Jako i doopravdy. Poklady.

S mapou Jizerských hor vyrazili jsme z domu ve vesničce za Prahou a vesele předstírali, že prozkoumáváme cizí kraje. Dorazili jsme karavanem, co na tom, že to ve skutečnosti byla palanda, spoustou dek zakrytá, občas proměněná v zámořský šíf. Sedmiletý že nás povede, prý to tam trochu zná. Za průvodcování bylo sice třeba platit, ale uklidnilo nás, když mával projíždějícímu autu, nenápadně, aby ho řidič neviděl, že prý to je kolega a služby že má daleko dražší. V rybníčku viděli jsme horské jezero, v dětském hřišti pouť a v obrovském psu yettiho. Pak jsme zabočili do kopce ke krámu, přesně jak naznačovaly vrstevnice. Pro nanuky. Takhle my jsme se měli. V jiných chvílích fantazie spí, řídíme se přesnými, trapně realistickými pokyny a vydáváme se za poklady divadla Minor, za „keškami“ pro malé, tam, kam by nás jinak sotva napadlo jít. Dneska Albertov, vyšehradské nádraží, hudba z pravoslavného kostela, neztracená Ztracenka.

Pod povrchem města... překvapení

Překvapila mě ta agresivita. Dva chlapi v metru, do nepříčetna vytočení, že revizor nechal projít černého pasažéra… teda pasažérku. Hezkou, mladou, v krátké sukni k tomu. Oni si jízdné platí, proč ona ne, jasně, měli pravdu, ale ta síla vzteku, to řvaní, ta rvačka vyčkávající za rohem. Chcípni sousedova kozo. Jindy překvapila mě mírnost: Chvíli se upejpali, pak si od nás ale pivo vzali, že prý se rozdělí. (Jen ona si nedá, ona jen víno.) Bezdomovci. Pivo jim poslal Vašek, tak trochu aby se schovalo,že neseme s namazanými tousty i mrkev a nevíme, jestli se něco tak zdravého vůbec hodí, jestli jsme neměly vzít spíš rohlík a kus salámu. Zažité představy. Že Lenka bydlí celý život – s přestávkou – v jedné čtvrti, poznala v M. bez domova dávnou skorospolužačku, teď občas shání stan, občas daruje jídlo. Na kraj sídlištního lesa šla jsem tuhle s ní a poslouchala, jak se před námi vzájemně peskují za každé sprosté slovo. Ani nevím, proč to píšu. Útržky. 

A teď moře

Sešli jsme z hor a já si čtu o moři. Rudolf Krautschneider. Takové „obyčejnosti“: Těsně za jachtou pluje velryba. Je to mládě, velké asi pět metrů. Z otvoru na zádech mu stříká vysoko fontána vody. Občas se vynoří i široká ocasní ploutev. V noci slyším, jak hlasitě oddechuje. Ráno pluje mládě těsně za jachtou a já nejsem schopen se ovládnout, musím se ho dotknout. Držím se záďového koše a ještě jsem uvázán k palubě lanem. Jachta pluje pomalu. Velrybí kůže je drsná jako kůra stromů, ale je pod ní cítit život. Přejíždím po ní chodidly. Chvíli nereaguje, ale potom pomalu vplouvá pod jachtu. Vylézám na palubu a po chvíli vše opakuji. Trpělivě to snáší. Už neodplouvá. Nechci pro ni vymýšlet žádné jméno, jen způsobem typickým pro člověka jí říkám „moje velryba“. Zřejmě nevěděla, že je moje, a odplula.“ (Lidé a oceán, vydalo letos 65. pole) Krautschneider, chlap, co říká – například – že je rád za malý důchod, protože mu to zaručuje, že bude makat až do smrti. 

V horách

Dobře to dopadlo. Bulharské hory jsou krásné. Jenomže: V jednu chvíli se pod vrcholem nejvyšší Musaly přidržela L. kamene, ten se uvolnil, s ním další, rána do hlavy, kotouly pozadu, brždění rozpřaženýma rukama, krev, šok, vrtulník, co neměl zrovna kde přistát, let v podvěsu. Já  to neviděla, já až druhý den vyrazila minibusem do Sofie pro dobré zprávy a taky abych zjistila, že všechno jde, že si stačí vzpomenout na bulharskou bohemistku, která náhodou zrovna tráví léto u rodičů, napsat jí a ona dva dny chodí překládat na vizity do nemocnice plné absurdních situací, kde si pacienti nakupují dezinfekci v lékárně přes ulici a kde sice dostanou polívku, ale nemají-li svojí lžíci, mohou se tak akorát snažit dohlédnout na dno misky. Taky se hodí zapojit ambasadora, bulvární média to zvládnou sama. Ze samého štěstí nad dobrým koncem jsme úplně zapomněli vynadat komusi odpovědnému, že se na vrtulník čekalo dvě hodiny. Už se tomu smějeme, ale ty sestupy...!

