Fernando Krapp

Kdyby se mě někdo ptal, co si spojuji s Vánoci, vzpomněla bych si na všechno podstatné a pak na loupání spařených mandlí a rozhlasové hry J. Nikdo se neptá, netelevizní dětství znamená nerozplývat se nad pohádkami a k loupání, pečení, uklízení, restům a tak dále pouštím si někdy pěkné drsňárny. Jako třeba dneska – Fernando Krapp mi napsal dopis. Téma dávné, milionkrát obehrané: Žena je nucena provdat se za muže, neboť jejímu otci pomohl z dluhů. Ona se do něj ale zamiluje. A on? Necita, ješita, manipulátor, tyran. On přeci nebude žít to, co se píše v románech. Navzdory obehranosti ale nedokážete odhadnout (alespoň já nedokázala), jak se vše bude vyvíjet. A potom ten závěr! Dvakrát jsem si ho pustila. Přesně tohle mám ráda, stylizaci, ale ne takovou, abych příběhu nevěřila, nenašla si paralely. Geniálně zahrané – Trojan, Myšička, Dočkalová, Lábus. Rozhodně nevánoční a ke slyšení do 25.

Nemáme dost

Nechtěla jsem to dělat. Nechtěla jsem otvírat debatu o uprchlících. Měla jsem strach, že se pohádají mezi sebou, se mnou, se sebou uvnitř sebe. Často je provokuju, říkám věci, které si tak úplně nemyslím, jen abych je dovedla…ke slovům, k argumentaci, k přemýšlení. Abych vyprovokovala sebe. Taky k přemýšlení. A oni to, většinou snad, chápou – že nejde zrovna o můj názor. Bála jsem se, že by to tak teď nemuselo být. Pak na tu debatu stejně došlo. Způsobem, který mi připadal laskavý, potenciálně nehádavý. A přišel argument, na který jsem (naivně) připravená nebyla. „Nemáme dost pro sebe,“ zaznívalo z jejich úst opakovaně. Zaznívalo uprostřed luxusu a vysvětlit opak nešlo… Vsuvka: Jedna česká televizní stanice, vyprávěl mi někdo, vysílá vánoční soutěž o limuzínu Jaguár, ve které lidé hlasují, zda si přejí zařadit do slosování o auto, nebo zda ho nemá získat nikdo a má být zničeno. Nemáme dost pro sebe. Konec vsuvky, konec mravouky.

Krása a zmatenost

Stará nádraží, lihovar a ledárny, pivovar, sklady a továrny, hangáry… Výstava fotek Hynka Glose v Nikon Photo Gallery na Újezdu. Brownfields zní to slovo, ale představte si jiná, ta z první věty. Na chvíli vejít, zastavit se, pobýt, jít dál. Stavby nefunkční, v dezolátním stavu, já z nich ale nedokázala být smutná. Industriální krása, často ve slunečním světle. Na Karlově mostě pak neprůchodno, naše oblíbená vánoční kavárna za divadlem zavřená, možná navždy. K tomu všichni zmatení. Psal mi kamarád, že neví, zda dorazí do hospody, ale případně ať od něj všem určitě popřeji všechno pěkné v roce 2017. (? aneb jak nenápadně naznačit, že nás alespoň rok nechce vidět J). Psala jsem já Jáchymu Topolovi, jestli by nemohl vyprávět o Revolver revue a samizdatu na našem dni plném přednášek a workshopů – 9.2. A on, že děkuje za pozvání, ale musí se omluvit, protože v lednu (!) je mimo Prahu. Snad ty Vánoce ve zmatku nepropásneme.

