Fernando Krapp

Kdyby se mě někdo ptal, co si spojuji s Vánoci, vzpomněla bych si na všechno podstatné a pak na loupání spařených mandlí a rozhlasové hry J. Nikdo se neptá, netelevizní dětství znamená nerozplývat se nad pohádkami a k loupání, pečení, uklízení, restům a tak dále pouštím si někdy pěkné drsňárny. Jako třeba dneska – Fernando Krapp mi napsal dopis. Téma dávné, milionkrát obehrané: Žena je nucena provdat se za muže, neboť jejímu otci pomohl z dluhů. Ona se do něj ale zamiluje. A on? Necita, ješita, manipulátor, tyran. On přeci nebude žít to, co se píše v románech. Navzdory obehranosti ale nedokážete odhadnout (alespoň já nedokázala), jak se vše bude vyvíjet. A potom ten závěr! Dvakrát jsem si ho pustila. Přesně tohle mám ráda, stylizaci, ale ne takovou, abych příběhu nevěřila, nenašla si paralely. Geniálně zahrané – Trojan, Myšička, Dočkalová, Lábus. Rozhodně nevánoční a ke slyšení do 25.

Nemáme dost

Nechtěla jsem to dělat. Nechtěla jsem otvírat debatu o uprchlících. Měla jsem strach, že se pohádají mezi sebou, se mnou, se sebou uvnitř sebe. Často je provokuju, říkám věci, které si tak úplně nemyslím, jen abych je dovedla…ke slovům, k argumentaci, k přemýšlení. Abych vyprovokovala sebe. Taky k přemýšlení. A oni to, většinou snad, chápou – že nejde zrovna o můj názor. Bála jsem se, že by to tak teď nemuselo být. Pak na tu debatu stejně došlo. Způsobem, který mi připadal laskavý, potenciálně nehádavý. A přišel argument, na který jsem (naivně) připravená nebyla. „Nemáme dost pro sebe,“ zaznívalo z jejich úst opakovaně. Zaznívalo uprostřed luxusu a vysvětlit opak nešlo… Vsuvka: Jedna česká televizní stanice, vyprávěl mi někdo, vysílá vánoční soutěž o limuzínu Jaguár, ve které lidé hlasují, zda si přejí zařadit do slosování o auto, nebo zda ho nemá získat nikdo a má být zničeno. Nemáme dost pro sebe. Konec vsuvky, konec mravouky.

Krása a zmatenost

Stará nádraží, lihovar a ledárny, pivovar, sklady a továrny, hangáry… Výstava fotek Hynka Glose v Nikon Photo Gallery na Újezdu. Brownfields zní to slovo, ale představte si jiná, ta z první věty. Na chvíli vejít, zastavit se, pobýt, jít dál. Stavby nefunkční, v dezolátním stavu, já z nich ale nedokázala být smutná. Industriální krása, často ve slunečním světle. Na Karlově mostě pak neprůchodno, naše oblíbená vánoční kavárna za divadlem zavřená, možná navždy. K tomu všichni zmatení. Psal mi kamarád, že neví, zda dorazí do hospody, ale případně ať od něj všem určitě popřeji všechno pěkné v roce 2017. (? aneb jak nenápadně naznačit, že nás alespoň rok nechce vidět J). Psala jsem já Jáchymu Topolovi, jestli by nemohl vyprávět o Revolver revue a samizdatu na našem dni plném přednášek a workshopů – 9.2. A on, že děkuje za pozvání, ale musí se omluvit, protože v lednu (!) je mimo Prahu. Snad ty Vánoce ve zmatku nepropásneme.

Mele se to

Pocity všelijaké. To když vám vyjde překlad knihy. Konečně! Knížka je to lákavá. Dobrá? Ne zase tak docela. Žádná tragédie sice, zklamání ale jo. To vám máte chuť postavit se v knihkupectví do sekce novinek a ty, co po ní sáhnou (ano, zdá se být ideálním dárkem po stromeček), přemlouvat, že jim ji snad raději zapůjčíte. Zároveň chcete, aby se prodávala.… Pocity jiné. Třeba když dostanete adventní kalendář! „Vy jste měla to neúplný dětství, chtěli jsme vám to vynahradit,“ říkali studenti, když mi ho předávali. Je obrovský, žádné čtverečky, ale hned celé figurky v něm. Pečlivě vybírali, abych tam měla hodně kvalitní čokolády. Když ho vybraný jedinec přinesl do školy, uvažovali prý chvíli, jestli si ho raději nenechají J. Ne nepřemýšlím, jak si teď ve třídě nenápadně postěžovat, do jaké země jsem – já chudinka – ještě nikdy nedostala letenku (jak tipují mí sarkastičtí kamarádi), To spíš dumám, jak se jim odvděčit. Autorské výtisky jim každopádně rozdávat nebudu. 

