Nekonečno pro děti

Hotel Nekonečno v Zemi čísel z knížky Ivara Ekeland spravují manželé Hilbertovi. Někdy se dost hádají, což dráždí zejména Kočku. Čísla se ze sudo-liché rovnováhy vyvést nedají. Ani když u dveří zazvoní nula, u které chvíli není úplně jasné, zda ji lze za číslo považovat, ani když autobusem na návštěvu dorazí dvaačtyřicet písmen.  

V hotelu je veselo, hraje se tu na sčítání, odčítání a násobení, příležitostně i dělení, ačkoli to zdaleka nemohou hrát všechna čísla, a už vůbec ne nula. Ačkoli je hotel neustále plný, vždycky se pro nové hosty najdou volné pokoje. Dokonce i pro zlomky, které se objeví až v samém závěru. A to je právě to , čemu se Kočka snaží přijít na kloub.

Jestli tomu přijdou na kloub i děti, totiž jestli přečtením knížky „Kočka v zemi čísel“ získají jakous takous představu o nekonečnu, to netuším, zatím jsem ji totiž na dětech netestovala. Že je ten pojem fascinuje, to však zaručeně vím. Pětiletého už snad víc než dva roky. Používá ho jako číslo obrovsky velké a nedávno se ptal, co by se stalo, kdyby nekonečno vydělil dvěma. Tříletá sestra si alespoň v konverzaci potvrdila hypotézu, že nekonečno nikde nekončí.

Popravdě řečeno, nejsem si jistá, že testovat budu, ačkoli mi knížka připadá milá a vtipná, snad až  fakticky na závěr se zmiňovanými zlomky, možná už fakticky moc těžký. Trošku mám obavy, že by mohly ohledně čísel příliš brzy pochopit příliš mnoho (teď nemám nutně na mysli nekonečno) a co potom ve škole, že… Ta škola. 

Celetná ve Vodičkově. V bytě.

To si tak koupíte v pokladně divadla lístek a hned vám k němu ještě dají jeden menší lísteček s instrukcemi: sraz deset minut před představením tam a tam (čti: ve Vodičkově před bývalým KFC), nestihnete-li, volejte číslo to a to (čti: tajné). Nestihla jsem, volala jsem.

Divadlo V Celetné začalo hrát i v bytovém divadle – Havlovu Audienci. Přišli si pro mne dolů, nasměrovali do prvního patra, pak „do šatny“, tedy jednoho z pokojů neobývaného dvojpokojáku. Divákům nabízejí pivo v láhvi. Poslední židle rozloží se, až když už většina sedí. Pět řad po šesti. Sládek – Špalek, Ferdinand Vaněk – Potměšil. Obnoveně, hráli to tak i na své klasické scéně. Principál Kašparu tady i v roli inspektora hlediště, hasiče, záchranné služby a inspicienta. Taky hlásí povel k vypnutí mobilů a šoupnutí pípacích hodinek do kapsy vždy v celou, jak to bývá v Celetné zbytkem, od celé do celé však ani hra netrvá. Proto mám chuť spíš říkat hříčka či črta, byť je vlastně přes všechen smích dost smutná.

Začínají a já si uvědomím, jak mám v hlavě a před očima Abrháma s Landovským (a autora – mimo jiné i v jedné neoficiální verzi). A jak je nefér srovnávat. Neubráním se, připadá mi, že Potměšil by mohl být civilnější, intelektuálně stydlivější, Špalek v závěru ve své frustraci přesvědčivější. Ale zážitek je to i tak výborný. „Krásné,“ říká jedna z divaček po potlesku, „úplně se mi po něm začalo stýskat.“ To mně taky!

Scházíme zpátky do lucernovské pasáže. Je úplně jiný čas  a divný pocit k tomu… . 

Den darování knihy,

dokonce mezinárodní, je zítra. Pravda, stejně jako ten druhý zítřejší svátek můžete si i tenhle soukromě vyhlásit úplně jindy, přesto se informace může hodit. Třeba když by člověk potřeboval důvod pro darování knihy, po které ve skutečnosti touží sám. Předá ji pak zkrátka a dobře se slovy: „Já vím, že teď na ni stejně nebudeš mít čas, ale když už je ten den… .“ Já se dnes konečně vydala do Baobabu v Krymské, té podivně ošuntělé, podivně živoucí ulici, abych vypátrala, jak je to s onou Zmrzlinou, když už jsem ji včera Martě Petitnicolasové J div ne doporučovala, aniž bych ji kdy měla v ruce. A ono je to s ní podivné, jak bývají podivné myšlenkové pochody a plány vydavatelů někdy.