Mele se to

Pocity všelijaké. To když vám vyjde překlad knihy. Konečně! Knížka je to lákavá. Dobrá? Ne zase tak docela. Žádná tragédie sice, zklamání ale jo. To vám máte chuť postavit se v knihkupectví do sekce novinek a ty, co po ní sáhnou (ano, zdá se být ideálním dárkem po stromeček), přemlouvat, že jim ji snad raději zapůjčíte. Zároveň chcete, aby se prodávala.… Pocity jiné. Třeba když dostanete adventní kalendář! „Vy jste měla to neúplný dětství, chtěli jsme vám to vynahradit,“ říkali studenti, když mi ho předávali. Je obrovský, žádné čtverečky, ale hned celé figurky v něm. Pečlivě vybírali, abych tam měla hodně kvalitní čokolády. Když ho vybraný jedinec přinesl do školy, uvažovali prý chvíli, jestli si ho raději nenechají J. Ne nepřemýšlím, jak si teď ve třídě nenápadně postěžovat, do jaké země jsem – já chudinka – ještě nikdy nedostala letenku (jak tipují mí sarkastičtí kamarádi), To spíš dumám, jak se jim odvděčit. Autorské výtisky jim každopádně rozdávat nebudu. 

Much Ado... v Kolowratu

Nedělím divadelní inscenace na klasické a moderně pojaté, viděla jsem špatných těch i těch hodně a dobrých víc, z obou skupin. Hranice probíhá jinudy. V Kolowratu už nějaký čas nehraje „Národní“, ale Prague Shakespeare Company, výborně. Soubor cizinců odevšad, profíků i poloamatérů, mnozí mají vedle hraní běžné zaměstnání, někdo je britskou velvyslankyní, jiný pracuje za barem. V sobotu premiéra Mnoha povyku pro nic. Chvilku jsem sledovala zaraženě, pak se přistihla, že jsem dost nadšená. Pojali to jako rozhlasovou hru z válečného Londýna, herci jsou vojáci a ošetřovatelky, vysílá se na frontu a do Čech. Je to komedie, říkali jsme si o přestávce, proč by si s ní nepohráli. A po přestávce přeruší živé vysílání nálet, z venku je slyšet střelba. Taky česká hymna s anglickým přízvukem. Člověk myslí na všelicos. A přeci je to Shakespeare, jazykově vtipný, s láskami zatajenými, převleky… Jděte, zaujmete-li místo včas, uvidíte i na titulky!

(Nevejde se na osm řádků vždycky vše. Třeba že si stejně myslím, že i v rozhlasové hře na jevišti by herci mohli umět text nazpaměť. Ale zase... ty další povolání k tomu. Nebo že postava Konráda byla karikovaná na mě už moc. Klady převyšují. Na fotce velvyslankyně ve Večeru tříkrálovém. Jan Thompson je překvapivě jméno ženy :)). 

Co jsme nedostali :)

Dětem se nemá kupovat vše, nač si vzpomenou. Známá věc, leč pravý důvod možná zůstává mnohým utajen. Přece aby měly později o čem mluvit v hodinách angličtiny! Protože když se studentů zeptáte, co nikdy nedostali, ač si to strašně přáli, neslyšíte žádné „panebože… to teda vůbec nevim, co bych řekl ani česky“. Na tvářích objeví se teď už pobavený úsměv, v očích ale ještě rozhořčení nad dávnou nespravedlností. A spustí: tašku s Harry Potterem, protože byla tmavá, velká a vůbec z pohledu rodičů celá divná, autíčko na dálkové ovládání, pro holčičku nevhodné, boty s kolečky v podrážce, šíleně nezdravé pro nohy. Ale stejně triumfuji já, protože já jsem nikdy nedostala adventní kalendář! To prý raději pořádnou velkou čokoládu, říkali, za těch pár čtverečků příšerné kvality rozhodně utrácet nebudeme. Polykám otázku, jak to, že to teď u vnuků najednou nevadí, a zpětně děkuji, mám alespoň o čem mluvit v hodinách angličtiny. A ty soustrastné pohledy z lavic! 

