Veronika Bendová: Nonstop Eufrat

Číst jsem začala s lehkou nedůvěrou, ale nebyla tak docela na místě. Dostavilo se ne snad nebetyčné nadšení a výkřiky, jakou že „bombou“  ta kniha je, ale rozhodně radost, potěšení ze čtení, snad i trošku napětí. Netrvaly ale dlouho, novela je novela, tak na jeden večer či dva dny cesty do práce a zpět (záleží, jak rychle na knihou usínáte a jak daleko dojíždíte).

Příběh kněze Tomáše, který své povolání ve všech smyslech toho slova „vymění“ za lásku k ženě, vlastní dítě, rodinu. Téma možná na první pohled až trošku kýčovité, v téhle knížce ale určitě ne. Nemyslím si, že jde o psychologický portrét muže - hlavního hrdiny, autorka víc píše o pozici kněze, o církvi a víře v dnešní společnosti. Nedělá to ale v nějakých popisných a filozofujících pasážích, ale ve velmi dobře zachycených krátkých scénách, detailních obrazech, rozhovorech (vystudovaná scénáristka se nezapře). Živé, čtivé, uvěřitelné. Posmutnělé. Posmutnělé ve všech tématech - Tomášovo dětství, vztah k matce i otci, vztahy s věřícími, moderní metody výchovy dětí, dávná přátelství, manželství po narození dítěte. Smutek, co není snad depresí. Štvalo mě místy, že ve svém debutu nejde Veronika Bendová víc do hloubky, hlavně když se snaží zachytit krizi kněžské identity, která u Tomáše nesouvisí jen se setkáním s bývalou spolužačkou, ale kterou prochází už dřív. Postupně jsem ale došla k přesvědčení, že je to možná dobře. Psát o tom, musel by to autor buď prožít, nebo být géniem. Cokoli jiného působilo by zřejmě vykonstruovaně.

            Nonstop Eufrat za přečtení stojí. Pro drama na malé ploše, pro silné detaily mnoha scén, pro časové (nematoucí) skákání mezi časovými rovinami, pro nakukování do duší postav, pro nečernobílost, pro některá témata (třeba těžkosti dnešních kněží způsobené tím, že jsou často předkládáni z místa na místo a nemají tak možnost navázat normální vztahy), pro jiná, co vám třeba zůstanou v hlavě. I pro prvek záhady: Tomáš začne dostávat zprávy z potlačeného čísla (což teoreticky nejde) a v nich jen odkazy na verše z Bible, které se až děsuplně týkají toho, čím prochází nebo co právě dělá.
           
           Jasně, že mám i výhrady, ale nebudu o nich psát!

Dirigenti, řezbáři a La Fabrika

Hrozně ráda sleduju dirigenty při práci. Taky řezbáře, ale u těch prvních se mi to poštěstí častěji. Užila jsem si dneska Simona Rattla na Hradě, byť při sledování přenosu na notebooku. Asi ale víc, než kdybych tam za šílené vstupné byla, takhle jsem mu krásně viděla do obličeje a pod ruce J. Člověku, který nejvíc obdivuje improvizaci jazzových muzikantů a má rád třeba Jannis Joplin.

Dirigentským hrdinou je ale pro mě pan Bělohlávek. Jasně, stejně jako pro miliardy jiných a „všechny“ Brity. Dostávám se k podstatě tohohle článku - k svému závazku psát spíš o věcech, co budou, než těch co byly. Já to nejspíš nestihnu, ale kdyby někdo… tak v neděli v La Fabrice večer, kdy budou za přítomnosti pana dirigenta promítat záznam z jeho posledního koncertu s orchestrem BBC, kdy se s nimi loni v závěru londýnských Proms loučil. Kousky z toho jsou na YouTube a je to to krásné a dojemné a britsky patriotické a taky patetické, ale to nevadí… . Třeba tady, když Bělohlávkovi nečekaně začne přeplněná Albert Hall (i lidi v Hyde Parku asi) zpívat „For he is a jolly good fellow“.

