neděle 16. prosince 2012

Kniha roku


Anketu Lidových novin o nejlepší knihu roku, nebo spíš knihy, mám moc ráda a jak LN jinak nekupuji, neb přečíst bych je nestihla, takhle jednou v roce, to jo. Jasně, jako v každé anketě i tady jsou to pouze subjektivní názory více než dvou set hlasujících, ale přesto... Lidovky vždycky těsně před Vánoci zveřejní nejen pořadí na prvních místech, ale také hlasy všech! oslovených, kteří svoji volbu zaslali včas. A oni neuvádějí jen tři tituly, ale také zdůvodňují, glosují. Jsou mezi nimi samozřejmě hlavně literáti, kritici, překladatelé, ale najdete tu i genetika či architekta. A v sobotní příloze Orientace vyšly další recenze, rozhovory, krátké informace o knihách. Pro mne má anketa ještě jednu dimenzi - často se jí při výběru dárků řídí můj tatínek J. Někdy se tedy dá ježíškovské překvapení odhadnout, to ale není v žádném případě kritika.

 

Jak tedy letos? Překvapivě možná. Na prvním místě s patnácti hlasy kniha Miloše Doležala „Jako bychom dnes zemřít měli“. O faráři Josefu Toufarovi, knězi, kterého v roce 1950 po tzv. „čihošťském zázraku“ umučila STB. Vydalo ji malé pelhřimovské nakladatelství, dvě větší oslovená před ním se zalekla toho, čím je knížka obzvlášť hodnotná - nějakých sedmi stovek fotografií. Mohlo by se zdát, že o příběhu bylo napsáno již dost, tedy vše co se ví. Leda snad, kdyby se někomu podařilo objasnit onen „zázrak“, tedy nevysvětlitelné pohyby kříže nad oltářem během kázání o adventní neděli. STB vinila kněze a chtěla po něm doznání, žádné důkazy však neměla, neprokázal se však nikdy ani opak, totiž že vše bylo zinscenováno právě touto organizací. Básník a publicista Doležal s žádnými novými objevy ani senzačními odhaleními nepřichází, je však první, kdo se zabývá životem Josefa Toufara před jeho působením v Čihošti. Sám říká, že pohnutkou k sepsání knihy mu byla „naléhavá touha pochopit, kdo Josef Toufar byl, proč se to stalo zrovna jemu“. A dochází k přesvědčení, že to nebyla náhoda, že „kněz nebyl žádný růžolící snílek v kolárku, který by se vznášel nad realitu a jen se nějak pasivně připletl do dějinného soukolí, které ho rozdržilo.“ Tématem se zabýval od svých gymnaziálních studií, teď je mu dvaačtyřicet.


Jakkoli hrůzné téma, těším se na tu knížku, tatínku. Děje se mi občas, že objeví se mi nějaké téma v životě a začne se řetězit,  neodbytně připomnínat. V pátek jsem si na ni v Respektu přečetla recenzi a pak se v deset večer vrátila do školy, kde studenti pořádali filmovou noc. Šla jsem bez konkrétního cíle, program jsem předtím jen tak přelítla, říkala jsem si, že si určitě vyberu. A ve dveřích potkala kolegu, který měl jasno a mířil na film „In nomine patris“. Film o kom? O knězi Toufarovi. Tak jsem šla s ním.

A jak to bylo dál? V anketě myslím.
Inu takhle J - třeba ještě nějaký Ježíšek najde inspiraci:



2. místo (11 hlasů)
Darmata
Petr Hruška (Host)

3. místo (10 hlasů)
Povídky
Jan Zábrana (Torst)

4. místo (9 hlasů)
Jméno Vokolek
Věra Matoušová, Jan Šulc, Václav Vokolek (editoři) (Torst)

5.–7. místo (8 hlasů)
Rybí krev
Jiří Hájíček (Host)
Březiniana II
Petr Holman (Triáda)
Joseph Anton. Vzpomínky
Salman Rushdie, překlad Barbora Punge Puchalská a­ Lukáš Nový (Paseka)

8.–11. místo (7 hlasů)
Mondschein
Ondřej Štindl, Josef Bolf (Argo)
Podzemní práce
Viktor Karlík (Revolver Revue)
Saturnovy prstence
W. G. Sebald, překlad Radovan Charvát (Paseka)
Jak se dělají filosofie
Zdeněk Vašíček (Triáda)

12.–15. místo (6 hlasů)
1Q84
Haruki Murakami, překlad Tomáš Jurkovič (Odeon)
Vědomí konce
Julian Barnes, překlad Petr Fantys (Odeon)
Žítkovské bohyně
Kateřina Tučková (Host)
Daniel Stein, překladatel
Ljudmila Ulická, překlad Alena Machoninová (Paseka)

Žádné komentáře:

Okomentovat