Smutno k svátku

Na Albertově jsme nebyli (teď ani tehdy). Ten přibližně třicátník s rodiči však očividně ano, když jsme je dneska v centru míjeli, pochvalovala si maminka, „jaké to bylo letos hezké, žádné pískání, žádná rajčata“. „Jo, jo, už tu chybu nezopakovali,“ souhlasil syn. A já o tom od té doby smutně přemýšlím a asi ještě chvíli budu, říkám si, jestli to mohli myslet jinak, než jak se bojím, totiž že chybou bylo pustit tam lidi protiprezidentského smýšlení, chybou bylo pustit tam studenty, chybou bylo… Při tom stýskání náhodou zjišťuji, že v rozhlase i letos zopakovali krátký fejeton Jany Šrámkové, můj zamilovaný, trošku o Listopadu, o panenkách z Holandska, víc o paměti a ještě jiných věcech, taky o „já, já, já“. „Cpala“ jsem ho případným čtoucím už loni, tuším, že někdo psal, že ji pak nenašel (a já ostuda ani nereagovala), ona je to s tím rozhlasovým archivem někdy legrace, věci tam často zůstávají krátce, pro všechny případy tedy druhý pokus. Je to jen chvilička.

Nejen boršč

Politicky nekorektní to bude. V pátek krásný, pozdně noční, rozlučkový večírek s Aničkou. Večírek s borščem. Anička přišla z Ukrajiny, pobyla patnáct let, za láskou jde dál, do Německa. Výborně šije. A kouzelně mluví česky. „Všichni Němci by měli chodit do logopeda,“ prohlašuje důrazně, když se rozčiluje nad tím, že jim vůbec nerozumí. Kulturní šoky mívají všelijaké podoby. Anička vypráví, jak nevěřícně zírala na českém hřbitově, kde si lidé „dávají mrtvoly do vázy!“. A my pár vteřin tápeme a pak smíchy padáme pod stůl, když nám to dochází: urny přeci. Smějeme se tomu a smějeme se snad trochu černohumorně, protože tomuhle přeci… ale nejde jinak. A pak nás to přejde, slyšíme o útocích v Paříži a  první reakce, ty jsou příznačné. „Muslimové?“ ptá se Iva. „Nebo to mohli být Rusové,“ otáčí se na ni Anička, „Rusové potřebují destabilizovat Evropu.“ Co se dozvíme později, není v souvislosti s těmi prvními větami tak podstatné, jak by se snad mohlo zdát.

Kdo to je...

Ve staroboleslavském kostele ptala se pětiletá, kdo je to Bůh. Mohla jsem si za to sama, upozornila jsem na světýlko, jí by stačily výjevy z křížové cesty. „Nepochopuju, co se to děje tady,“ stála ztracená před jedním z obrazů. A na dnešek studentka Josefína vymyslela debatu o tom, jestli je něco nad námi. Zase jsem si za to mohla – že já jim kdy tuhle možnost připravit diskusi na jakékoli téma dávala. Strach jsem měla. Povedené, překvapivé, dojemné i veselé to bylo. Mezi matematikami a zeměpisy mluvili o tom, jak mají pocit, že ti, co jim odešli ze životů, jsou tu nějak s nimi. Za chvilku zase, proč pořád musíme hledat smysl života (jako jediní tvorové a ještě se o tom dohadovat), jestli si zkrátka neužívat to, že jsme tady, třeba jen jako evoluční vývojový článek. Jestli se to všechno bude někdy opakovat. Jestli se zázraky vylučují s vědou. K ničemu jsme nedospěli, zítra se vrátíme k podmínkovým větám a slovíčkům a pak zase někdo další vymyslí něco jiného. 

Ještě ano!

„Prosím vás, žije ještě Ferlinghetti?“ zeptal se tuhle někdo na semináři pro starší a pokročilé šéfredaktora Literárek Petra Bílka. Zamyslel se sečtělý přednášející, zamysleli jsme se méně sečtělí my všichni a kolektivně jsme si vzájemně přikývli, protože jsme nikdy neslyšeli tvrdit opak. Ani Wikipedie neprotestovala. Narozen 1919. Vzpomněla jsem si na to dneska, když se Zuzana v kavárně na Moráni vypovídávala, stále ještě nevzpamatovaná, z cesty po Arménii. Jezdili stopem. Je to prý velká síla, když se vám lidé začnou postupně otevírat a vyprávějí o hrůzách, které si snad každá rodina nese, je to jiná síla poslouchat, jak vzhlíží k Putinovi! „A normálně měl tam koncert Aznavour, ale to už jsme jeli domů!“ dodala nakonec. Jednadevadesát mu je a pořád vystupuje, vydal album Encore. A to tihle pánové přeci bývali „staří“, už když jsme chodili do školy! Takhle třeba :). 