 

No a při té příležitosti jsem narazila i na rozhovor s Richardem Balousem, šéfem La Fabriky. Skoro nic jsem nevěděla o tom, z čeho vlastně provoz financují, že v podstatě bez grantů a že je ani zase moc nechtějí:

Akorát ten můj přístup k věci je, že jestliže dělám něco, co se mi strašně líbí, tak abych ještě chtěl od někoho, aby mi na to přidával, to mi přijde skoro blbé.

Kritický je samozřejmě taky, ale tak nějak neubrečeně. A ke koncertu z Proms říká, že to co dělají oni, měla už dávno udělat Česká televize. Taky si myslím.

Celý rozhovor tady.

Opožděná Litera a výborná Brabcová

Magnesia Litera tedy se zpožděním jen tady u mne, jinak vše proběhlo jak má. Nebo ne? Jitka Neradová reagovala na mé hudrování na Hájíčka komentářem o tom, jak je to oceňování nepochopitelné. To je pravda asi. Schválně jsem si pustila udílení „liter“ ze záznamu, líbilo se mi  moc, mám slabost :) pro režiséra Jiřího Havelku a tady byl tradičně k vidění na jevišti. Jen jsem měla v hlavě, že při nějakém slavnostním udílení vysvětlují, proč a za co se toho kterého rozhodla porota ocenit… což mám očividně spojeno s nesprávnou cenou - autory nechali promluvit hezky, ale zdůvodnění veškeré žádné.

Ona by nepochopitelnost možná tak nevadila, kdyby se pak čtenáři (celkem pochopitelně) nechtěli oceněními řídit. Ale musím přiznat, že já jsem letos nechápala dvakrát – jednou negativně (to v případě zmiňované Rybí krve) a jednou pozitivně (dá se to?). Stropy Zuzany Brabcové jsem četla ještě před oním večerem a nikdy bych netipla, že „jí to fakt dají“. Slyšela jsem z různých stran, že ta kniha je výborná, přesto se mi do ní trošku nechtělo. „Celé se to odehrává na detoxu,“ říkali mi. Pravdu měli, ale když jsem ji konečně otevřela, nepůsobila na mě ani trochu depresivně (… tak dobře, možná chvílemi trošku, ale po většinu času platilo to před závorkou). Ne děj, ten je vlastně velmi jednoduchý, pobyt v Bohnicích od přijetí do propuštění, ale jazyk, toť čirá radost! Radost se třemi, i čtyřmi vykřičníky!!!! Jazyk a způsob proplétání reality, snů skutečně nočních i těch, co je vytvoří pošramocená mysl, vzpomínek. Těch obrazů, těch metafor… nedá se vyprávět. Za nějakou dobu, tuším, přečtu si znovu. A nebo jinou autorčinu knihu. Ona to všechno prožívá, o čem píše, jednak „se to ví“, jednak bez skutečného prožitku by takhle asi málokdo dokázal psát. Prostředí by mohlo mást, Zuzana Brabcová není dvacetiletá slečna popisující své alkoholové či drogové úlety. Ročník 1959. A teď, na Liteře, říkali, že jí dobře není. Občas si na ni vzpomenu.

Ale! Já jsem asi mnohdy dost divný čtenář. Vůbec ne intelektuálka za každou cenu, divili byste se, co někdy čtu za oddechovky, jen zase jindy nadchnu se jazykem, způsobem vidění, způsobem vyprávění. Dokážu si moc dobře představit, že sáhne-li někdo pod dojmem ocenění právě po Stropech, může být zklamán, asi i nedočíst. Ty ceny zřejmě budou nepochopitelné vždycky.

Přesto, kdyby někoho zajímala první kapitola, tak tady.

Fakt jsou!

