Co jsem to včera v noci slíbila?

Že přijde stručné vysvětlení.

Před nějakou dobou jsem si jen tak listovala, či spíše proklikávala různými blogy zaměřenými jen na recenze knížek. (Proč, těžko říct, v informacích, doporučením, hodnoceních knížek se spíš topím, ne že by se mi jich nedostávalo… vlastně možná lehko…důvodem nebylo nic jiného než odkládání jakési práce J). Narazila jsem na texty pravděpodobně mladého muže, který u jedné knížky naprosto otevřeně a upřímně vyjadřuje svoji nelásku k neustálému vyrovnávání se s minulostí, kterou on nezažil. Je mu prý vždycky smutno u českých filmů, jejichž děj se tak krásně, slibně, nadějně rozjíždí, když v tom se v nich objeví okupační tanky!

Já v tu chvíli nevěděla, jestli mám nevěřícně kroutit hlavou, lehce hystericky se pochechtávat, vyděšeně si pozastavit dech, říkat si, že autor by sám mohl být dobrou literární postavou, napsat moralizující komentář ...(snad jen to poslední díky mému neustálému boji s učitelstvím v sobě nehrozilo). Sdělení toho kluka mám od té doby nějak v hlavě. A nějak mi čím dál víc vadí... chápu to trošku, vadí přesto dost, když lidi vyhlašují, že oni se o politiku nezajímají. Proto možná ta volba včera. A ještě pro něco.

 

Joan Baez věnovala písničku Natálii Gorbaněvské, ruské básnířce, překladatelce, statečné ženě. V roce 1968 společně s několika dalšími protestovala na Rudém náměstí proti okupaci Československa. „Za vaši a naši svobodu“ stálo na jejím transparentu. Zatkli ji, zavřeli do psychiatrické léčebny s údajnou schizofrenií. Emigrovala do Francie. V říjnu byla na návštěvě v Čechách, před několika dny zemřela, pohřeb měla v Paříži. Dneska ve dvě hodiny za ni budou lidé na různých místech v Čechách zapalovat svíčky. (A její heslo teď mají na transparentech protestující v Kyjevě.)

Politická

Je po jedenácté, já vkládám dnešní hudební příspěvek ve škole. Ne, nezbláznila jsem se zcela, nedělám tu o páteční noci přípravy :). To jen odpoledne a večer plný filmů a píseň možná trochu hudebně naivní. Zítra napíšu víc, proč zrovna tahle.

Lhasa de Sela

 

Lhasa, potomek Aztéků z Mexika. Kočovný, dobrodružný život, krásný hlas. Zemřela mladá. Já ji objevila až dnes. Nadchla mě - a to normálně moc nemám ráda, když někdo zpívá „místo“ Cohena.  

 

Den čtvrtý - Ute Lemper

Dneska jsem věděla, že v kalendáři je čas na Ute Lemper. Jen se mne neptejte proč, nevím, netuším, z nálady to tak přijde. Moc se mi líbí její zpívaná němčina, třeba v Mackie Messerovi, nakonec to ale jazykově dopadlo trošinku jinak...To aby bylo v otvíraných okýnkách nějaké to překvapení i pro mě samotnou :).

(A kdyby měl chuť někdo další v komentářích rozšířit mi obzory, směle do toho, sama nevím, jestli to vůbec zvládnu do 24. hudebně „dotáhnout“ .)

Plíhal na kole

 

 

 

Vánoční dárek z před roku.  Jedna z nejlepších, nejveselejších, nejvyrovnanějších písniček o smrti. Asi jsem si nemyslela, že budu Plíhala jako „úplně dospělá“ zase poslouchat. Ne často, jen někdy, těch textů nemůžu se nabažit. Nevlezlé, neklišovité moudro.

Tomatito... flamenco

To mi tak psala nějak před týdnem jedna z mých sester, jestli bych prý s ní nešla na koncert flamenca. Když kdysi žila v Holandsku, na kurzy tohohle tance chodila - kde taky jinde, že, typičtější zemi by si člověk nevymyslel J. A tak jsem si řekla, proč ne, spíš že se moc nevidíme, než pro samu touhu po takovém kulturním zážitku. Jaké překvapení, když jsem pak z tisku vyčetla, o jak velkou událost že to půjde: Po devíti letech přijíždí do Prahy světoznámý španělský kytarista José Fernándes Torres „TOMATITO“, který patří dnes vedle Paca de Lucii mezi nejvyhledávanější interprety flamenca na světě.

Média nelhala, přijel s doprovodnou skupinou Soy flamenco, také výtečnou tanečnicí Palomou Fanta a výborné to bylo. Koncertovali na závěr festivalu Kytara napříč žánry. To jen já neumím popisovat téměř žádnou hudbu, natož tu, kterou jsem si asi nikdy nepustila jen tak a zaslechla hodně náhodně. Krásné hlasy, jejich kombinace, kytara virtuózní, tleskání, tanec … tanec vlastně působí chvílemi dost naštvaně (prý jsou i elegantnější tanečnice :), ale ta energie! Člověk si může jen domýšlet, o čem se zpívá. Vůbec to nevadí.

 

Adventní kalendář hudební

Jako děti, možná trochu starší děti, protože za dětství z nejhlubších adventní kalendáře ještě nebyly, jsme vyčítaly mamince, že nám žádný nechce koupit. Nedokázala se tehdy přenést přes poměr čokoládogram versus cena a čokoládokvalita a tvrdila (nebyl důvod nevěřit), že nám daleko radši koupí tabulky pořádné dobré čokolády, v balení je jí víc a vyjde levněji. Jak jí rozumným rozumem dospělých chápu, jak je mi touhou dětí jasné, že o množství a chuď zase tak moc nejde. Těšení, vydržet neotevřít,  nechat se překvapit, odměřovat čas. Neodolat hned ráno, nebo vydržet až do odpoledne?

Dneska jsou adekvátní kalendáře nejrůznější. Čajové sáčky, panáčci z Lega… Tesco má prý (říkala mi včera ségra) letos v nabídce i salámový - na každý den odměřené kolečko J (prý ho švagr dostane).

 

Já už nějakou dobu nosím v hlavě nápad na adventní kalendář literární, jeden pro děti, jiný pro dospělé. Jenže! Nevím, co to se mnou je (ve skutečnosti vím, je to lenost, ale pšššš!), že mi ty „geniální nápady“ vždycky někdo vyfoukne ! J (Opět skutečnost: nejasně tuším, že nápad byl zrealizován už mnohokrát). Tenhle konkrétně (nejen) čtenářský spolek Veselé poutnice , který vydal pro Cestu domů Adventní literární kalendář s povídkou či krátkým textem na každý den. „Jenže“  podruhé - byl hned rozebrán! Což je vlastně dobře, Cestě domů peněz přeju hodně.

 

Konec konců, literární advent může si každý, udělat vlastní. Nebo hudební, s ním začínám já. Objevy možná pozdní a dost staré, já se ale štvu, jak tu hudbu poslouchám málo a vlastně pořád dokola tu samou… Tak s první svíčkou, belgická zpěvačka a flétnistka Melanie de Biasio. Temný hlas.