Tu knížku baobabští vydali na podzim a představili už před Vánoci na večírku v Minoru a já jí tehdy plánovala pro děti, co jim Ježíšek nadělil vytouženou papírovou cukrárnu (rozuměj papírový stánek značky Ikea, tedy typu „postav si sám“) a látkové kornouty i kopečky zmrzliny na sucháče. Jenomže! O knížce tehdy po knihkupectvích neměli tuchy a neviděla jsem ji doteď. Oni totiž, jak mi prozradila slečna z Krymské, ji sice vydali, leč do distribuce dají až někdy na jaře, v květnu snad!! a taky??? Asi čekají na zmrzlinové počasí a na děti se stánkem v obýváku nikdo nemyslí ani o letošním zimojaru. Nu což, snad jim do té doby záliba vydrží.

Slečna prozradila mi to šeptem, neb právě probíhalo čtení Jiřího Dvořáka, co napsal Rostlinopis a spoustu dalších knížek. Pár židlí a čaj, protože fungovalo jen jedno topení, tatínek měl s sebou dvě holčičky a maminka děti tři a víc posluchačů tam nebylo, nepočítám-li pejska a zaměstnance a sebe. Autor přečetl dvě kapitoly z knížky Zpátky do Afriky, pak se pustil do hádanek a za správné odpovědi házel dětem z baťohu mandarinky. Jen počítal s trošku staršími, tak musel hodně napovídat. Navíc ho dostaly: „Má pět prstů, ale pomeranč s ní neoloupeš,“ zněla hádanka a snad byla i uvedena jako zimní. Slečna za pultem už vytahovala z kapsy nápovědu, když v tom zaznělo „Noha!“. Smích a odpověď byla uznána za správnou. Jenomže to už jsem bohužel musela jít.

Tak zítra hezký knížko-darovací den! A neděli, v rámci Restaurant Day, chystají v Baobabu zeleninovou dílnu - palačinkárnu. Tu snad na jindy nepřesunou. 

Maryl u Ellen

Pravidlo č. 1 zní, že chcete-li středoškolákům pustit nějaké video v angličtině a navíc toužíte po tom, aby je zaujalo, málokdy se vám to podaří něčím z učebnice (booooooring). Potřebujete něco, co sami sledují (nebo by sledovali, kdyby věděli, že to existuje) a zároveň neznají nazpaměť, alespoň ne všichni. Pravidlo č. 2 říká, že je to zatraceně těžké. Nikdy nemůžete usledovat to, co oni (impossible).  Pravidlo č. 3 radí: nechte si poradit v jedné třídě a nabídněte v jiné, budete vypadat děsně „in“ a šance na úspěch vzroste.

Řídila jsem se výše uvedenými radami, ostatně vždyť jsem si je sama zformulovala, a zase po čase objevila Ameriku. Tedy americké The Ellen Show. Znají zřejmě všichni kromě mne. Mám takové podezření – na sebe, ale pozoruju to i u jiných – že čím bych v češtině pohrdla, tomu se v angličtině směju a ještě si to omlouvám pedagogickými záměry. Ale ona ta Meryl Streep výborná je, ať už předvádí sexuálně neukojeného slona, nebo plní úkol „čti dopravní zpravodajství jako žena při porodu“.

Měla jsem tuhle desetiminutovou epizodku nakoukanou a vyhlídnutou a vtipně ji chtěla zařadit k tématu „zvěř“. (Podotýkám, že u hodně hodně pokročilých studentů.) Navíc byla z ledna, takže riziko, že ji všichni viděli dvanáckrát zmenšeno na minimum. Ovšem pak …pak jsem jí nemohla přijít na jméno! Internet spuštěn, hodlám vyhledávat…a v hlavě mi běží jen, že je to herečka, její jméno začíná na M (to taky hned studentům sděluji), v jakých hrála filmech v tu chvíli netuším. Zachránilo mě, že jsem si vzpomněla na její oscarovou nominaci, ostatně o ní v nahrávce mluví, s touhle nápovědou to už dali a pak je to fakticky bavilo. Nečekejte umělecky či intelektuálně vrcholný výkon, na chvilku prokrastinace myslím ale poslouží výborně.