Dá se

A dá se jít kolem polévkárny a číst na tabuli „dýňová s dijonskou hořčicí a medem“ a dá se nevejít, dá se jen koupit ta dýně (v peněžence ještě odsouvat stranou libry a ve vzpomínkách přelévat chutě polévek anglického hostitele) a vzít med od Lenky a míchat. Být trošku zklamaný a nechat ten výtvor odstát (speciální dijonská hořčice paradoxně z M&S, Británie vtírá se nejen do paměti) a pak už zklamaný nebýt. S medem přeci nemůže být nic špatné! Včelařství se prý stává oblíbeným koníčkem mladých manažerů. Je v tom snad trošku nebezpečí, neburzovního nebezpečí, trošku vzpomínek na předky a hodně klidu, včely poznají nervózu a spěch. Včelami proti stresu! Budou lepší léčebnou kúrou než ony tak populární relaxační omalovánky vyskládané v knihkupectvích v komínkách všude, kam se podíváš, až z toho jde na člověka trochu depka, že by si snad taky měl nějakou pořídit J. 

Pro Elišku

Jó, taky jsem tu skladbu v pradávnu hrávala, teď to ale myslím jinak. Není-li (zdánlivě) psát o čem, dochází na tipy. Knížku pro děti těsně post-leporelové dostane ode mne Eliška, až se narodí. Zatím si její maminka ve volných chvílích čte o možných porodních komplikacích (geniální nápad!), takže pomalu a jistě dospívá k rozhodnutí, že se k celému procesu vypuštění dítěte na svět snad ani raději nedostaví. Jak ale řekl jistý zkušený porodník mé přenášející kamarádce, za jeho kariéry ještě nikdo uvnitř nezůstal, pravděpodobně se tedy tomu ani Eliška nevyhne. A pak si bude číst. O myšce, která v jednoduchých textech a na fotko-ilustracích provádí takové ty běžné denní činnosti – zatápí v kamnech, pere na valše, šije, žehlí, houby sbírá, však to znáte.  Nakladatelství 65. pole stojí za sledování, tohle je z Políčka, odnože pro malé. Ještě bych potřebovala nějakou myšku k tomu. 

Nemusí být vždy olympiáda

Jednou jsem odjížděla z Anglie zrovna v první den olympiády. V Londýně tehdy nálada a všude zátarasy.  Před Buckinghamem narýsované dráhy. Kolem čtvrté že prý tu budou dojíždět cyklisté, řekli mi. Autobus mi jel v půl páté, to budu jednou vyprávět, jak jsem byla na OH! Pak byly čtyři, atmosféra napjatá, hudba, reportážní vstupy z trasy, policisté volají, aby lidé slezli ze sloupů, vozy s novináři už projely cílem. Závodníci ale nikde, já v první řadě, za zády houstnoucí dav a v hlavě panika, že se zpátky na nádraží neproderu včas. Pět minut po čtvrté to vzdávám. Na Victoria Station jsem dorazila ještě s předstihem a další dvě hodiny pročekala, než se městem prodral autobus. Můžu se chlubit, jak jsem skoro viděla olympiádu! Včera jsem si pošmournem podél Temže došla do Tate Modern, pro únavu chvíli nevnímala, pak si ale našla pár obrazů od Braqua, pochopila, že přesně tohle jsem chtěla vidět, a noční oblohou vrátila se domů.

