedy teď už ano. Trochu. A jsem nadšená. Nedokázala jsem se rozhodnout, co sem dát, tedy tři J. Druhá skladba je propojením Ravelova Bolera a Cohenovy Suzanne. S výbornými muzikanty!








pátek 28. března 2014

Zahrada Jane Austenové


Divadlo a víno, zase Viola. Nepotřebuju vždycky sílu z pódia, co s člověkem zatřese, jeho otřese a myšlení mu změní nebo alespoň zásadně posune. Tohle je spíš „jen“  čerstvá hříčka, dobře napsaná. Výborně zahraná. Ovdovělá Paní Austenová s neprovdanými dcerami Jane a Cassandrou přemýšlejí, co s každoroční přeúrodou jablek. Matka by ráda zase zavařovala, džem s medem, levandulemi a zázvorem je jejím snem, ač ho v životě nespotřebují, Jane vehementně bojuje za punč, jablečné víno, prý si ho už jako staré panny mohou dovolit, podle Cass by se daleko více slušelo sušit křížaly, přeci jen, jsou dcerami reverenda. A že je to umění, nejde tu jen o zahradu, ale víc o život, plody a plody. Muži. Ti hlavně. Začínají smrdět a ženy plesnivějí. Metafory. Spisovatelka, co se nezaprodá, co se nevdá. Její sestra, osud podobný, jejich krásné rozhovory. Kdo co říkal a co si řeknou o nás. Ta hraje je jemná, jízlivá, veselá, soucitná a vtipná. Stejně jako Austenové dílo, i když se někdy vyzdvihuje jen „zobrazení doby“ a „postavení ženy“. (Ale ano, i tady se mihne pan Darcy J). Ze života autorky jen střípeček, jen takové nahlédnutí, za vidění ale stojí.


Fotky ze stránek Violy, nahoře Marie Málková (matka), Apolena Veldová (Cassandra) a Lucie Štěpánková (Jane). Lenky Lagronové hru režíroval Radovan Lipus. 


čtvrtek 27. března 2014

Kabelky z aut




Seděla takhle s kamarádem u piva. S tím, co vlastní vrakoviště. Povídali, vyzvídala. Co se pak s těmi všemi auty stane? Spálí se? I s pásy? I s těmi skoro novými, nepoškozenými pásy? - I s nimi. - A tak to je trošku škoda ne?

Divila se, litovala, zamyslela. Architektka. A začala z nich šít tašky. Kabelky, taštičky a baťůžky. Některé mají i původní přezky, buď jako zapínání, nebo jen na ozdobu - takové kabelkové brože. To všechno zaspas - zkrátka "zase pás" :).

středa 26. března 2014

Odpolední


Zjednodušovat! Všechno, nebo skoro všechno. Jít si Prahou, mít pocit zahlcení, chuť si sednout, pít, snít, vědět, že pak ještě víc zahlcenost zahltí. …. A pak: Jít Jungmannovou ulicí, zajít do paláce, vyběhnout mramorové schody.  


Velbloudi Tomáše Kobolky tu stojí spořádaně v zástupu, aby zjistili, kdo z nich dokáže nejelegantněji proskočit uchem jehly. Vedle ptáci zrozeni z letadla. Vedle továrna, co podobá se varhanům, komíny a napjaté obecenstvo. … Jak jednoduché, radost uprostřed dne, výstava k nakouknutí.  (Palác Adria, Galerie kritiků, Krásnější svět). 


úterý 25. března 2014

Takhle k ránu, takhle k jaru



Vím, vypadá to trošku pohřebně, ale není. Takhle dorazili/y v sobotu ráno domů - tulipáni. Krásné to bylo, četli jsme si, pospávali… inu, kdo ulehl do polštářů, nebylo mu pomoci… do Brazílie zavolali. A kdo že to chvíli tak chrápal?

Jaro. Zprávy z hor? V půlce března: „Na parkovišti už za letní ceny.“ K jeho konci: „V dnešních nočních hodinách vyjede rolba a skútr a upraví následující části magistrály.“ Áááááá. Do víkendu nenaděje. Studenti měli si tuhle vzájemně vysvětlovat slovíčko MELT (tát) a vybírali si za příklad tu sníh, tu čokoládu. Nu co se dá dělat, budu se muset spokojit s tou čokoládou!