Tři mušketýři v Dlouhé

Nedaří se mi sem o knížkách a divadelních hrách psát tak často a hodně, jak bych chtěla, a mám v úmyslu trošku, alespoň malinko, to přes vánoční volno změnit. No uvidíme. Jedním z restů je inscenace Tří mušketýrů v Dlouhé.

Začnu ale odjinud. Ve výborné knížce Hostující profesoři Davida Lodge hrají intelektuálové-anglisté následující společenskou hru nazvanou Pokoření: Každý musí uvést známou knihu, kterou nečetl, a bod získá za každého člena skupiny, který ji naopak přečtenou má. Skvělá je scéna, kdy jeden odborný asistent bojuje se svým strachem, aby si o něm ostatní nemysleli, že je nevzdělanec, zároveň ale strašně chce vyhrát. Nakonec přizná, že nečetl Hamleta J, následkem čehož mu katedra neprodlouží smlouvu. Jsem si jistá, že hrát tohle se svými přáteli, mám v rukávu dost triumfů. Tři mušketýři - to by byl jeden z nich J! Snad prvním doporučením pro divadelní inscenaci je fakt, že jsem si knížku z rodné domácí knihovny na Vánoce donesla, tak mě to nadchlo.

Na hru jsem slyšela chválu. Když jsem se ale den předem podívala na i-divadlo, trošku ve mně zatrnulo. Že je to nuda, psali někteří, a hlavně - trvá to celé přes tři hodiny. A my šli na představení od sedmi a měli s sebou osmileté a o trošku starší děti.  Znervózněla jsem, ukázalo se však, že nadarmo.

V inscenaci se prolínají dva světy: svět pavlačového domu z konce šedesátých let, kde bydlí i malá holka četbou Mušketýrů nadšená a jí pohlcená, a vlastní svět známého románu plného dobrodružství, intrik a silného přátelství. A právě propojení těchto dvou světů mne neskutečně okouzlilo. Na scéně to není tak, že by se mezi oběma příběhy muselo neustále „přepínat“, že by holčička do knihy unikala. Ony oba příběhy existují poeticky současně, pozornost je samozřejmě vždy pouze na jednom z nich, ale obyvatelé obou světů se vidí i nevidí. Jen v několik kratičkých momentech spolu komunikují přímo, jinak jde o více či méně patrné reakce ve slovech, gestech, pohybech na scéně, podobnost „problémů“. A celé je to moc vtipné. Atmosféra 60. let je kromě různých připomínek reálií (např. prožívání hokejových zápasů se Sověty po invazi) dotvářena ještě písničkami Beatles. Ty jsou třetí silnou linii inscenace a provázány jsou i s příběhem z románu.

Chci to vidět znovu - to budiž dalším doporučením. Jsem si totiž dost jistá, že mi toho ještě hodně uniklo. A dětI? Ty vydržely. Osmiletá komentovala svůj stav zažívaný někdy půl hodiny před koncem: „Já už jsem chtěla i usnout, ale taky jsem to strašně chtěla dokoukat“. Ačkoli příběh znaly mnohem méně než já, tedy vůbec, neztrácely se v něm. (Takže bych ho možná teď v té intelektuální hře nemohla uvést ani já J).

První poděkování Ježíškovi

Pavel Klusák tohle CD prohlásil za suverénní vrchol letošního písničkářství, chválu jsem slyšela i jinak. A to bývá vždycky riskantní. Nemám ráda ty nápisy na knihách („neuvěřitelně zábavné“), ba ani na marmeládách („famózně dobré“) J, hranice mezi nadšením a zklamáním mi připadá tenoučká.

Ale! Už si ho tu pouštím potřetí, zastavuji, vracím, chytám kousíčky. Kdybych se nesnažila vyhýbat slůvku „geniální“, napsala bych ho tu. Chvíli jsem přemýšlela, jestli mi vadí, že není booklet. Můj závěr - je to dobře! Musíte poslouchat hrozně hrozně pozorně a stejně budete objevovat nové věci, i když to uslyšíte po mocté.

Karel Plíhal prý na CD pracoval šest let. Možná to bude znít jako klišé, ale připadá mi, že u každého slova ví, proč ho tam má. Nic prvoplánově rýmovacího zkrátka. Jeho proslulé sarkasmy a černý humor tu jsou (na nebi se mráček bělá, a z bazénu bříškem vzhůru, vzlétá leklá akvabela...), ale je jich poskrovnu, aby se nepřejedly a vyzněly. Krásná poetika (Odbíjí klekání, ve stráních ovečky do tmy se tiše vpíjí. Číšníci zahání židle a stolečky pod stříšky pizzerií..), hry se slovy (podsvinčetem bývá tma..). Písně člověka zároveň vtipného a zároveň vyrovnaného, smířeného (nejen) ve vztazích. Písně plné přírody a Boha.