Prchání

Ne, tohle není blog o mé mamince, ale byla to zase ona, kdo se mě po Skypu zeptal: „A tam co jste, tam žádní uprchlíci nejsou?“ Co bych ti tak mami na to řekla. Na střední škole, kde jsme včera chvilku pobyli, mluví žáci celkem dvaadvaceti různými jazyky. Seděla jsem vedle studentky v šátku a nakukovala jí do sešitu, když si sumírovala odpověď na otázku, zda by podle ní měla být marihuana legalizována. V kurzu mám spolužačku, která na oslovení „Jano!“ sice odpoví „Ano!“, ale pak už umí česky jen „Ukončete nástup a výstup, dveře se zavírají“, neboť v roce a půl utekla s rodiči do Švýcarska. Je tu ještě jedna Helena, ta se brzy stane tchýní Pákistánce z Londýna. A Němka Milena z Hamburku, jejíž maminka knihovnice se zamilovala do Kafkových dopisů ženě téhož jména. Pořád tu poletuje téma domovské země, emigrace vnitřní i skutečné, útěků... Reportéři ale nikde, pro televizní obrazovku bylo by to asi moc složité. A já mám ještě den, než prchnu domů. 

Babí nebabí

Když se sejdu se svojí maminkou, první otázka (a ještě několik dalších) nezní „Jak se máš?“, ale „To ti fakt není zima?“ Není. Já si teda taky připadám jak blázen, lidi v bundách, já bez punčocháčů a v sandálech, babí léto jako léto. Trénuju do Anglie, letím v pátek, tam se tak chodí, mami, takhle na lehko, jen děti tam občas mívají věčnou rýmu. Odjíždím do rodiny, úplně jak zamlada, v té mé prý pán peče každý den chléb, vaří polívku a provozuje obchod s vínem. Tiše doufám, že bude k jídlu i něco jiného, ale těším se moc, na Brity, na literární festival, do Stratfordu – kromě chleba dojde i na (divadelní) hry. Jen s tímhle grantem jsou u nás ve škole spojeny tak nepěkné věci, do kterých já šťourám a upadám v nemilost, že se musím moc a moc snažit, abych si to nenechala zkazit. Zaháním tedy jedny chmury jinými a teskním nad váhovým limitem. Co se nevejde do baťohu, přijde na člověka. V pátek mami, to bys měla radost, v pátek pojedu nabalená!

Šest miliard Sluncí

... donedávna hmotnost největší známé černé díry, název divadelní hry. O černých dírách v hlavě, o plíživém vytrácení paměti, o Alzheimerově chorobě. Jestli já vám nejsem divadelní masochista. (Ten den jsem zapomněla: vyzvednout lístky, poslat Jonášovi pohled k svátku, na stole knížku.) Představení nádherné, chování, mluvení odpozorované, výborně zahrané, ve chvilkách nečekaně úsměvné. Smáli jsme se?! A pak beseda a v ní nejsilnější vyprávění dvou žen trpících nemocí v poměrně raném stádiu, proto schopných reflektovat. Opravdu jsou to prý černé, hluboké jámy, do kterých ve dne znovu a znovu padáte, pak se „probouzíte“ s pocitem, že jste usnuli v cizí posteli, nevíte, kde teď rychle najít světlo, pocitem, že jste se ocitli nazí na ulici. V hlavě máte magnetofonovou kazetu, přemazáváte, ale ona se zkracuje. Slepujete kousky pásky, kousky vzpomínek, rozpadá se vám čas. Slyšíte, že je 15.30, ale vůbec nechápete, co to znamená. Tohle i vtipnost těch žen si tak pamatovat!

Cože? Osm?

Člověk tu jednoho večera skončí touhou po ledových úlomečcích burčáku na jazyku a druhého rána má ve schránce letáček: „Přijďte ochutnat burčák z moravských hroznů, vinotéka Srdeční záležitost.“ Áááá! Tak jednak za a) Takhle rychle jsem to nečekala! :) a  za b) Kdo to tady všechno čte? Že by skrytá pobídka k objednávce na kardiologii? Jako pro jistotu? Ve vinotéce mají místo otvírací doby ordinační hodiny. Ještě že to tu čte i Rosa a nechá tak pěkný komentář – dneska, ne včera, dobře jsem zaznamenala ten časový údaj a moje přesvědčení, že v noci čtou kromě zhrzenců a doktorů na nočních ze všeho nejvíc maminky malých dětí, neutrpělo pražádnou trhlinu. A všímá si dokonce dosud náhodných (fakt!) počtu řádků, hrubku přehlíží! Díky. A uvidíme, někdy mám tak zatemněno, sebestředno, tak nevnímavě nastaveno, že se obrazy hrózně blbě vytahují z mysli. Jindy jsou teskné. Ale baví mě ty scénky psát. Osm řádků za mnou i před vámi, burčák ve skleničce.

