Když s někdo chová krásně...

Mám potřebu podělit se o zážitek, o pocit, i když se mě na něj nikdo neptal. Vyprávím ho všude – z očí do očí, na FB, tady taky. Před prvním kolem jsem hlasitě prohlašovala, že postoupí-li proti Zemanovi Horáček, volit ho budu, ale dost se sebezapřením (důvody jsou dávno jedno, po tom, řeknu dál, ještě víc). A pak mi spadla brada a koukala jsem, co v těch čtrnácti dnech dělá, jak pan Drahoše podporuje, nejen billboardy, jak s ním chodí na debaty… To by mnoho lidí nedokázalo. Takový důkaz, že mu jde skutečně o věc. (A samozřejmě obdiv i Hilšerovi, jen jak by volit jeho bývalo trošku snazší, tolik mě to asi nepřekvapilo.) I jsem mu to napsala. Já vám na sobě najednou úplně fyzicky cítila, že když se někdo ve společnosti viditelný chová slušně, čestně, příkladně… prostě normálně hezky, taky vás to najednou nutí chovat se líp. Pro tohle je hlavně škoda, že tam ještě nějaký čas bude strašit prolhaný, hulvátský alkoholik. A velkou bezmoc cítím, když okolo sebe slyším důkazy, jak moc znamenaly ony billboardy se slovíčkem „stop“.

Ve třech slovech

Dnešní text bude ješitný a sebestředný, jenomže když já chci říct něco o umění, které obdivuju, o schopnosti sdělit hodně v málu, v půlvětách, ve třech slovech. S koncem června skončím i já po strašlivě předlouhé době na jednom gymplu, nenaštvaná, nezdeptaná (alespoň doufám, že to k tomu nedospěje). To je normální. Jak bude dál, to ještě není úplně jasné, nerouhat se, hlavně se nerouhat, pořád to vypadá (klepu do dřevěného stolu a zběsile i do umělohmotné klávesnice, pro jistotu), že práce je a bude dost. O tom jsem ale mluvit nechtěla. Chtěla jsem mluvit o reakcích okolí na mé definitivní rozhodnutí. Tedy o jedné. O tom, co mi řekl chlap, kterého si ho moc vážím, pan ředitel to nebyl. „Co ti budu povídat, slavit to nebudem,“ prohlásil. Co na tom, že někteří asi ano. V těch třech slovech, v intonaci, jakou to vyslovil, v tom bylo všechno, žádné mazání medu, žádné přemlouvání, přesto respekt a ocenění a trocha smutku a díků, to já si snad budu pamatovat do konce života, jihnu. A vděčná jsem, to abych kompenzovala onu ješitnost. Takhle já bych chtěla umět jednat s lidmi. Hezky, jasně, napřímo, abych to měla v hlavě bez velkého dumání.

Bellové Jezero

Rádio jo, rádio já poslouchat budu, rozhlasové hry a knížky,podle mě vůbec pro ty, kdo jsou líní nebo neumějí číst, naopak, je k nim potřeba zvláštní druh soustředěnosti, že ji nemám, trénuju. Nemůžete si je pouštět jen jako kulisu... tu vám padne do oka zapomenuté cosi v koutě, jdete to zvednout, pak že si namažete chleba a hned máte myšlenky kdoví kde a abyste poslouchali od začátku. Baví mě, co jde vyčíst z hlasů, nálada, problémy, tvář, prý i zdraví, říkají znalci, že tlustý hubeného nenamluví, že jinak dýchá, že mu nikdo věřit nebude. 

Teď čte na Vltavě Petra Špalková Jezero Biancy Bellové. Občas si říkám, že nemusím číst všechno, ale chci vědět, o čem se to tolik mluví, znát příběh kluka, co pátrá po své matce, fascinuje mě Bellové inspirace fotkami Aralského jezera, téma ekologické katastrofy, země po smrti diktátora, dystopie. Zároveň tuším, že jazykově, stylisticky nepůjde o takový skvost, poslouchat stačí. Špalková začala včera, ještě pár večerů bude pokračovat, vždycky v půl sedmé, ale člověk může samozřejmě z archivu. Zatím ponuré, poutavé, pěkné. Doporučuju. I tohle video z natáčení. 

