Je to k neuvěření, ale můj dědeček byl z pohádky. Vážně, on tak i vypadal - bělovlasý, kulaťoučký, s hůlkou v ruce. Jenomže to nestačí, řeknete si asi. Tak dál. Znal dětský ráj i spoustu básníků. Ač ráj byl podle jména dětský, mohl do něj chodit jen on a my jsme se vždycky dožadovali vyprávění, co se tam od posledně změnilo. Hned u vchodu padaly párky ze stromu přímo do rybníčka s vařicí vodou a o kus dál jste si mohli sjet na čokoládových lyžích ze šlehačkového kopce. Ten jeho ráj byl jak vidno rájem gurmánů, ostatně při žádné návštěvě u nás se nezapomněl zeptat, jestli my děti dobře jíme. Ráj si vymyslel, básníci byli opravdovští. Taky spisovatelé a herci. Když už bylo dávno jasné, že s jídlem problémy nebudou, ptával se, co právě čteme. A do obálek k svátkům a narozeninám vkládal bibliofilské výtisky i dávno potom, co bláznům do krásných knížek přestal být předsedou. Máma s ním jako malá chodila při jeho lékařských službách do Národního a hrozně se prý bála, že se někomu něco stane a on ji nechá v hledišti samotnou. Těžko říct, co z představení měla. A s jakou se asi na jeviště chodilo hercům, když se jim doneslo, že zasahovat případně nebude pohádkový dědeček, ale patolog. Ano, byl přednostou Ústavu soudního lékařství. Na soudním s rodinou i bydlel - v patře, ve sklepních prostorách byla márnice. Svým dcerám říkal, ať se nebojí, že ubližují jen živí, a pro nás psal ve stáří legrační detektivky. Před mnoha lety, v dobách nepohádkových, prováděl pitvu národem milovaného politika, co možná skočil z okna, možná ho shodili. Až o padesát let později jsem si byla jistá, že už ho nikdo nemůže nutit lhát, že říká pravdu o tom, co se tenkrát stalo. A co se dělo všechny ty roky potom? Čím zaplatil za to, že může vést za komunistů ústav a cestovat po celém světě? Nechci to vědět a nebudu pátrat. Po pohádkových dědečcích má zůstat tajemství.
Žádné komentáře:
Okomentovat