Minutovka o štulících

O minutových hrách, cyklu na rozhlasové stanici Vltava (vlastně nejen, vysílají je i na jiných stanicích, na Vltavě jsou ale hry doma), jsem už psala. Sama jsem na stránky zabrousila jen občas a dohnala neslyšené (taky ne všechny). Některé se mi líbily hodně, třeba novináře Jindřicha Šídla, některé míň, některé připadaly mi trapné, některé jsem možná vůbec nepochopila. Každopádně vítěznou je pro mne tahle od Daniely Fischerové. Natočené výborně jsou všechny, takže i Štulíci, přiznávám, že kdybych ji jen četla, možná by mi ani tak dobrá nepřišla. Máte-li minutu, „zkuste“ ji J: Jak vyhynuli štulíci

 

 

Kdyby měl někdo knihy pro děti

a nevěděl, kam s nimi, měla bych pro něj řešení. Možná máte děti trošku či úplně větší, do vnoučat či pravnoučat daleko, nebo docela blízko, ale zase je vám jasné, že tolik knih ty děti nikdy nemohou „učíst“, protože budou dostávat další a další a od svítání do západu slunka sedět v místní knihovně … a vy jste realisti a zoufáte si a některých knížek byste se přeci jen rádi nějak zbavili, udělali si místo na další pro sebe. Nějak hezky, kdyby to šlo.

Moje kamarádka Irena založila někdy před rokem tyhle dětské čtenářské kluby. Je jich po republice tuším třináct a - to mi připadá nejdůležitější – organizátoři v nich pracují s dětmi sociálně znevýhodněnými, dětmi, které doma příliš nebo vůbec do kontaktu s knížkami nepřijdou. S dětmi se scházejí, o knížkách povídají, hrají, píší… Kdybych si nemyslela, že to nedělají dobře, nebudu o jejich práci psát já (to je záporů na jednu větu, koukám, doufám, že to rámcově dává smysl J). Zkrátka a dobře, děti to baví a moc rády jsou, když nějakou knihu opravdu dostanou, když se stane jejich vlastní. A tady je ten háček a slibované řešení. Ač mají organizátoři klubů na svoji činnost grant a občas dostanou nějaký dar (nedávno třeba třicet knih od Baobabu), neustále se ptají, zda někdo někde nemá dětské knížky nazbyt. Já se myslím, že musí mít, ne? Využily by je bud´ přímo kluby do svých knihovniček, nebo by je „lektoři“ rozdali dětem - za odměnu, na prázdniny a tak podobně. Přijeli by si pro ně (téměř) kamkoli.

Zájem by organizátoři měli o knížky už pro nečtenáře – předškoláky, tedy děti, kterým se teprve předčítá, a pak o knížky pro děti přibližně na prvním stupni (ale znáte to, co dítě, to originální čtenář). Za měsíc se s podobnou výzvou obrátím na naše studenty, ti mi připadají v tomhle směru nadějní (viz úvod - úplně větší a do vlastních dětí daleko.. i když, zrovna tohle, kdo ví. J), teď se tedy zkouším ptát vás. Srdcové poklady rozhodně si ponechte, to určitě říkat nemusím, jak jsem za ně teď ráda. A taky: teoreticky zastávám názor, že knihy mají kolovat a putovat a tak dále, nečtená kniha mrtvá kniha, ale prakticky vím, že je to sakra těžké loučení. Takže jsem za každou darovanou knihu ráda (za sebe, za děti, za kamarádku Irenu…sakra, to je skoro srdceryvné).

Konec srdceryvnosti, kdo má málo knih, může je konec konců nechat rozmnožit J:

Ty chci!

                                                        

                                                      www.trendylegs.com

Je to tak, čas se přiznat, neumím kupovat oblečení! Jen výjimečně se zadaří. A tak nezbývá než zachraňovat alespoň různými kombinacemi , šátky, punčocháči … A tyhle, ty by se mi líbily moc. Pravda, trošku mé nadšení opadlo, když jsem zjistila, že text je na téma „love and passion“ z Wikipedie  J, ale než čtenář do textu pronikne, z dálky třebas, mohly by vypadat dobře.

Taky si říkám, ještě je třeba využít těch pár let, kdy můžu nosit krátké sukně. A nohy jsou jedna z mála částí mého těla, s jejichž podobu jsem ochotna se smířit, ba někdy si ji i hýčkat. S nimi a s barvou vlastů. I když ta taky už není, co bývala. Proč jen tolik věcí přichází v životě v úplně špatnou dobu. To je tak děsně nespravedlivý! Třeba odpolední spaní a barva do zrzava, když jste dítě? Životní otázky.. konec stýskání.

Ceny Alfréda Radoka

Jasně, jsou to jen ceny. Jasně, podle čeho by se to asi tak mělo měřit. Jasně, je určitě mnoho (no, alespoň několik) inscenací, výkonů, které by si to zasloužily třeba více… Přesto, zrovna tohle udělování cen sleduju ráda, lvové třebas nechávají mne chladnou. A po pravdě řečeno, trošku, trošičku to vodítko je. Letos bylo možné sledovat ceremoniál jen přes webovou kameru, což bylo možná dobře, bylo to nestrojené, bylo to výborné. Ačkoli je třeba říct, že Miroslava Hanuše jako hlavního uvádějícího, moderujícího, dost těžko představit si strojeného. Netuším vlastně, nakolik je znám mimo Dlouhou, v ní je většinou jako herec výborný, kromě toho také asistuje panu Bornovi s režií. Byl vtipný, pohotový nejen při problémech s technikou, netrapný. Celé to bylo v duchu Kabaretu Kainar-Kainar, tedy proložené písničkami z téhle inscenace.