Nádech, výdech, nádech, po všech našich pádech, stále dál se šlape na pedál.

Až ti jednou sprintem zmizím labyrintem a v dálce zhasne slunce i má pleš,

žádné velodrama, nezůstávej sama…. než mně jednou v klidu dojedeš.

(kousíček z písničky „Na kolech“)

Doprovází se sám, nikoho dalšího nepotřebuje. Stačí kytara, veškeré efekty jsou v textech. Ještě jsem se nenabažila J.

A nebyl by to Plíhal, kdyby nebyla básnička:

Každý má svůj příděl ticha, co dostane s sebou na svět.

Někdo ticho nerozdýchá, rozmařile ze slov a vět

vystaví si zámky vzdušné nebo hrady plné střílen.

Chce být sdílný, chce být sdílen.

Přijde Bůh a řekne: „Už ne.“

Nehoň bycha, přestaň skučet „co by, kdyby“,

všeho zanech, v chrámu ticha vyber účet,

vykecáš se na Olšanech.

 

Dají se ty písničky najít na netu. Já jsem však v tomhle případě rozhodně pro originál.

 

Na poslední chvíli

Dávno tomu, bydlela jsem ještě u maminky J, koupila jsem si malou kuchařku s názvem „Vánoční cukroví na poslední chvíli“. Byla jsem holka prozíravá, přesně jsem odhadla, co budu v životě potřebovat. Tatínek se tenkrát ptal, existuje-li také kuchařka „Vánoční cukroví včas“, po ní jsem ale nikdy nepátrala, protože k čemu by mi byla. Tak i před chvíli ohřála jsem smetanu a rozpustila čokoládu na lanýže. Okořenila skořicí, mletým zázvorem a muškátovým oříškem, přičemž jen těsně minula má ruka pytlíček se směsí na mleté maso. Jasně, ráda zkouším netradiční, ale přeci jen… . Okořenila bych i mletým hřebíčkem, kdybych tak jen viděla to dobře viditelné, stěží přehlédnutelné místo, kam jsem dnes skleničku s ním postavila. Ano, býval v plastovém sáčku, leč ten odpoledne cípkem uvízl pod pánvičkou na rozpálené plotýnce J. Lanýže nebudou poslední na poslední chvíli, musím něčím přebít tu nepovedenou vánočku. Ať žijí svatvečery a svatnoci. Dobrou noc a hezké Vánoce!

Kniha roku

Anketu Lidových novin o nejlepší knihu roku, nebo spíš knihy, mám moc ráda a jak LN jinak nekupuji, neb přečíst bych je nestihla, takhle jednou v roce, to jo. Jasně, jako v každé anketě i tady jsou to pouze subjektivní názory více než dvou set hlasujících, ale přesto... Lidovky vždycky těsně před Vánoci zveřejní nejen pořadí na prvních místech, ale také hlasy všech! oslovených, kteří svoji volbu zaslali včas. A oni neuvádějí jen tři tituly, ale také zdůvodňují, glosují. Jsou mezi nimi samozřejmě hlavně literáti, kritici, překladatelé, ale najdete tu i genetika či architekta. A v sobotní příloze Orientace vyšly další recenze, rozhovory, krátké informace o knihách. Pro mne má anketa ještě jednu dimenzi - často se jí při výběru dárků řídí můj tatínek J. Někdy se tedy dá ježíškovské překvapení odhadnout, to ale není v žádném případě kritika.

 

Jak tedy letos? Překvapivě možná. Na prvním místě s patnácti hlasy kniha Miloše Doležala „Jako bychom dnes zemřít měli“. O faráři Josefu Toufarovi, knězi, kterého v roce 1950 po tzv. „čihošťském zázraku“ umučila STB. Vydalo ji malé pelhřimovské nakladatelství, dvě větší oslovená před ním se zalekla toho, čím je knížka obzvlášť hodnotná - nějakých sedmi stovek fotografií. Mohlo by se zdát, že o příběhu bylo napsáno již dost, tedy vše co se ví. Leda snad, kdyby se někomu podařilo objasnit onen „zázrak“, tedy nevysvětlitelné pohyby kříže nad oltářem během kázání o adventní neděli. STB vinila kněze a chtěla po něm doznání, žádné důkazy však neměla, neprokázal se však nikdy ani opak, totiž že vše bylo zinscenováno právě touto organizací. Básník a publicista Doležal s žádnými novými objevy ani senzačními odhaleními nepřichází, je však první, kdo se zabývá životem Josefa Toufara před jeho působením v Čihošti. Sám říká, že pohnutkou k sepsání knihy mu byla „naléhavá touha pochopit, kdo Josef Toufar byl, proč se to stalo zrovna jemu“. A dochází k přesvědčení, že to nebyla náhoda, že „kněz nebyl žádný růžolící snílek v kolárku, který by se vznášel nad realitu a jen se nějak pasivně připletl do dějinného soukolí, které ho rozdržilo.“ Tématem se zabýval od svých gymnaziálních studií, teď je mu dvaačtyřicet.