Much Ado... v Kolowratu

Nedělím divadelní inscenace na klasické a moderně pojaté, viděla jsem špatných těch i těch hodně a dobrých víc, z obou skupin. Hranice probíhá jinudy. V Kolowratu už nějaký čas nehraje „Národní“, ale Prague Shakespeare Company, výborně. Soubor cizinců odevšad, profíků i poloamatérů, mnozí mají vedle hraní běžné zaměstnání, někdo je britskou velvyslankyní, jiný pracuje za barem. V sobotu premiéra Mnoha povyku pro nic. Chvilku jsem sledovala zaraženě, pak se přistihla, že jsem dost nadšená. Pojali to jako rozhlasovou hru z válečného Londýna, herci jsou vojáci a ošetřovatelky, vysílá se na frontu a do Čech. Je to komedie, říkali jsme si o přestávce, proč by si s ní nepohráli. A po přestávce přeruší živé vysílání nálet, z venku je slyšet střelba. Taky česká hymna s anglickým přízvukem. Člověk myslí na všelicos. A přeci je to Shakespeare, jazykově vtipný, s láskami zatajenými, převleky… Jděte, zaujmete-li místo včas, uvidíte i na titulky!

(Nevejde se na osm řádků vždycky vše. Třeba že si stejně myslím, že i v rozhlasové hře na jevišti by herci mohli umět text nazpaměť. Ale zase... ty další povolání k tomu. Nebo že postava Konráda byla karikovaná na mě už moc. Klady převyšují. Na fotce velvyslankyně ve Večeru tříkrálovém. Jan Thompson je překvapivě jméno ženy :)). 

Co jsme nedostali :)

Dětem se nemá kupovat vše, nač si vzpomenou. Známá věc, leč pravý důvod možná zůstává mnohým utajen. Přece aby měly později o čem mluvit v hodinách angličtiny! Protože když se studentů zeptáte, co nikdy nedostali, ač si to strašně přáli, neslyšíte žádné „panebože… to teda vůbec nevim, co bych řekl ani česky“. Na tvářích objeví se teď už pobavený úsměv, v očích ale ještě rozhořčení nad dávnou nespravedlností. A spustí: tašku s Harry Potterem, protože byla tmavá, velká a vůbec z pohledu rodičů celá divná, autíčko na dálkové ovládání, pro holčičku nevhodné, boty s kolečky v podrážce, šíleně nezdravé pro nohy. Ale stejně triumfuji já, protože já jsem nikdy nedostala adventní kalendář! To prý raději pořádnou velkou čokoládu, říkali, za těch pár čtverečků příšerné kvality rozhodně utrácet nebudeme. Polykám otázku, jak to, že to teď u vnuků najednou nevadí, a zpětně děkuji, mám alespoň o čem mluvit v hodinách angličtiny. A ty soustrastné pohledy z lavic! 

Smutno k svátku

Na Albertově jsme nebyli (teď ani tehdy). Ten přibližně třicátník s rodiči však očividně ano, když jsme je dneska v centru míjeli, pochvalovala si maminka, „jaké to bylo letos hezké, žádné pískání, žádná rajčata“. „Jo, jo, už tu chybu nezopakovali,“ souhlasil syn. A já o tom od té doby smutně přemýšlím a asi ještě chvíli budu, říkám si, jestli to mohli myslet jinak, než jak se bojím, totiž že chybou bylo pustit tam lidi protiprezidentského smýšlení, chybou bylo pustit tam studenty, chybou bylo… Při tom stýskání náhodou zjišťuji, že v rozhlase i letos zopakovali krátký fejeton Jany Šrámkové, můj zamilovaný, trošku o Listopadu, o panenkách z Holandska, víc o paměti a ještě jiných věcech, taky o „já, já, já“. „Cpala“ jsem ho případným čtoucím už loni, tuším, že někdo psal, že ji pak nenašel (a já ostuda ani nereagovala), ona je to s tím rozhlasovým archivem někdy legrace, věci tam často zůstávají krátce, pro všechny případy tedy druhý pokus. Je to jen chvilička.