Anketu Lidových novin o
nejlepší knihu roku, nebo spíš knihy, mám moc ráda a jak LN jinak nekupuji, neb
přečíst bych je nestihla, takhle jednou v roce, to jo. Jasně, jako v každé
anketě i tady jsou to pouze subjektivní názory více než dvou set hlasujících,
ale přesto... Lidovky vždycky těsně před Vánoci zveřejní nejen pořadí na
prvních místech, ale také hlasy všech! oslovených, kteří svoji volbu zaslali
včas. A oni neuvádějí jen tři tituly, ale také zdůvodňují, glosují. Jsou mezi
nimi samozřejmě hlavně literáti, kritici, překladatelé, ale najdete tu i
genetika či architekta. A v sobotní příloze Orientace vyšly další recenze,
rozhovory, krátké informace o knihách. Pro mne má anketa ještě jednu dimenzi -
často se jí při výběru dárků řídí můj tatínek J. Někdy se tedy dá
ježíškovské překvapení odhadnout, to ale není v žádném případě kritika.
Jak tedy letos? Překvapivě
možná. Na prvním místě s patnácti hlasy kniha Miloše Doležala „Jako bychom dnes zemřít měli“. O
faráři Josefu Toufarovi, knězi, kterého v roce 1950 po tzv. „čihošťském
zázraku“ umučila STB. Vydalo ji malé pelhřimovské nakladatelství, dvě větší
oslovená před ním se zalekla toho, čím je knížka obzvlášť hodnotná - nějakých sedmi
stovek fotografií. Mohlo by se zdát, že o příběhu bylo napsáno již dost, tedy
vše co se ví. Leda snad, kdyby se někomu podařilo objasnit onen „zázrak“, tedy nevysvětlitelné
pohyby kříže nad oltářem během kázání o adventní neděli. STB vinila kněze a
chtěla po něm doznání, žádné důkazy však neměla, neprokázal se však nikdy ani
opak, totiž že vše bylo zinscenováno právě touto organizací. Básník a
publicista Doležal s žádnými novými objevy ani senzačními odhaleními
nepřichází, je však první, kdo se zabývá životem Josefa Toufara před jeho působením
v Čihošti. Sám říká, že pohnutkou k sepsání knihy mu byla „naléhavá touha pochopit, kdo Josef Toufar
byl, proč se to stalo zrovna jemu“. A dochází k přesvědčení, že to
nebyla náhoda, že „kněz nebyl žádný
růžolící snílek v kolárku, který by se vznášel nad realitu a jen se nějak
pasivně připletl do dějinného soukolí, které ho rozdržilo.“ Tématem se
zabýval od svých gymnaziálních studií, teď je mu dvaačtyřicet.
Jakkoli hrůzné téma, těším se
na tu knížku, tatínku. Děje se mi občas, že objeví se mi nějaké téma v životě a začne
se řetězit, neodbytně připomnínat. V pátek
jsem si na ni v Respektu přečetla recenzi a pak se v deset večer
vrátila do školy, kde studenti pořádali filmovou noc. Šla jsem bez konkrétního
cíle, program jsem předtím jen tak přelítla, říkala jsem si, že si určitě
vyberu. A ve dveřích potkala kolegu, který měl jasno a mířil na film „In nomine
patris“. Film o kom? O knězi Toufarovi. Tak jsem šla s ním.
A jak to bylo dál? V anketě
myslím.
Inu takhle J
- třeba ještě nějaký Ježíšek najde inspiraci:
2. místo (11 hlasů)
Darmata
Petr Hruška (Host)
3. místo (10 hlasů)
Povídky
Jan Zábrana (Torst)
4. místo (9 hlasů)
Jméno Vokolek
Věra Matoušová, Jan Šulc, Václav Vokolek (editoři) (Torst)
5.–7. místo (8 hlasů)
Rybí krev
Jiří Hájíček (Host)
Březiniana II
Petr Holman (Triáda)
Joseph Anton. Vzpomínky
Salman Rushdie, překlad Barbora Punge Puchalská a Lukáš Nový (Paseka)
8.–11. místo (7 hlasů)
Mondschein
Ondřej Štindl, Josef Bolf (Argo)
Podzemní práce
Viktor Karlík (Revolver Revue)
Saturnovy prstence
W. G. Sebald, překlad Radovan Charvát (Paseka)
Jak se dělají filosofie
Zdeněk Vašíček (Triáda)
12.–15. místo (6 hlasů)
1Q84
Haruki Murakami, překlad Tomáš Jurkovič (Odeon)
Vědomí konce
Julian Barnes, překlad Petr Fantys (Odeon)
Žítkovské bohyně
Kateřina Tučková (Host)
Daniel Stein, překladatel
Ljudmila Ulická, překlad Alena Machoninová (Paseka)
Žádné komentáře:
Okomentovat