Jakkoli hrůzné téma, těším se na tu knížku, tatínku. Děje se mi občas, že objeví se mi nějaké téma v životě a začne se řetězit,  neodbytně připomnínat. V pátek jsem si na ni v Respektu přečetla recenzi a pak se v deset večer vrátila do školy, kde studenti pořádali filmovou noc. Šla jsem bez konkrétního cíle, program jsem předtím jen tak přelítla, říkala jsem si, že si určitě vyberu. A ve dveřích potkala kolegu, který měl jasno a mířil na film „In nomine patris“. Film o kom? O knězi Toufarovi. Tak jsem šla s ním.

A jak to bylo dál? V anketě myslím.

Inu takhle J - třeba ještě nějaký Ježíšek najde inspiraci:

2. místo (11 hlasů)
Darmata
Petr Hruška (Host)

3. místo (10 hlasů)
Povídky
Jan Zábrana (Torst)

4. místo (9 hlasů)
Jméno Vokolek
Věra Matoušová, Jan Šulc, Václav Vokolek (editoři) (Torst)

5.–7. místo (8 hlasů)
Rybí krev
Jiří Hájíček (Host)
Březiniana II
Petr Holman (Triáda)
Joseph Anton. Vzpomínky
Salman Rushdie, překlad Barbora Punge Puchalská a­ Lukáš Nový (Paseka)

8.–11. místo (7 hlasů)
Mondschein
Ondřej Štindl, Josef Bolf (Argo)
Podzemní práce
Viktor Karlík (Revolver Revue)
Saturnovy prstence
W. G. Sebald, překlad Radovan Charvát (Paseka)
Jak se dělají filosofie
Zdeněk Vašíček (Triáda)

12.–15. místo (6 hlasů)
1Q84
Haruki Murakami, překlad Tomáš Jurkovič (Odeon)
Vědomí konce
Julian Barnes, překlad Petr Fantys (Odeon)
Žítkovské bohyně
Kateřina Tučková (Host)
Daniel Stein, překladatel
Ljudmila Ulická, překlad Alena Machoninová (Paseka)

Ráda dávám

dárkové „sety“ J. Třeba tenhle. To člověk koupí v C&A pyžamo, vyšije podle vzoru na něm ubrus a doplní pár věcmi, které už má z dřívějška nebo tak porůznu vidí prodávat. Fotka nekvalitní, přesto na poskládání všeho dohromady malinko jsem pyšná.

Roztrhl se pytel

 

s akcemi, ze kterých na poslední chvíli vypadávají lidé, a tedy zvou se na ně lidé jiní. A nějak to tak vychází, že jsem se v poslední době několikrát zvala já!! Minulý týden nečekaně v Ypsilonce, ve středu mohla jsem jet do divadla do Pardubic, to jsem ale včas zhodnotila své síly i časy zpátečních vlaků, a včera v Salmovské literární kavárně na koncertu kvartetu Jakuba Šafra a s nimi zpívající Petry Ernyeiové. Objev pro mne, krásný objev. Swing především. Když mi Zuzka, která na ně chodí už roky a vzala mě jako náhradnici s sebou, říkala,  že to jsou takoví chytří swingaři, úplně mi nebylo jasné, co má na mysli. Brzy pochopila jsem - kromě výborné hudby a zpěvu ještě vtipné, neotřelé, nijak vykecávající se průvodní slovo.

A navíc - přemýšlela jsem, kde jsem zpěvačku viděla... vídávala. Opět to bylo na Zuzce: Petra spolu si se svoj sestrou založily palačinkárnu, crepérii jménem Galetka. Na trhu na Náplavce stávaly u stánku obě, teď až do Štědrého dne jsou na Náměstí Republiky - na vánočních trzích Na Celnici.

Takhle vypadá zpěvačka, swingařka, bluesařka, podnikatelka v palačinkách, ta vlevo:

 

 

 

A v neděli stejně nečekaně na Oblomova do Dejvického, přestavení stoleté, které už po derniéře mělo a zase se vrátilo, viděla jsem ho někdy před deseti lety. Pamatuju si pramálo, na Trojana, Myšičku a další se těším.

 

Vypadávají i mně lidé, tak kdyby chtěl někdo na pondělí dva lístky do Dlouhé na Tři mušketýry, představení to podle všech, co viděli, výborné, tak nechť se ozve :).

Do Ostravy!!! Na divadlo!!

V půl jedné doučit a v půl sedmé sedět v divadle není nic zvláštního. Doučit v Praze a lístek si nechat odtrhnout v Ostravě, to už tak běžné není, alespoň u mne tedy. Taky ten nápad vznikl původně jako lehká recese, byl to však zážitek příjemný, místy skoro famózní :). 