Na závěr „trailer“ k onomu filmu, za nějž je nominována – August, Osage County. Podle hry Thomase Lettse, u nás se hrála třeba ve Stavovském jako Srpen v zemi indiánů. Těším se, až se dostanu i k němu.  

Zpátky v normálu... skoro

Z kolika jar skládá se prý tahle zima, ptal se dneska jeden dramatik. Nevím a nechci vědět, chci sníh! Letmý pohled na biatlonisty a zastýskalo se mi moc, ne po střelbě, po běhu, po skluzu, po bruslení…

Nestěžovat si! V úterý proběhla naše přeslavná megakonference, přes všechny nervy a adrenalin úspěšně. Přišli skoro všichni – hosté i studenti – ač jsem tomu nevěřila vůbec, vzbudila se včas a dorazila i legenda undegroundu Vratislav Brabenec a po výborném povídání rozplýval se nad penálkem s naším logem, který studenti vymysleli jak dárek. To mě překvapilo, od drsňáka. Jen ty články pro média budeme si muset příště napsat sami a profíky novináře k ničemu nepustit. Snad se takový Petr Pithart po přečtení jednoho podivného nenaštve. Na to, jak dlouhou jsem všechno připravovali, všechno uteklo neuvěřitelně rychle. A to jsem si ještě v pondělí v noci přála, aby už bylo úterních půl třetí odpoledních… a ono najednou bylo, nechápu, co se s časem v tu dobu dělo, a já s hrůzou zjišťovala, že až na několik střípků neviděla a neslyšela jsem téměř nic, do poslední chvíle kopírovala, telefonovala, ujišťovala se a nejistěla. Vyplatilo se to!

Do té míry, že jsem dneska  i podlahu umyla, jak jsem najednou nevěděla, co s nezvyklým volnem. A poslouchala Yvonne Sanchez. 

Rýžový porcelán od Báry

Malinko propagace. Krásné nádoby, alespoň já jsem jimi nadšená, z dílny mé kamarádky, bývalé kolegyně a vlastně i občasné kolegyně současné – Báry Diduchové. Český rýžový porcelán, ale nejen ten. A ač to tak na první pohled vypadá, tak ne, dírkami tekutina neprotéká. K dostání tady, k vidění všude tady J: 

Ucpanej systém v DD

Několik dní nešel doma Internet. Obrovská úleva, skoro jsem si říkala, jestli ho neodhlásit. Ale ne, ne, spousta věcí by byla komplikovanější, stresovější, nemožnější… přesto příjemný oddech.

O divadlech, o divadlech vůbec nestíhám psát. Tak teď rychle alespoň o jednom: Ucpanej systém v Dejvickém. Na webu uvádějí, že pro velké množství  nutných vulgarit nedoporučují brát na představení děti do patnácti let a vůbec nechodit, jste-li na takový způsob vyjadřování citliví. Ne že bych je snad běžně měla ve slovníku, ale na jevišti mi sprostá slova vadí, jen když jsou samoúčelná, když mají prvoplánově vzbudit smích – ostatně podobně jako divadelní nahota. Tady to tak není. Známý pana Stránského si ve čtvrtek o přestávce posteskl, že nebýt těch vulgarit, byla by to hezká hra. Asi nebyla, mnohé by ztratila, to prostředí by uvěřitelné nebylo.

Edinburgh, putyka fotbalového klubu v x-té lize. Alkohol, sex, násilí, bezohlednost, primitivnost… ale (na rozdíl od některých autorů recenzí) myslím i velké pochopení, soucit s lidmi ze dna společnosti. Vtipy, jazykové hříčky, gagy! Zabloudí sem i univerzitní profesoři, aby vedli disputaci o existenci Boha. A k tomu Bůh sám. I on mluví sprostě. Bůh hraný Ivanem Trojanem, který bydlí v patře nad putykou a v županu dolů schází čekat na instalatéry, aby mu opravili havárii kanalizačního systému, při níž byl ohozen lejnem. „To jsou vaše sračky,“ vykřikuje a čte si Nietzscheho.  A právě podobné skryté významy, vtipy postavené na tom, že víte, že si domyslíte, ty mě bavily moc…. Gagy mizí, atmosféra houstne, dojde k tragédii, Bůh to vzdává, instalatéři nepřicházejí. Ano, naše sračky.

Hra je dramatizací povídek z knihy Acid House Irvina Welshe. Dobře napsaná, výborně zahraná, nejen zmiňovaným Trojanem, ale i Krobotem, Čermákem, Pechlátem, Melíškovou. DD zkrátka není x-tá liga.