Zažila jsem to poprvé, ten přerod virtuálna v reálno. Totiž setkání s někým, koho jsem znala jen z blogu, webu, z abstraktního vesmíru. Až teď můžu směle prohlásit: Ano, je to pravda,  Mikrouši existují! Tedy existuje Hanka, housata i kozy, poctivé základy ekozahrady… a rozhodla jsem se prozatím věřit nepřímým důkazům a potvrdit i existenci všech těch dětí, Hospodáře a vůbec.

Ne, nevyrazila jsem z vrozené podezřívavosti, že to vše je jen klam; chtěla jsem se dozvědět, jak zajistit, aby kvásek člověku pod rukama nehynul, ale aby z něj něco kloudného vzniklo. I zjistila jsem, že jsem možná ty předešlé do péče mi svěřené kvásky nezabíjela, jen jsem se s nimi (ano, vrozená podezřívavost konečně na scéně) loučila moc brzy. A těsto dělala moc hutné asi – ač vždy podle receptových poměrů. Teď už je mi jasné, že všeho je potřeba dávat přiměřeně, pak to půjde. Možná.

Jista jsem si jen tím, že to bylo moc příjemné setkání se všemi. Přivítáni jsme byly víc než chlebem a solí,

 

jako správné Pražačky i jinoměšťačky hromadně fotily zvěř (foto ze speciálního cyklu „Jak nekomponovat snímek")

a musely strašně kmitat :) :

 

I když ... pravda je taková, že chléb, kyselo, lívance a bábovku z větší části vytvořila hostitelka-lektorka, my ostatní jen pozorovaly, sledovaly napsané schéma, dělaly si poznámky a ochutnávaly. Statečnější pronikly i do tajů háčkování, abychom později u cyklostezky podle principů „guerilla knitting“ přizdobily strom. Akce to byla vskutku partyzánská, neboť obě přítomná půlročňata uondána usnula, neměl nás tedy kdo prozradit a byly jsme nenápadné tak, jak mohou dvě ženy na stromě a šest dalších pod ním - komentující a fotografující - být.

 (Fotka mate, to není guerilla-vodnice)

Zkrátka učily jsme, jak podotkla jedna z nás, co naše babičky dobře uměly. Jenomže my, jak dodala jiná, zase umíme dobře jiné věci - třeba prezentace :)). Také jsme stihly probrat mnohé další a mnohé nestihly. Například problém, jak na Moravě vyjádřit, že „jdete na houby, ale budete sbírat jen hřiby, z nichž však ne všechny musí být pravé“, zůstal pokud vím nedořešen. Stejně jako koncept hipsterství :). Je tedy zcela jasné, že je třeba dalších kurzů  -  a to nejen proto, že si jich Hanka předsevzala uspořádat letos deset! Za hezký den všem moc díky. Dneska jsem zvládla kyselo, doufám, že to takhle půjde dál.

Za použití chyb

Tak nám napsala maminka. Ne tedy moje, to bych asi na blogu jen tak nezveřejňovala, ale matka jednoho z uchazečů - take se tedy alespoň „podepsala“. Hledala o víkendu na našich webových stránkách ještě nějaké informace o přijímačkách a jak tak hledá, narazila na text mého kolegy o posledním zvonění (text vcelku příšerný, podivně mentorující, ale to je vcelku jednu). I přečetla si ho. A přečetla si i komentáře pod ním (ještě pořád jsou naše texty i komentáře přístupné komukoli zvenku, ještě pořád může i kdokoli svůj názor přidat, což nepovažujeme nutně za klad) a hned měla potřebu se vyjádřit. Tedy, hned měla potřebu kritizovat chyby studentů. Jak prý je možné, že maturanti udělají chybu v příčestí a předponě, to ona vytýká svým dětem už od páté třídy, z toho si dělá obrázek o celé škole, takhle si myslela, že vypadá čeština na učňáku. Nu, na to by se nedalo nic říct, dělat chyby je špatně, natož v maturitním ročníku v příčestí minulém. Jenomže! Jenomže ta paní napsala ve svém krátkém textu:
„... někteří maturanti se nestydí ventilovat své názory za použití pravopisných chyb..."  Co dodat? Raději snad nic :).

