Dávno dávno za socialismu bydleli
jsme v paneláku, my tři holky s rodiči. Tři patra pod námi tříčlenná
rodina mé kamarádky Petry. Naše maminka odcházela ráno po šesté, cesta do práce (byla
tehdy vědeckou pracovnicí na technické vysoké škole) jí trvala skoro hodinu,
tak aby mohla být kolem čtvrté zase s námi doma. Teta Marta, Petřina
maminka, pracovala na nedaleké základce. Často mámě vyprávěla jakou má namáhavou
práci, co všechno musí a tak. Maminku to štvalo asi dost. Někdy si nad tím
posteskla. Tehdy jsem si myslela, že je k tetě Martě nespravedlivá. Už si
to nemyslím.
A jiný zážitek: V kurzu psaní dostali studenti úkol co nejstručněji
vystihnout různé typizované postavy, mezi nimi i učitelku. Jedna paní ji charakterizovala takhle: „Bylo
toho na ni moc.“ Ano, připadalo mi to výstižné.
Nemám to ráda. Nemám ráda „hurá
náladu“ za každou cenu, ale neustálé hořekování mi na nervy leze asi víc. Myslím,
že na problémy by si měl člověk stěžovat hlavně na místech, kde je lze řešit.
Jasně, potřebu postesknout si má občas každý, někdy se to tak sejde, že na
člověka padne i delší stýskací období. Hodně mě ale štve to stěžování si věčné,
ta zatrpklost, pocit zneuznání, přesvědčení, že já mám práci náročnější a tak
podobně, jak kolem sebe někteří (a bohužel je jich docela hodně, mám pocit)
učitelé šíří. Vadí mi to hlavně u učitelů z gymplů, protože mezi nimi se relativně
dlouhou dobu, v různých dobých svých větších či menších úvazků, pohybuji.
Protože tahle práce prostě na neustálé stěžování si není.
Ptal se mě na Silvestra někdo, s kým
jsem se viděla poprvé a kdo právě zjistil, kde pracuji, jestli to s těmi středoškoláky
nějak jde. Jde to s nimi úplně normálně, s „těmi“ gympláky. Naprostá
většina z nich jsou lidé příjemní, vtipní a chytří, naprostá většina z nich
se o něco zajímá, chce se něco dovídat. Někteří čtou víc než jejich učitelé (včetně
češtinářů), někteří mají větší přehled než jejich učitelé. Celkem pochopitelně
se občas musíte u někoho „držet“, ostatně jako mezi dospělými. Některé fakt „neutáhnete“
ničím. Někdy se to tak sejde, že k nesnesení je celá třída. Pořád ještě mi
to nepřipadá důvod k tomu, abych kontinuálně brečela. (A kdybych nebyla
takový chaot a odkládačka povinností a bordelářka a tak dále, bylo by to s nimi
ještě snazší J).
Ten každodenní kontakt s nimi zároveň vyčerpává, ale zároveň i nabíjí.
Protiřečím si? Ano! Říkám, že
nesnáším ukňouranost a dělám to samé. Ale já uznala, že občas je to potřeba,
ne? J
Tak snad na dlouhou dobu naposledy, muselo to prostě ven.
I když budu přemýšlet o platu,
snad jediném obecněji pochopitelném důvodu k nespokojenosti (i když i v tomhle
případě to není vždycky tak jednoznačné, jak se tvrdí - ale o tom až jindy, až
za tu dlouhou dobu), nemyslím si, že se mi nějak zvýší, když to budu neustále
omílat před svým okolím. A respekt, po kterém někteří tak volají, ten už si tím
vůbec nezískám. Ještě jednou, vůbec nehájím myšlenku, že je třeba „držet hubu a
krok“, budu ale vždycky tvrdit, že si má člověk dávat pozor na to, před kým si
stěžuje a jak často. Učitelé často říkají, že si ostatní neumí představit, jaká
ta jejich práce vlastně doopravdy je. To je pravda, někdy si představují, že je
těžší (mluvím o gymplu, třeba práci na v první třídě nebo na učňáku
považuji vlastně za tak trochu jinou profesi). Jenomže učitelé si mnozí sami
jinou práci nikdy nevyzkoušeli. To není kritika, to je konstatování. Setkávám se
s názory, že u ostatních, na které „toho taky může být hodně“, to je
něčím kompenzováno - platem, volnými večery… Mnohdy ano, ale mnohdy není vůbec
ničím - například (abych vyšla zase ze svého okolí) v různých profesích
pomáhacích či vědeckých.
Dost už! Jsem vděčná za všechny
blízké, milé kamarády, které mezi učiteli mám, takže vlastně - proč bych
kňourala. Neustále stěžující si si svoji práci ztěžují, mám pocit.
A nemůže to být tím, že učitelé jdou do té práce (alespoň někteří) s daleko většími ideály a pocitem, že to má nějaký vyšší smysl? Pak je možná ty dennodenní maličkosti, se kterými se prostě setkávají všichni, ubíjejí daleko víc. Tím nechci říct, že nesouhlasím, jen nahlas přemýšlím.
OdpovědětVymazatMůže to být vším možným, tímhle takhle asi.. ale zase na druhou stranu, nejsou lidi s ideály i o jiných profesí (zrovna do té vědy, medicíny...)... Mně spíš nějak vadí, že si učitelé (tedy mnozí z nich) neváží těch různých kladných stránek. A nebo možná si jich i někteří váží, ale nedávájí to najevo. ... Bylo by to na dlouhou diskusi, já na to asi čas od času narážet budu, snad to nebude moc negativistické z mé strany :). Každopádně díky za komentář!
VymazatTo je pravda, že jsou i jiné profese, kam jdou lidi s ideály. Ale třeba doktoři mají aspoň nějaký ten sociální status. Vědci, těch moc neznám, ale asi jsou to taky chudáci. Určitě souhlasím, že to věčné učitelské stěžování není nic příjemného a ta práce má spoustu kladných stránek (co tak vidím u známých učitelů).
Vymazat