Pozdní objev

Jana Buriana znám samozřejmě dlouhatánsky dlouho, mám jeho texty ráda, sdílím s ním (ač on to neví) jeho lásku k severu a ostrovům. O tom, že zhudebnil texty dánského básníka Benny Andersena, jsem tak nějak věděla, dost možná i někdy nějaký zaslechla, určitě ale nikdy záměrně neposlouchala. Až teď! Nadšená jsem obrovsky. Vyšla dvě CD (kdo to tedy jako já donedávna taky ještě nevíte) - Unavený válečník a Drtivé jistoty. Na netu z nich - snad je to tak dobře - moc není, budete-li ale mít někdy někde příležitost, určitě „je zkuste“. Začala jsem sem přepisovat text jedné písně, ale bez toho výborného klavíru, bez Burianova zpěvu, to prostě není ono. Ale některé by se obzvláště hodily, třeba ta s názvem „Toť vše“, která začíná „Takhle v zimě se často přistihnu, jak myslím na léto…“. Nebo „Tvář na tváři“, kde zpívá „Ledaco si dovedu představit jinak, jiné dánské léto, jiné ceny knížek a piva, jinou vládu třeba zrzavou…“. Já si tedy dost intenzivně kromě jiného června dovedu představit jiného prezidenta! Tak radši jednu jinou.

 

Když píše kamarádka,

těžko se to hodnotí. I když já bývám k psaní známých a blízkých někdy asi přísná až moc. Možná proto jsem i Lenčiných osm povídek (neznám „nablízko“ nikoho jiného, komu by knížku vydalo tak prestižní nakladatelství jako je Argo) začínala číst s lehkou nedůvěrou. Brzy vymizela.

Vypadalo by ošklivě klišovitě, kdybych prohlásila, že jsou to „ze života“. No jo, ale ony jsou. Rodinné a partnerské vztahy, rozchody, zamilovanost přešlá do rutiny, rozdílnost sourozenců pokročilého věku, sousedství před papundeklové stěny, těhotenství s nešťastným koncem, maminky pobývající s dětmi v ozdravovně, vysokoškolačky na brigádě v klášteře, kam přicházejí i propuštění vězni. Zdánlivě příběhy mnohokrát přeříkané, ale Lenka podle mého dokázala vytvořit trošinku jinak, překvapivě. A vyprávět ne tak, že se potrháte smíchy, ale s mírnou ironií, kterou zato drží docela stabilně. Navíc je to způsob psaní, který mám hodně ráda: zdánlivě jde o určité téma, skrytě však ještě o nějaké jiné! Výborný přesný popis detailů, to bych chtěla umět, udržet napětí, zvědavost, byť se zdánlivě odehrávají jen drobounké (ale často zásadní) události. Právě pro toto napětí a momenty, kdy si hrdinové povídek něco zásadního uvědomí, nechci prozradit víc.

            Já jsem se neubránila přemýšlení, co z toho Lenka zažila přímo takhle, co možná trošičku jinak, ale do povídek promítla. Rozhodně využila své překladatelské zkušenosti - to nejen vtipně v povídce poslední (ve které se překladatelka důchodového věku rozhodne vrátit k svému dívčímu příjmení a překládání komentuje), ale v hříčkách, přirovnáních, popisech, dialozích celé knížky.

Doporučuji, i když si myslím, že ne každému se zalíbí - právě pro ty někdy „droboulinké“ události, na první pohled neviditelná témata a tak. Já ale budu rozhodně dávat jako dárek těm, u kterých si tipnu, že by se líbit mohlo.

Pro sebe knížku pro děti

 

Z čirého nadšení a jen tak pro sebe koupila jsem si na knižním veletrhu knížku. O smutné továrně se jmenuje. Vydal ji Meander, napsal Radovan Lipus, ano to je ten, co s Davidem Vávrou psal scénář k dokumentárnímu cyklu Šumná města. Ostatně Vávra je i spoluautorem knížky – do koláží zpracoval ilustrace Veroniky Podzimkové (často jsou ilustrace „vlepeny“ do fotografií skutečné továrny). A podle mého si při čtení na Šumná města vzpomenete; snad je to dáno skládáním vět, snad příběhem budovy. Tedy rodiny a budovy.