Jak to chodí v Plzni

Uprostřed týdne na operu do Plzně. Kdo si to může dovolit? My. Míříme do hostelu. Zchvácená paní pro všechno, recepční i pokojská, velké omluvy, že prý ještě nestihla uklidit, musela lítat po policajtech. „Co se vám stalo?“ soucítím. „Ále, včera jsem napadla jednu slečnu.“ Tak teď ji hlavně nevyprovokovat J. Poslouchat Verdiho, vědět, že jak se hudba na pár sekund zastaví, přijde rychlé rozběhnutí, dá se to odhadnout dopředu, jenomže možná v tom je ta krása. Plzeňští tleskají sice intenzivně, ale ne bouřlivě, tam kde by se v Praze křičelo a vstávalo, tady se sedí, jsou asi na takovou kvalitu zvyklí, ostatně vstává se v divadlech, připadá mi, až moc často. Na stolcích ve foyer nachystány kelímky s džusem, vodou, malé lahvičky vína. Bez obsluhy. Zaplatíte do kasičky, vezmete si. Vyprávím to pak postupně sedmiletému a sedmdesátileté. „To tam byly kamery?“ ptá se on. A ona: „A platili to ty lidi?“ Nebyly, platili. Není to s tou „kriminalitou“ v Plzni zas tak strašné. 

Kdy to končí?

Kde vede jemná, propustná čára mezi počínající šikanou a trochou úplně normálního posměchu, který jsme „přeci taky ‚všichni‘ zažili“ a přežili, nepovím, neb nevím, neb najít nejde. Jak bych vám třeba teď chtěla říct, Markéto, co vůbec nejste Markétou, to jen pro potřeby tohohle textu, ať neodcházíte, že si dokážu (trochu) představit, jaké to je, když se spolužáci smějí vašim otázkám ještě po týdnu (například), jak věřím, že byste se to naučili… vy, oni, ptát se jinak, myslet, cítit, chápat…ale mám já právo a vím já něco? A pak mluvím se svojí maminkou, věčnou studentkou němčiny, aktuálně v kurzu pro důchodce. „My ti tam máme jednu příšernou spolužačku,“ vypráví mi, „to je hrozný, jak všechno pořád komentuje, furt mele o tom samym, příšerný nesmysly. My se už po sobě vždycky tak podíváme, smějeme se, když zas začne a nedá se zastavit.“ Ha, tak ono to nikdy nekončí! Mami, jestli vy tam nerozjíždíte důchodcovskou šikanu! J

                                            Dívají se odevšad, šklebí... Hodnotí?                

                         

Hlavně zmínit sebe

Palm Off, to bude něco proti palmovému oleji, odhadoval David. Těsně vedle, mezinárodní festival v Divadle Pod Palmovkou to byl. Na něm Prezidentky v režii slavného Christiana Lupy. Na tu hru běžte někdy, tedy máte-li rádi drsno až hnusno (na scéně tři uklízečky), smutné poetično nesplnitelných nadějí, humor a znovu drsno. Po představení beseda. První hlásí se český režisér, neopomene zdůraznit, co na Palmovce sám dělal, a že jednu jeho inscenaci taky už hrají třicet let. Pak dotaz odjinud, jakých českých divadelníků si Lupa váží. On rudne, chechtá se a omlouvá, trapně mu je, nemůže si na žádného vzpomenout, ani dávnějšími filmy se nezachrání, protože chce jmenovat toho, no toho… jak natočil to…Lásky jedné plavovlásky. Chudák se potí jak u zkoušky. A na závěr se hlásí paní překladatelka, představuje se jako laureátka Ceny Tadeusze Mazowieckého. Áááá, to se pak chce člověku křičet, že my tady nejsme všichni tak sebestřední. Ale neudělá to. Protože co kdyby jo J.