Když zatlačíte špičkou tužky do papírového kolečka z děrovačky, máte podšálky pro čajové dýchánky. Z bublin ztvrdlého lepidla je umyvadlo plné mýdlové vody na rozbolavělé nohy. Z kloboučku žaludu se stane miska, z víček od zubní pasty komíny zaoceánských parníků, z větviček pštrosí nohy a z kovového očka nůžtičky. Ze sirek máte polena, kapky zpečeného těsta jsou skotské lívanečky, z hřebíčků jsou pomerančovníky, pomerančová kůra je tobogan, ze stopek od pomerančů jsou řady rostlin v zahradě, ze síťovky pletivo kolem tenisového kurtu a čárový kód je přechod přes ulici.
Z polystyrenu jsem vyrobila sněhuláka a z bílého papíru husy letící v řadě za sebou. Zavěsila jsem je na provázku přes měsíc. Ze své prořídlé peřiny jsem vytáhla trochu prachového peří a pustila ho dolů, aby spadlo na města, moře, kopce a jezera. Zasněžila jsem domy, obchody, pošty i školy. Nechala jsem zledovatět silnice, zatarasila mosty a na elektrické vedení připevnila bílé modelovací drátky. Na staniolové jezero umístila bruslaře z tvrdého papíru a na kopec rozdováděnou partu, která sjížděla dolů.
Náhodou jsem se při tom škrábla do ruky a ani jsem si toho nevšimla. Zdřevěněly mi nohy. Zadupala jsem a znovu si sedla.
A druhý den na ulicích závěje. Umí Julie dělat zázraky? Vypadá to tak, musí si to ale ještě ověřit. A právě o tom kniha Grace McCleenové pro mě je. O víře a o pochybách! Takhle to vypadá strašně vážně a o vážné věci také jde - Juliina maminka zemřela při porodu (a holčička si to dává za vinu), tatínek se v ocelárně odmítá připojit ke stávce a jako „stávkokaz“ dost zakouší, členové náboženské sekty, do níž tatínek a s ním pochopitelně i Julie patří, nejsou v domácnostech vítání, Julii se i kvůli tomu spolužáci vysmívají a šikanují ji. Hlava v záchodě je pouhý začátek.
Ta knížka se čte dobře, rychle, je poutavá, ale ne strhující. Je nejednoznačná, zvláštně nejasná. V mnohém uvěřitelná - v popisu fantazií malé holky, v jejích úvahách o tom, za co všechno může, v tom, jak dokáže pozorovat svět kolem sebe, v příběhu samotném. V mnohém míň, nebo je interpretace daleko složitější - její úvahy o nicotě, prázdnotě, rozhovory s Bohem.
A potom závěr. Mám na sebe trochu vztek, ale musím to napsat. V jednu chvíli, v samém závěru, na takové třetí stránce od konce, jsem měla pocit, že se schyluje ke katastrofě. V tu chvíli mi to „docvaklo“, myslela jsem si, že budu muset knížku na chvilku zavřít a zastavit se. A ono ne. Neudělala to. Po milionté se mi potvrdilo, jak chceme někdy od literatury něco úplně opačného než od života. A ještě jednu věc jsem si znovu ověřila - knížky (ale i divadelní představení třeba) - o kterých nemůžu hned říct, že mě nadchly, mi zůstávají dlouho v hlavě. Nebo se vracejí.
Žádné komentáře:
Okomentovat