            Shodly jsme se dneska s kamarádkou, která si knížku koupila ze stejných pohnutek na stejném veletrhu, že nás Smutná továrna dostala a dojala. A že asi není pro děti. Že tu možná platí ten častý argument kritiků Meandru a Baobabu: „Ty knížky jsou vhodné spíš jako vkusná dárková publikace pro dospělé“. (To jsem si půjčila větu z článku v Respektu od Jany Šrámkové, která se ale jmenovaných nakladatelství zastává - dostanu se ještě k tomu). Ale třeba to tak není, třeba by ji mohly děti zvládnout dobře. Docela by mě to zajímalo.

            Problémem tady není spletitý a nejasný příběh, jako u některých jiných knížek, ale spíš nutnost (?) znát některá historická fakta (nebo stačí dozvědět se je z knížky?). Vypráví se tu příběh tkalce Jakuba Steinera z podhůří Jizerských hor, který se od tkalcovského stavu v chalupě dopracuje až k vlastní továrně a stane se velmi úspěšným a uznávaným obchodníkem. Textilní továrnu po něm převezmou jeho synové. Přijde však krize, po ní válka, komunisté, porevoluční doba. Domýšlejte sami, dobře to nedopadá. V závěru opuštěná, nevyužitá fabrika chátrá. Všechno ale začíná tak nadějně - první stránky a hlavně ilustrace a koláže k vidění na stránkách nakladatelství.

            Znovu se vrátím k Janině článku, kde říká: „…pokud chceme dítě motivovat ke čtenářství a očekáváme, že se bude v četbě rozvíjet a časem zvládne i náročnější texty, je rozhodně nosnější strávit s ním trochu času nad podobně náročným titulem než ho naučit, že čtení nic nestojí.“ A taky: „Náročnější beletrie zkrátka vyžaduje plnou pozornost a aktivní čtenářský přístup a občas se v textu ztratit je běžné, mnohdy i žádoucí.“ Já s ní souhlasím, i přesto, že o některých titulech z Baobabu a Meandru si myslím, že je víc ocení dospělí. A znovu říkám, tady vlastně nevím. Koláže jsou podle mého dětem přístupné, linie příběhu jasná. Kdy jim ale říkat, kdo to byl Hitler, co udělali s továrnami komunisté, jak to, že se o továrnu dneska nikdo nestará? Nejde asi o to, že by nevydržely jedno přečtení, spíš zda-li  si něco (a co) ze čtení vezmou.

            Nemám moc ráda nějaké rozsáhlé ofocování částí knih, trošku to tu ale poruším – zkrátka pro ilustraci. Koláže se totiž strašně špatně popisují. Na dvou následujících jsou vyjádřeny hrůzné situace - zabrání továrny nacistickými vojáky a zděšení majitelů při návratu po skončení války.

   

 

 

             Úvahy o tom, pro koho ale vlastně knížka je, mi nebrání v radosti z jejího vydání, z toho, že ji vůbec někdo tímhle způsobem vytvořil. Klidně si ji nechám navždy.A smutné továrně budu držet palce. Zjevně jde totiž o příběh zcela konkrétní, příběh z rodiny výtvarnice paní Podzimkové.

Maturitní dojezd snový

Noc po skončených maturitách maturovala jsem ve snu i já! To už se mi teda hodně dlouho nestalo. V poslední otázce ptala se mě komise na naše úspěšné sportovce z minulých OH :). Horko těžko jsem je dávala dohromady, dost trapné to bylo, z reakcí zkoušejících bylo zcela jasné, že jde o trestuhodnou neznalost. Ukázalo se pak, že mezi úspěšné patřil i tým českých hasičů! Tak to bych nedala, ani kdybych se bývala učila.

            Proč ne, člověk by si měl občas připomenout, jaké to je být studentem. Horší je, že pořád nevím výsledky. Doufám v dnešní noc, půjdu asi spát brzy. A jestli ne, jestli to Cermat bude protahovat, tak já to asi fakt nevydržím, to čekání je vážně nesnesitelný. Kromě toho reálně hrozí, že jsem vylítla a jdu v září znovu. To bych pak vážně měla zkažený prázdniny.

