úterý 15. ledna 2013

Co říkát o knihách dopředu?


Jak přesvědčit blízké (i ty vzdálenější J),že tak která kniha stojí za přečtení? Nejlepší by snad bylo jen „to je skvělý, to si přečti“. Jenomže to někdy nestačí. A víc? Co říct víc, abych nezkazila zážitek? Nejde jen o pointu, ale taky o to, jak se vše postupně otvírá přeci.

 

Ostrovu Sukkwan od Davida Vanna četla jsem se poprvé u Soni Malinové. Prý (tedy mimo jiné, jasně): Přesně v půlce dojde ke zvratu a vy si říkáte: Bože můj, to snad ne! Bylo to tak šílené, že jsem musela na chvíli knihu zavřít.

A tak jsem se do ní pustila - tedy do knihy, ne do Soni (a to výše nepíšu jako výtku, to jen si tak sama přemítám, co prozrazovat). Bylo to zvláštní,číst s tím vědomím. Kdy přesně je ta půlka? Otec a malý syn v aljašské divočině, to napětí ale nebylo podlé mého dáno jen mýmčekáním na zvrat, ale zvraty v chování toho muže, jeho místy nebetyčnou neschopností, místy velmi odhodlaným chováním i činy. A pak se to stalo. Druhá polovina měhrůzostrašně fascinovala, víc neřeknu!

Vann bývá někdy přirovnáván k Cormacu McCarthymu. Od něj jsem četla jen Cestu a musímříct, že mnou, na rozdíl od jiných, úplně neotřásla. Snad nejsem takovou cynickou. Byla na mě moc vykonstruovaná, připadalo mi, že moc vidím autorovi do hlavy, že příliš dobře chápu, co chce ukázat… a to na mě zkrátka tolik nezabírá. Ostrov byl pro mne silnější, silnější ve své uvěřitelnosti a -navzdory polovičnímu prozrazení - i ve své neodhadnutelnosti.

A ještě jedna knížka. Právě dočítám Stalinovy krávy od Sofi Oksanen. Hodí se mít kamarády korektory a redaktory v různých nakladatelstvích, kteří občas naznačí, co by se mi líbit mohlo. Tenhle román líbil se mi moc.

 

Z velké míry autobiografický (ale beletristicky zpracovaný) příběh finsko-estonské autorky. Dvě velká témata: život dívky trpící poruchou příjmu potravy, tedy anorexie i bulimie prožité, „zevnitř“popsané, žádné, a vztahy mezi obyvateli tří zemí - Finska, Estonska a Ruska, nejprve tedy Estonska uvnitř Sovětského svazu. Estonky jako lehké děvy pro Finy, ti pak pro Estonce jako bohatí „příbuzní“, kteří samozřejmě dovezou cokoli. Navíc se v románu propojuje v krátkých kapitolách několik časových rovin: sovětský teror 40. a 50. let v Estonsku, léta 70., léta 90. Transporty na Sibiř, prázdné obchody. V kraťoučkých kapitolách mezi obdobími skáčeme, ale zmatené to není; nejkratší kapitola má dvě slova: „Umřel Stalin.“ Postupné odhalování souvislostí, skládání obrázku. Dívka, která nepatří nikam, i proto chce být v něčem dokonalá. Rozpolcená osobnost, čtení neveselé, ale pohlcující.

2 komentáře:

  1. Ten Ostrov vypadá zajímavě, zařazuju do seznamu "to read". Cesta se mi líbila a kupodivu mi ani nepřišla až tak temná, ale nevím, jestli bych to vnímala stejně teď, když mám dítě (vzpomínám si, jak o ní psal Maaristan z pozice otce malého kluka, že mu u toho dobře nebylo).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Přesně tohle mi říkala kamarádka! - že se při čtení Cesty chodila dívat na své spící děti, přesvědčovat, že jsou v pořádku.(Ale jiná kamarádka měla stejné výhrady jako já, ač je maminkou dvou dětí :).

      Vymazat