Zklamání z Tučkové, zatím malé :)

Tedy z　její knihy Vyhnání Gerty Schnirch. Žítkovské bohyně mám nejen „na čtecím seznamu“, ale i jsem si je z knihovny přinesla, jen mám pocit, že si budu muset dát pauzu, abych je rovnou neotvírala zaujatá.

Ne, není to takové zklamání, pro které bych nedoporučovala knížku dál, to ne. Tuším taky, že v mnohých vzbudila nadšení. A problém rozhodně z mé strany není v　tématu, tedy příběhu ženy z česko-německé rodiny, která v předválečném Brně prožívá dětství, za války dospívání, na konci května 1945 (byť se sama ničeho nedopustila) s malinkou dcerou pochod smrti… Přežije, přežívá. Vrátí se do Brna, společnost ji nikdy mezi sebe nepřijme, vztah s dcerou složitý… Život zbytečný? Rozhodně osud krutý. S tématem je to u mne přímo naopak - myslím si, že o vyhnání Němců je třeba psát. Kamarádka včera dospěla k následujícímu názoru: výsledky voleb je třeba číst i pozitivně a brát to tak, že se dva miliony lidí podepsalo pod tvrzení, že tzv. „odsun“ nebyl v pořádku. Nejsem si jistá, zdali o tom všichni voliči KS takhle přemýšleli. A i kdyby, pořád tu je ještě hodně dalších.

Podle mého názoru je problematická forma díla. Zdánlivě jde o román, já se ale pořád nemůžu ubránit pocitu, že autorka prostě není dobrá prozaička. Dílo je plné faktických údajů, určitě má všechno vyhledáno v archivech, vystavěno na vzpomínkách pamětníků. Spousty jsem toho nevěděla a z knížky se dozvěděla, pro toho, kdo v Brně žil či žije, bude navíc všechno ještě daleko zajímavější (místní jména, zbourané a spadlé domy, přestavby, změny názvů ulic...). Tohle všechno jsou ale podle mého právě znaky dokumentu či populárně-naučné literatury. Jasně, je zde fiktivní příběh (pospojovaný z různých příběhů? nevim, přiznávám, že jsem nikde informace nehledala), ale je to strašně nezajímavé jazykově! Převyprávěný příběh, sem tam nějaká metafora, hlavně v druhé půlce nepřesvědčivé dialogy. A i stavba románu není nijak objevná - vše v er-formě, neustále zaměřeno na hlavní hrdinku, jen občas se pozornost přesune na nějakou jinou postavu (ale to mi vždy připadalo, jako kdyby autorce někdo poradil, že je dobré občas popisovat děj z pohledu někoho jiného, nemyslím, že by tyhle přesuny byly nějak promyšlené). Navíc: po popisu válečného období, pochodu a prvních let v Perné autorce došly síly (alespoň se mi to tak zdálo), ale byla odhodlaná „dotáhnout to“ až do devadesátých let. Méně by snad bylo více, říkala jsem si. Od poloviny události už opravdu „mělké“, nenapadá mě lepší slovo.

Ale znovu - neodrazuji, rozhodně ne! Když jsem říkala, jak mi připadá podstatné, aby se fakta a osudy lidí těsně po válce dostaly k co možná největšímu počtu čtenářů, tak musím oznat, že v beletrizované podobě si je rozhodně přečte víc lidí než v nějaké faktografické publikaci. Sama jsem měla několikrát slzy v očích, stejně jako je mám při čtení o holokaustu a jiných zvěrstvech.

A na Žítkovské bohyně se těším :).