Jasně, jsou to jen ceny, ale na nominované, natož pak oceněné hry, pak je už (skoro) navždy vyprodáno. Co jsme tedy nestihli doteď, horko těžko… a budeme stát po nocích nebo bláznivě bušit do kláves na stránkách rezervací s nadějí, že třeba přeci…

Podobně jako s Niklem mám podezření, že se to stejně každý dozví, tak prozradím, kdo to dostal:

Za herečky Ivana Hloužková za mužskou roli fotografa Miroslava Tichého v brněnském redutovském Tichém Tarzanovi, za herce Ivan Trojan za Boha v Ucpaném systému. Za hudbu M. O. Štědroň za Divadlo Gočár (taky brněnský, ale často hostují v Komedii), za scénografii Matěj Forman a Andrea Sodomková za Čarokraj v Národním. Talentem je Braňo Holiček, divadlem roku Dejvické a inscenací jejich Ucpanej systém, stejně tak hra roku je odtud - Brian od M. Krobota (na tu jsem zatím moc dobrého neslyšela, třeba jí tedy ještě dám šanci).

A právě Miroslav Hanuš vyhlásil, že televize bude 20. března vysílat dokument o tom, jak to celé dneska moc hezky konferoval.

Konec mého téměř online zpravodajství J.

 

Tak jo, napodruhé, bude Nikl!

Napsala jsem včera textík krátký o chystané výstavě, abych si ho za chvilinku sama zcenzurovala, že totiž jsou to jen převzaté informace a nového nic a stejně to každý ví.

Pak jsem ale zjistila, že článek takový, jednou publikovaný, nemůže se už jen tak odestát. A tak, aby to nebyl úplný podvod, jen krátce:

Letošní Vikýře PLAY od konce března v Malostranské besedě… galerie v půdních komůrkách, hraní, dotýkání se, nahrávání, snění, dvanáct smyslů člověka… akorát to slovo „interaktivní“ vůbec hezky nezní. Nemělo by se to snad ani prozrazovat, aby nebyl nával. A co, stejně bude, on to totiž už každý určitě ví. Těším se.

Zdroj fotek: www.praha-levne.cz

Energie sněhu!

Ekologičtí aktivisté na to ještě nepřišli, ale já - podobně jako mnozí ze Slunce - čerpám energii z toho bíla. Mým snem je projíždět se křížem krážem Prahou na běžkách a Petřín navýšit na pořádnou sjezdovku. Není to úplně praktické životní nastavení, když uvážím, že na důchod se tím pádem  nebudu stěhovat na levnější jih, ale do Skandinávie. Z dnešního odpoledne a večera a celého dne byla jsem však nadšená a dočista zblázněná. To se projevilo tak, že jsem se v devět večer převlékla do běžeckého a běžela, běžela, běžela… na konec sídliště a cestou neprojetou mezi poli, tam a zase zpátkyJ. (V takovém stavu většinou přepísknu tempo, tak jsem zvědavá, snažím se preventivně utěšit tělo zázvorovým čelem, aby zítra chtělo na běžky.) Na přechodech brzdila jsem skluzem před auty brzdícími smykem. Ovšem, kdo ví, jak pracuje podvědomí…. Já rozhodně ne, tak se tak trochu podezírám, že kromě nadšení zafungovaly i výčitky z pořádného kusu kavárenského dortu. Nevadí, jakákoli motivace dobrá, alespoň budu v těch osmdesáti v Norsku ve vrcholné běžecké i lyžařské formě, duševní pak už bude jedno.

Velmi vhodné pro děti :)

 

Chcete získat dítě pro divadlo? Rozhodně sáhněte po knize Anny Novotné Divadlo nás baví s podtitulem první kniha o činohře pro děti a rodiče. Sáhněte po ní ale raději někde v knihovně, nebo jen na chvilku v knihkupectví, budete se totiž divit. Kde začít s výchovou malého diváka jinde než u Čekání na Godota nebo hry Kdo se bojí Virginie Woolfové? Přiměřené, ne? Dobré je seznámit ho i s Králem Ubu, Návštěvou staré dámy nebo Tramvají do stanicí Touha. Ááááááá….Díla nelehká pro dospělé, takže čím dřív se s nimi malí seznámí, tím dřív se stanou … nevím kým J.

 

Opravdu jsem to moc nepochopila - obrázky mají snad být naivně dětské (bez komentáře), seznámení s hrou pak spočívá v poměrně detailně převyprávěném obsahu, několika pojmy vysvětlenými po stranách a krátkými medailonky autorů her vzadu v knize. Z krátkých anotací her jsem si nejvíce oblíbila právě tu k Čekání na Godota:

Jaký smysl má náš život? – Otázka, která znepokojuje každého člověka. A tato geniální hra na ni dává jednu z možných odpovědí – lidská existence nemá smysl. Neustále čekáme na něco, co stejně nepřijde, zabíjíme čas, a ten přitom uplyne, aniž bychom ho smysluplně naplnili…. Takže teď už to děti víte a nějak se s tím vyrovnejte!

Ale jo, možná to trošinku chápu. Nějaký grant na to byl a podmínkou bylo zařadit tituly, které mělo v té době (nebo kdy předtím?, nebo plánovalo? knihy vyšla v roce 2008) Národní na repertoáru. Možná tak nějak. Existují i sourozenci této knihy - Balet nás baví a Opera nás baví. Do druhé jsem jen nahlédla, Tristana a Izoldu zahlédla, taky Blodkovu operu V studni. Uf. Pomoc. A opět áááááááááá J.