https://www.facebook.com/CRoVltava/videos/10155067610427623/

Jepičí život papíru

Ještě jsme stihli poslední den výstavy betlémů v Betlémské kapli.a je po všem. Maminku jsme přesvědčili, že to na stromech v betlému z Krušných hor asi fakt nebudou olivy a od vedle pak slyšeli dětský dotaz, jestli se Ježíšek narodil v Čechách. Do příštích Vánoc bych potřebovala, aby někdo vymyslel zero waste variantu balicího papíru. I když právě maminka ji praktikovala už o desítky let dřív, než se tomu tak začalo říkat, jó, to ještě nepečené cukroví bylo nepečené, žádné „raw“, a mně vždycky připadalo poněkud společensky nepřípustné vyprávět, jak zpod stromečku zachraňuje nepomačkané papíry, abychom do nich zase balili za rok. Ne, dárky fakt nevypadaly nijak hnusně, jen jsme občas měli pocit, že už jsme je někdy viděli J. Bezobalovosti nepropadám nijak zásadně, kráčím k ní minikrůčky, to množství odpadu, co člověk denně vyprodukuje, to mně ale děsí. Dilema potřebnosti papíru a jeho života v délce někdy snad až vteřin, zatím řeším nákupem u charit, asi že používáme víc izolepu či proč, zachraňovat ho do dalších let už se nějak nedaří..

Místo splněných přání

V bistru jménem The Place sedí každý den muž. Nevíte, kdo to je. Ďábel? Bůh? Lidé za ním přicházejí a žádají splnění svých přání, někdy životně zásadních, zachránit blízkého, zachránit pro sebe, jindy směšná, banální. A on říká „To by šlo.“ Jenže nic není jen tak, žádající dostane za úkol vykonat něco hnusného. Něco zlého, zásadně nepřijatelného. Co pak? Kývá, couvá, odmítá, zvažuje, vrací se, mění přání, koná jen tak napůl, lže, znovu zvažuje… Místo splněných přání režiséra Paola Genovese, toho, co natočil Naprosté cizince. I v Místu je jako v Cizincích určitá schematičnost, ale hříčkou není, ani komedií, jak film někde inzerují. Není ale ani jen drsný, svým způsobem zvláštně smířlivý, chápající, nadějný. Viděli jsme ho včera a mě nějak pasuje k silvestrovskému bilancování. Jsou v něm otázky. Co jsme schopni obětovat, kdo nás k čemu nutí (nebo si to jen myslíme?), co si přát, jak si přát, co pro to udělat, co vzdát, co zlého v nás… Nebo úplně jiné. Vše jen v onom bistru, v rozhovorech. Někdy od půlky jsem si přála, aby měl otevřený konec, což se mi nakonec částečně vyplnilo a mám ho v hlavě a říkám si, jestli to bylo dobré přání. Asi jo.

Z přečteného, z viděného

Útlá knížka Miloše Doležala Jízda na skle ochcanou strání. Podle jednoho obrázku, zážitku z dětství, prozrazovat nebudu, ale příhoda je to pěkná, hořce vtipná, uvěřitelná, bolestivá, symbolická. Mám ráda tyhle vzpomínky ve formě střípků, víc než ucelené texty, ačkoli nechápu, jak přesně se píší, dětským pohledem dospělého, ten nutně zná souvislosti, které dítě nemůže. Co jsou doopravdické vzpomínky, co přídáno? Asi nezáleží. Poskládáno, pointováno. První třída. Školní budova stojí na náměstí – bývalý okresní soud, k němuž byla zezadu přilepena věznice, ve které bydlí školník a nachází se sklad civilní obrany. Lepší obraz školského systému nemůže být.

A v Galerii Českých center v Rytířské výstava maket scén scénografky Ivy Němcové. Malinkaté „pokojíčky“, do sluchátek si můžete pustit kousky her. Zemřela v pětatřiceti, stihla hodně. Dělala i klipy (pro The Tap Tap), design, kostýmy k filmům (Gottland), interiér Café v lese. Zadní strany různých scén bývají všelijaké, v divadle, v životě. 

Podoby Vánoc

Dětské Vánoce měly podobu něžných přání – „chci jehlu, o kterou se nepíchnu“ –, „kandidovaného“ ovoce ve vánočním pudinku, reakce „Živýho?“ na zprávu o tom, že bratranec dostal ježka v kleci, a absurdního pobavení, že pan premiér-nepremiér má taky cosi společného s OLAFem. Já ve snaze obohatit sváteční stůl vytvořila jako doplněk druhou verzi bramborového salátu s červenou řepou (a vajíčkem, kyselou okurkou, cibulí a jogurto-majonézou) a opět, co se vánoční stravy týče, šlápla vedle. Pro devítiletého vybrala Babičku drsňačku, abych slyšela „Jé, tu už mám“, a to jsem byla ješitně pyšná, že zrovna o jeho knihovničce mám přehled. A na den, na který jsem věnovala ségře bioložce lístky do divadla na hru s grantově-genetickou tématikou, že pohlídám děti, jsem sama dostala lístek na Collegium 1704. Přesto neironicky, bylo to moc pěkné. Dospělé Vánoce měly podobu nočních hovorů o kandidátech, za čtrnáct dní to přijde, o strachu, co se může stát, když tolik lidí v bublině prohlašuje, že první kolo je od toho, aby si volili svého ideálního, ve druhém pak prý už určitě budou Drahoše. Jen aby to šlo.