Maturita těžká

Maturity v nové podobě mají asi tak padesát tisíc různých aspektů, úhlů, ze kterých je můžeme rozebírat, kritizovat či chválit. „Díky“ médiím se ví o aspektech přibližně deseti.  Objektivní nebo alespoň dobrý článek o maturitách jsem myslím nečetla, ale nemůžu si moc vyskakovat, ani já ho nenapíšu. Jednat se mi do něj nechce, druhak bych to neuměla a třeťak by tak dlouhý nikdo nečetl. Občas ale trousím kousky informací, které obraz vytvářený médii třeba trošku naruší, přirozbijí J, opraví. To udělám i teď.

V obecném povědomí je asi dost zakořeněná představa, že tyhle zkoušky jsou nyní dost jednoduché, že po studentech se toho moc nechce. Někde to tak možná je, ale rozhodně to neplatí obecně. Málo se ví o tom, že školy získaly relativně velkou svobodu určovat si podobu školní části maturit (tzv. profilové, ale málokdo ten termín používá) a ta že je nyní těžší (i daleko těžší) než bývala. I u nás dohadují se vyučující stejného předmětu, jestli už zkouška není neadekvátně náročná. „Finta“ je v tom, že nyní může mít zkouška legálně písemnou i ústní část (dřív to šlo jen z češtiny, pokud to někde bylo jinak, obcházela škola zákon; předrevoluční matika - marně doluji z paměti - zase byla jen písemná). U nás tedy např. nyní studenti píší z matiky a fyziky nejprve čtyřhodinovou písemku a pak jsou v ústní části zkoušeni jen z teorie, z jazyků už taky nestačí nabiflovat se témata (naštěstí) a rozumět krátkému textu, z jiných předmětů zase nejprve obhajují (často celkem rozsáhlé) práce a pak opět přijde teorie. Každý vyučující by totiž rád, aby si jeho předmět ke zkoušce vybírali jen ti, koho skutečně zajímá, ne aby byl únikovým. Náročnost má odradit. Jenomže … znáte to, únik občas potřebují i dobří studenti. K čemu vysoká náročnost, když to na vysvědčení není vidět, je otázka jiná a už by to začínal být ten dlouhatáááánský článek…

Dál škola rozhoduje, z kolika předmětů budou studenti ve školní části maturovat.  U nás ze tří, a proto občas slyšíme výkřiky, že „všude jinde je to jen ze dvou“. Všude neJ. A máme pravidlo, že nesmí ve státní a školní maturovat z téhož jazyka (proto jsme zase „hodní“ v tom, že se dá odmaturovat bez zkoušky z jazyka - je to výjimečné, ale občas k tomu dojde).

Někteří ze studentů půjdou do školy na maturitu celkem devětkrát, alespoň jsem to tak slyšela, nepřepočítávala. Takové číslo jim zajistí jednak nešťastné rozdělení písemky státní z jednoho předmětu (někdo dělá dvě části ve dvou dnech, ač by šly udělat v jednom), jednak právě „dvoudílné“ zkoušky školní.

Tak to vše jen vysvětlení, až třeba uslyšíte o někom, kdo udělal maturity jen část a jednu či více zkoušek bude opravovat či dodělávat v září, že vůbec nemusí jít o studenta tupého, flákajícího se či úplně, ale úplně neschopného.

Výchovný koncert pro dospělé

Tenhle sestřih jsem dneska zhlédla (pravdu má komentující, že stereo kvalita by byla lepší, ale i tak výborné). Eben, Bělohlávek, vtipní filharmonici. Nadšená a chci to vidět naživo. Další termíny zatím nejsou, ale prý se na nich pracuje.