Víno roztaje

Dneska u oběda, Tamara, že prý se bojí, jak bude mít při porodu žízeň. Marek (s vtipem a nadhledem) na to, že Tamča to určitě zvládne, že on už má za sebou porody tři a jde to a pít se může, někdy prý dávají cucat kostku ledu. Střih, já v tu chvíli v hlavě úplně jiný obraz, opačný konec života, smutnokrásný. Myslím na Katku. Měla tenkrát už hodně nemocného tatínka, počítala dny. Vůbec už nechtěl nic pozřít, ani vodu, ona zoufalá. A pak jí někdo poradil, aby mu místo obyčejného ledu dávala do úst to, co měl vždycky rád. Ne, bát se nemusí, malé kousíčky hned roztají, nevdechne je, nic se mu nestane. Mrazila tedy bílé víno, rozbíjela paličkou a tatínek na tváři nepatrný úsměv, oživlé oči a lehké přikývnutí, jako že ano, tohle ano. Vinná tříšť ledová. „Tohle bych chtěl taky,“ volá Marek (bez ironie) a já si doteď myslela, že je abstinent. Možná je, jen na konci nebude. Umřeme-li na podzim, chceme střípečky burčáku!

Před sedmou v raním běhu slyšela jsem přesně pro tuhle náladu z rádia krásný jazz. Třeba ještě vypluje. 

Tak trochu jiná Paříž,

tak trochu Albáníe!

Trojúhelníky! Albánie, země nekonečných hor. Nových kostelů a mešit, neboť ty původní Hodža nechal zbourat. „První a jediná ateistická země na světě,“ prohlásil. Se všemi spřátelenými zeměmi se pohádal, paranoidně pak všude stavěl bunkry. Země hrozně hodných lidí, země číšníků, co snad opravdu neumějí počítat, protože by ošidili i sebe, kdyby nebylo nás. Země, kde v horách pořád platí krevní msta. Země masa, fíků a granátových jablek, ale hlavně toho masa. Rajčat, co chutnají jako rajčata. Koňaku, i když se prý nesmí říkat koňak, levnějšího než pivo. Podivného vína. A zase hor, nikde je nejde nevidět, jezera jak v Norsku, moře. Pobřeží, co začínají zaplavovat paneláky! Né! Země bez davů, země, co je do ní třeba jet znovu. A víte, že víte strašně málo, slyšíte o mafii, je jasný, že jste jen nakoukli, a třeba přijede až za dlouho, třeba nikdy... Krásný to bylo! 

Culpa mía

Mnou nedávno objevená, ona výborná, já pozadu, ona bude na Strunách podzimu. (Já ne :)). Buika.

Jedna stará ...

… těch významů v jednom názvu :). Historka někdy z půlky června, a to máme prázdnin konec, jenže je okurkový čas, tak se to smí a hlavně: já si ji chci uchovat. V učebnici otázka na dárky a tak se jich ptám, pro koho se jim dárky kupují špatně. Čekám „pro babičky“, slyším „pro učitele“. No toto. „A ty kupuješ dárky učitelům často, Adame?“ směju se a vůbec, vůbec nic tím nemyslím. Prý občas a hodně o tom přemýšlí a mně je jasné, že teď mluví o své třídní, ženě asi tak padesátileté. „Myslel jsem, že bych jí dal flashku!“ nadhodí a já se nad tím nápadem rozzářím. „Jenomže… přeci jen… je to ŽENA,“ na to on!!! Výbuch smíchu, lapání po dechu, je hrozně roztomilý. Ujišťuju ho, že tedy jaksi i ženy flashky (občas) používají. Nepřesvědčila jsem ho (ještě). „Když ona… taky… není úplně nejmladší!“ Tak odtud vítr fouká. Dát flashku ženě nad čtyřicet (no, možná už nad třicet), to už je zřejmě společensky nepřijatelné. Alespoň v očích některých.