Na trhu se všemi možnými vlakovými spoji vybrali jsme ten nejdražší, prý pendolino pouští první, když vznikne na kolejích problém. Nevím, jestli nějaký byl, desetiminutové zpoždění každopádně ničemu nevadilo, hotel Max (stejného jména jako kamarádky pes) kousek od nádraží moc příjemný, dramaturgický úvod v divadle A. Dvořáka jsme z vlastní vůle vynechali. A pak už Armida.

Na YouTube našla jsem jen upoutávku, ze které není mnohé poznat .. Ale: z recenzí jsme věděli, že stojí za vidění. Dana Burešová vynikající!, to poznám i já, která má sice opery ráda, ale že by jim nějak stráááášně rozuměla, to tedy opravdu... ehm. Valentinu Prolatovi, to jsem taky poznala sama, na druhou stranu zase už asi sil na hlase ubývá, škoda, pro Richarda Haana mám neoperní slabost, protože je kromě pěvce i plavcem (dálkový, přeplaval La Manche) a já obdivuji ty, kdo dokáží něčeho dosáhnout v různých oborech.  Nejlepší z mužů ale asi neznámý mně Martin Bárta. Hudba je to nádherná. Že Armida, poslední Dvořákova opera a vlastně i dílo vůbec, není moc známá, za to může částečně asi i text - v některých chvílích nejde se neusmívat, nejde se skoro ani nesmát. Však měl údajně Vrchlický libreto dlouho „v šuplíku“ a sám skladatel vzal si po čtrnácti letech od původní nabídky vlastně z nouze. Přesto znovu, inscenace povedená, scéna pěkná, kostýmy, ani dlouhé scény mě nenudily.

Paní uklízečka v hotelu vysvětlila nám, že žádná zima rozhodně není, že ta skutečná začíná až kolem mínus třiceti, do dlouhých procházek nám se ale nechtělo. Do Poruby tedy nejdřív. Nevím, proč jsem měla v mysli zapsáno, že to je příšerně ošklivé sídliště. Není. Pak do Dolních Vítkovic ještě. A večer zase do divadla, zase do stejného, na Ivanova tentokrát, v režii Štěpána Pácla, mého oblíbeného. Nevím, jak by musela být tak hra inscenována, abych byla unešena (záznam inscenace Léblovy ještě mne čeká), ale spokojená být můžu a to jsem taky byla!

 

Ještě mne čeká přečtení všech poznámek k interpretaci, některé režijní prvky mi připadaly trošku zbytečné (třeba déšť - pršelo fakt vydatně), ale co mě nadchlo: všichni výborně hráli. To jsem zírala, nebyl tam snad slabý výkon, nebylo vidět, že by někdo vyčníval v tom špatném slova smyslu. Objevem pro mne největším byl Jan Fišar, to jméno jsem slyšela, hrát ho ale asi nikdy ještě neviděla. Pak Tomáš Jirman, Anna Cónová (u nich jsem to ale tak trochu čekala, že budou dobří :), Veronika Lazorčáková... .

Jedině snad nemusela by inscenace být propagována slovy, že Ivanov bude hrán hodně jako komedie, jak to sám autor chtěl. To je sice pravda, Čechov tuhle svojí hru (i jiné) za komedii považoval, jenže to se nedá brát tak úplně doslova, nejen kvůli tomu, že hlavní hrdina se v samém závěru zastřelí. I jiné momenty jsou hodně hořcevtipné. Ze zmiňované charakteristiky hry by snad diváci mohli čekat něco jiného. Třeba i to byl důvod, proč na teprve čtrnáctém představení (premiéra byla v březnu) bylo hlediště zaplněné z necelé poloviny. A o přestávce (je pravda, že první půlka by mohla být místy, ale opravdu jen místy, trošku svižnější) slyšela jsem od diváků za námi, že tedy asi budou muset jezdit do Prahy. Jé, to je ale iluze, važte si téhle inscenace, co v Ostravě máte. Klidně bych ji viděla znovu.

 A k tomu ještě něco. Snažím se ten svůj pragocentrismu, nijak propagovaný, ale celý život poctivě žitý :), bořit nejen výlety a cestami, a teď už i vyjížděním za divadlem. Takhle dlouhý, intenzivní,  divadelní výlet ještě jsem ale nepodnikla. V Ostravě!!! - to město, zjistila jsem, píše se třemi vykřičníky - toho zůstalo neobjeveného pro mne strašně moc, nejen divadelního. I když zrovna s různými inscenacemi jezdí Bezruči i DNM docela dost, já chci zase za nimi. Nepřiznala jsem ještě, já ostuda, že jsem v Ostravě byla poprvé v životě. Naposledy ne.