            To má za to, že bavím okolí blízké i vzdálenější maturitními brepty. Teď se na mě zlobí vládce klidného spánku, bůh zkouškový i ti olympští :).

Pomaturitní, plný závorek

Ne, u maturit není nejtěžší udržet pozornost či dokonce stav bdělosti, nešílet („dyť jsem to s nimi tolikrát dělala“), předčasně se neradovat z dobře tažené otázky (platí pro studenty i vyučující), projet si opravdu všechny otázky (platí předchozí závorka), nepropuknout v nehorázný smích, nerozplakat se (rozhodněte sami, pro koho platí)! U maturit je nejtěžší neuždibovat v občerstvovně! My už jsme letos konečně odbourali ten zvláštní zvyk, kdy něco k zakousnutí - pro sebe i zkoušející - nosí studenti, ale v Horních Počernicích, kam já teď pět dní dojížděla, pěstují ho vesele dál  (jako ostatně mnohde jinde, ostatně není jisté, že k nám se zase nenavrátí). Nic proti Počernicím, neměla jsem bohužel čas na poznávání, ale cestou tam i zpět člověk alespoň něco přečte (byť někdy neví, jestli se mu to vše ještě nezdá, to když se první otázka tahá už v 7.20). Nic proti škole, pronikla jsem mimo jiné do problematiky různých diplomatických misí a nejednou si vyposlechla i geopolitický rozbor situace v Jižní a Severní Korei (nebo Koreích?) Jen zkrátka ta zatrolená občerstvovna. To si člověk říká, že si opravdu jen odskočí, že neotevře ony dveře. A najednou tam je, no tak dobře, tak se jen napije a trošku kávy (a hodně mlíka do ní, aby se to tak moc nepočítalo). Vůbec neví, jak se to stane, že začne ochutnávat. Co byste si tak tipli, že studenti k maturitám nosí? Něco, aby to bylo co nejrychleji hotové a bylo toho hodně. Takže sto různých variací slaných štrůdlů a jednohubek plus nespočet koláčů. Áááá, já bych tak chtěla mít silnou vůli. Nebo dostat místo kytky několik předplacených hodin cvičení. Nebo aby mě někdo, kdo tu silnou vůli má, nutil chodit běhat.

            Ne, není to tak, u maturity je samozřejmě nejtěžší neudělat chybu (opět platí pro obě výše zmíněné kategorii přítomných). Jenomže to nejde, ony se tam mrchy vždycky nějak protlačí. Baví mě vtipné. Takové, co možná vznikly i z neznalosti a blbosti, ale dost možná jen ze stresu. Jako tahle, neaktuálně neletošní, v Počernicích tradovaná už nějaký ten rok: „Hra Maryša, to je příběh mladé ženy, na jejíž jméno si zaboha nemůžu vzpomenout!“ U maturit je nejtěžší smát se v ten pravý okamžik.

 

Třikrát v divadle

Netřeba vždycky chodit na zásadní psychologické velekusy, říkám si, a taky se tím řídím. Co už mi jde o poznání méně, je o veledílech i drobnějších hříčkách psát. Ne že bych neměla čas, sama sebe obviňuji z vymlouvání, já jsem jen nebetyčný odkladač. A často, když už se přesvědčím, chce se mi psát jen stručně. Jako teď. Viděla jsem nedávno tři inscenace, z nichž žádná nebyla delší než hodinová, za vidění stály všechny.

Simulante Bande v Arše. Tanec a něco málo slov. Tanečník a tři tanečnice, dvě z nich s fyzickým handicapem. Rozehrávají příběhy, které se týkají vztahu zdánlivě „zdravých“ a těch „jiných“ (zpočátku vůbec netušíte, kdo je kdo), ale i kamarádství a partnerství. Příběhy jsou však jen jednou složkou, tou druhou - alespoň podle mého - jsou těla a jejich možnosti, jejich krása a jejich vtipnost. Ano, tak to je, témata vážná podaná dojemně, hravě, krásně. To vše i díky přítomnosti muzikantů dua zvaného Dva na jevišti. Pro mě integrace tak nějak neprvoplánová, protože „schovaná“ za skutečné umění. Archa letos uváděla naposledy, snad ale bude ještě příležitost vidět příští sezonu. Klidně bych šla znovu.