            Pointa? Šla jsem se podívat, dostala propisku. Krásnou, ale propisku. A večer poslala mi SMSku, že po bližším zkoumání a šroubování zjistila, že je to tužka a flashka v jednom!

Najednou uvidět!

Podruhé a naposledy, fotky z FB tady. Těch pár lidí, kteří už je viděli, je jistě blahosklonně přejde, ušklíbne se nad nesmyslností recyklace obrázků, nad mojí ješitností, nad vším ostatním. Jenomže já, já si chci připomenout. Svoji nesmyslnou, násilnou touhu něco vidět, něco udělat, něco vyřešit. A přitom moc dobře vím, jak to je. Dívat se pořád, ale měkce. Nenáruživě. Nemít ve všem konání urputný chtíč. Dívat se neustále, počkat si, nenervóznět, že nic, že zase nic, netlačit, nebrečet, dobře se vyspat, zase jít, zase se dívat. Nemít za každou cenu svoji pravdu. Zvednout oči. Pak nečekaně uvidět. Konečně! Už se nejde dívat jinak, než vidět "tohle" :). Je to tak myslím úplně se vším. Nebo alespoň skoro. Snažit se vytrvale, jemňoučce. Ćekat. 

Nedokonalý pokus o portrét. Přesto z tvé tváře něco vyčtete. Samé centrum Prahy.

Z rodinného alba: A na téhle fotce je co, mami? – To bylo jak jsem se tenkrát topila. A táta, vidíte ho, místo aby pro mě hned skočil, vylezl na vrbu a jen mi hodil kruh.

„Pocem, něco ti pošeptám!“ Jsou to polena, kdo šíří drby. I ta z Jizerských hor.

On a ona na procházce. On hlavu v oblacích. Ona nevěřícně zírá, jak to mrška malá, co ji spolu v poklidu venčili, najednou zařazuje třetí rychlost, z motorku se jí kouří a bere roha. S ním to pochopitelně ani nehne. Co by se taky vzrušoval, filosof z Holešovic.

Tohle radí Snoopy. Od něj to tedy sedne. 

Každý den

Žádné umění dokonalých (ha, ha :) fotek, žádná touha předvádět se, jen pokus, jen trénink ve všímavějším žití...to mě přimělo dávat na Facebook obrázek z každého dne. Začala jsem v úplně špatné datum, ještě před Štědrým dnem. Takhle:

A pokračovala. Jaký motiv zvolit na vánoční balicí papír? Majáky! Vlastnoručně vyrobeným razítkem :). 

Nebo jinak. Ten betlém vyřezal můj tatínek. Vlastně už jeho tatínek začal. Kdysi dávno nám ho z panelákového sklepa ukradli. Zloděje chytli. Tak ho máme dál. 

Výstřižky z novin, Když někdo mluví o mém dědečkovi, jednom ze zakladatelů soudního lékařství u nás, pánovi, který prováděl pitvu Jana Masaryka, Horákové, Toufara...mluví hezky. 

A pryč jsou doby, kdy jsem chtěla zjišťovat, jaké kompromisy či ještě horší věci děda dělal. Už mi to stačí takhle. 

Ne, není všechno dojemné a krásné a nostalgické. 

Někdy podivné, velmi. Předsádka knížka a označené problémy v překladu: 

Konec opáčka, větší propojení s blogem nebude. Kdyby někdo snad chtěl sledovat, je vítán, ale vlastně nevím, proč by to dělal. Těším se hlavně na ten zpětný pohled. Jestli bude něco tady, uvidím, uvidíme, uvidíte.

Předsevzetí? Mnoho. Nikdy už neříct, že mám moc práce a že jsem unavená. Myslím si, že je to moje věc. Co by s tím někdo jiný asi tak mohl dělat?