 

V A studiu Rubín Med od Petra Svobody. Seznámí se slečna (Bára Poláková), budoucí snad herečka, s chlapcem (Lukáš Příkazský), co už trochu hraje. Vztah na jednu noc nebo potrvá déle? Snad by platila druhá varianta, kdyby se jí po usnutí „nenaboural“ do snu, ve kterém by se ona ráda setkala s někým úplně jiným. S Ondřejem Pavelkou. Ten přijde taky (hraje ho Ondřej Pavelka) a víc neprozradím. Humorné jsou parodie plytkých a klišovitých dialogů, narážky na aktuální společenské dění, legraci si herci dělají sami ze sebe, ze svých skutečných životů, z herectví. Ve snu je absurdita normální. Bára Poláková zpívá variace svých známých písniček (Kráva, Jsme sami - i když to možná nejsou správné názvy). Něco vulgarismů, ale já dost rozlišuji, kde mi vadí a kde ne. Tady ne, nebo téměř ne, neb byly většinou předmětem ironie.

A Duende v Divadle Na zábradlí. Gabriela Míčová a Martin Pechlát z rozpadlé Komedie, s nimi ještě Lucie Roznětínská. Ladislav Karpianus přímo pro ně napsal hru, kterou teď hrají v podkroví divadla, prostoru překvapivých možností. Děj? Dvě herečky a režisér, jedna jeho bývalá žena, se kterou má dítě, druhá současná partnerka, obě spolu teď mají hrát. Duende je prý stav, kdy jsme v předtuše nebezpečí či v nějaké vyhrocené situaci nebývale upřímní. Ženy střídavě vymýšlejí novou hru, střídavě si vyříkávají věci z minula i současna. A v tom je podle mne vtip celé inscenace, že není jasné, kde je ta hranice. Plus problém a přehrávání situací, které si každý pamatuje jinak. Komedie i vztahové napětí v jednom, herci na metr od diváků, někdy blíž. Doporučuju sednout si na polštářky na zemi.

 

Věci v noci

Říkám si, jestli to za chvilku nebude obráceně, jestli se spoustu zajímavých věcí nebude konat během noci a spát budeme přes den. Tedy, ne že by se toho po nocích zajímavého neodehrávalo spoustu, já ale měla na mysli takové ty institucionální „pořady“. Takové muzejní noci v různých obměnách.

O muzeích ví každý. Připadá mi hloupé stěžovat si, jakou se tahle akce stala masovkou, když skutečným důvodem k naříkání by bylo sobecké přání mít víc místa pro sebe a netísnit se v davu :). Navíc, když člověk není líný a zajede si někam mimo centrum a hlavní trasy autobusů, potká fronty lehce vystátelné a objeví netušené (tedy alespoň loni to ještě platilo). Kromě toho, jedno muzeum se trhlo a vyhlásilo si noční prohlídky na dřívější datum, tedy na tento týden. Od devíti do jedenácti a světla prý s sebou. Víc ale neprozradím, aby nám tam nepřišly ty davy, že. Protože tenhle blog davy čtou :).

            Včera v kavárně Fra četli od dvou odpoledne do dvou v noci svá díla básníci, akce to pro opravdové fajnšmekry. To středeční Noc literatury bude myslím mít už na masovou akci náběh. Zažila jsem ji někdy předpředloni na Malé Straně a výborné to bylo! Letos tedy na Letné a v Holešovicích. Tápu, podle čeho vybírat… podle prostor, do kterých se člověk jen tak nedostane, podle anotací děl, které mohou být zrádná, interpretů… Stejně to myslím zůstane na momentální náladě a silách.

            A pak je tu 24. 5 Noc kostelů - otevřené chrámy, kostely a modlitebny a v nich prohlídky, koncerty, besedy, představení… Nic bližšího říct nedokážu. Ne snad že by mě ta akce nezajímala, ale člověk nemůže mít všechno. Možná letos, až najedeme na noční modus, stihneme i ji.

I když, právě zjišťuji, asi ne. Kamarádi pořádají v ten samý den noční výlet na Okoř. Ach jo, ty noci by měly mít čtyřiadvacet hodin!